„Minimem života, minimem bytí jsou dva hlasy“ - to je výrok Michaila Bachtina, jehož myšlenky o dialogičnosti jsou jedním ze zdrojů knihy Dialogičnost a sociální reprezentace. Dynamika mysli od Ivany Markové.

V jedné z úvodních kapitol, věnované antinomiím, autorka dokládá z kulturní a sociální antropologie dobře známou skutečnost, že organizace světa pomocí protikladů je běžná ve všech kulturách světa, ať už jsou těmito protiklady „levá a pravá“, „moře a země“, nebo „západ a východ“. Vzájemný poměr těchto protikladů byl ovšem pojímán rozdílně: zatímco staří Řekové nazírali opozita většinou jako vylučující se, čínské koncepty Jin a Jang jsou komplementární: na obrazci, který obě síly znázorňuje, jsou uprostřed protikladné síly malé kroužky, které indikují, že jakmile síla dosáhne svého maxima, obsahuje již zárodek svého opozita.

Autorka se dále zabývá různými interpretacemi tohoto konceptu: preferuje přitom mystickou tradici sjednocení protikladů, kterou se ve 20. století zabývali především C. G. Jung a M. Eliade (druhého však autorka neuvádí) před hegelovskou a marxistickou dialektikou, které se ale stále větší, zvláště té starší části české populace především vybaví, pokud je řeč o „souboji protikladů“. Pokud se můžu dopustit určitého zjednodušení, podle autorky je dialogická i mysl člověka i jeho racionalita: neexistuje jedna racionalita společná všem lidem, protože se každý rodíme do jedinečné kultury a společnosti, které nám předávají určitý typ v oné sociální skupině sdíleného poznání, které autorka spojuje s pojmem sociální reprezentace. Na pozadí těchto konceptů pak Marková se střídavým úspěchem analyzuje nejrůznější jevy: od výzkumů lidí s vadou řeči přes symboliku barev až ke vztahu disidentů a totalitní moci.

Pro mne podnětné jsou její poznámky o vztahu různých vědních disciplín nebo vztahu vědy a umění, zajímají ji témata, která mohou procházet napříč různými paradigmaty i vědními disciplínami. Marková například líčí, jak objevy rentgenových paprsků či bezdrátové telegrafie iniciovaly v obecném povědomí zcela nové představy, které nebyly bez vlivu na F. Kupku a M. Duchampa, kteří zkoumali rentgen a pak i ve svých dílech zobrazili neviditelné skutečnosti. Jiná ukázka: mladého Einsteina prý velmi zaujal švýcarský jazykovědec Winteler, zabývající se i v souvislosti se švýcarskými dialekty jazykovou relativitou; Einstein později opakovaně prohlašoval, že zárodek teorie relativity byl obsažen již v paradoxních reflexích vyvolaných Wintelerem.

Vzhledem k širokému tematickému rozpětí by se ke každé kapitole dali vyjmenovávat mnozí důležití autoři, které autorka opomenula (vedle Eliadeho třeba Gadamera). Naopak je nutné velmi ocenit, že tato ve světě renomovaná autorka českého původu byla díky nakladatelství Academia uvedena k českým čtenářům, její inspirativnost dokládají i práce, které u nás na Masarykově univerzitě i jinde na poli sociálních reprezentací vznikají. Pokud by byl navíc překlad její knihy pečlivější a třeba ruští autoři tam byli uváděni v zavedeném české přepisu, a ne v anglickém, bylo by vydání této knihy ještě záslužnější.