Franco Cardini: Dějiny křesťanství pro mládež: 2000 let náboženského života v kultuře a společnosti, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2002.

Marcel Gauchet: Odkouzlení světa: dějiny náboženství jako věci veřejné, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2004.

Paul Johnson: Dějiny křesťanství, Centrum pro studium demokracie a kultury, Barrister & Principal, Brno 1999.

Hans Küng: Malé dějiny katolické církve, Barrister & Principal, Vyšehrad, Brno, Praha 2005.

Günter Stemberger (ed.): 2000 let křesťanství: ilustrované církevní dějiny s více než 1300 barevnými vyobrazeními a slovníkem pojmů z církevních dějin, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1999.

Do roku 1989 se u nás kvalitní dějiny křesťanství psát ani vydávat nedaly, po revoluci pak ovšem vyšlo již nemálo knih s touto tematikou. V předvečer příchodu nového milénia se objevily hned tři publikace, které se snažily zmapovat celé dějiny hnutí následovníků Ježíše Krista, od jehož narození se vypočítává i příchod onoho nového tisíciletí. Z nich byla nejobjemnější kniha 2000 let křesťanství, jejíž velkou část tvořila antologie dobových textů, barevné ilustrace, slovník pojmů církevních dějin. Až poslední kapitoly byly věnovány statím o jednotlivých historických obdobích (každá od jiného autora), a celá publikace byla také záslužně obohacena dějinami křesťanství v Čechách. Kniha se snaží postihnout také dějiny teologie, a ve svém hlubokém ponoru a rozsáhlosti není právě příkladem přehlednosti. O něco méně tlusté jsou Dějiny křesťanství od britského konzervativního historika a publicisty Paula Johnsona. Vyznačují se šťavnatým jazykem a poměrně kritickým přístupem, což dobře ilustrují i autorova slova: vyhlídka na lidstvo bez křesťanské víry je nepochybně chmurná, jeho minulost s křesťanstvím je ale - jak jsme již viděli - také dostatečně odstrašující.

Poslední knihou z oné trojice jsou Dva tisíce let dějin církve od Rolanda Fröhlicha. Té se jako jediné z nich nedávno dostalo nového vydání. Už při jejím prvním uvedení na český knižní trh byla kniha recenzenty právem chválena zato, že jde o čtivé dílo. Více než Angličan Johnson se autor zabývá vývojem v Německu, což je perspektiva, která se přeci jen naší země více dotýká. Třeba o svatém Klementovi M. Hofbauerovi, rodáku z Moravy, česko-německém „apoštolovi Vídně a Varšavy“, se Johnson nezmiňuje vůbec, zato Fröhlich ho uvádí aspoň jako „Rakušana“ (což překladatelé poněkud uvádějí na pravou míru). I to, co Fröhlich psal o zkušenosti církve za Francouzské revoluce a v době „Kulturkampfu“ v Bismarckově Německu, je ovlivněno zřejmě také tím, co čekalo křesťany v době komunismu: „tam, kde se stát choval anticírkevně, nutil fakticky katolíky k větší vzájemné soudržnosti s biskupy a papežem; svědectví o víře, k nimž byli věřící ochotni, i citelné nevýhody, se kterými počítali, v nich rozvíjelo sílu, kterou nemohla žádná vláda ignorovat“. Kdo se zajímá o vývoj ekumenismu, rozsáhlé ukázky poselství valných shromáždění Světové rady církví najde v knize 2000 let křesťanství. Ovšem kdo stojí o zapamatovatelný a přehledný souhrn dějin ekumenismu, najde ho právě u Fröhlicha. Ten zohledňuje také politický kontext: totiž jak výzvy luteránského biskupa a religionisty Nathana Söderbloma přímo souvisely s vypuknutím 1. světové války, v níž proti sobě bojovali příslušníci týchž církví, a jak byl roku 1920 dopis konstantinopolského patriarchy všem křesťanským církvím, ve kterém navrhoval založení svazu církví, inspirován vzorem Společnosti národů. Jedinou výtku si kniha snad zaslouží v tom, že končí rokem 1990, takže nereflektuje následující vývoj, který byl právě v oblasti ekumenického sbližování katolické církve a církví protestantských nezanedbatelný. U nás se projevil třeba reinterpretací katolického přístupu k Janu Husovi, který kniha ovšem nezaznamenává - na druhou stranu ovšem chvályhodně referuje o tom, že už od roku 1955 usilují dominikáni o svatořečení svého spolubratra G. Savonaroly (u nás známého třeba z knihy Kámen a bolest), který byl jako kacíř upálen v témže století jako Hus.

Z knih se stejnou tematikou ještě určitě stojí za zmínku Dějiny křesťanství pro mládež: 2000 let náboženského života v kultuře a společnosti od renomovaného francouzského odborníka na středověk Franca Cardiniho, kterému již dříve česky vyšly dvě jiné knihy. Ačkoli jde o dílo určené mládeži, znalosti české populace o dějinách náboženství, které tvořilo jeden z kořenů naší civilizace, jsou natolik tristní, že by bylo skvělé, kdyby čeští publicisté znali alespoň to. Mnohé by zřejmě překvapilo, co Cardini píše třeba o scholastice: tu spojuje se snahou „prozkoumat zákony, které ovládají skutečnost“ a s novými metodami k pochopení světa „založenými na lidském rozumu, bez toho, aby bylo nutné obracet se pouze k Písmu svatému“. Jak toto racionální pojetí světa přispělo ke vzniku novověké vědy podrobněji popisuje kniha Jak katolická církev budovala západní civilizaci od T. Woodse, o které ale budu psát jindy. Je ale možné prozradit, že jako jediná ze všech zmiňovaných titulů je psána v adorujícím a ke katolické církvi absolutně nekritickém tónu. Naopak bezesporu nejdále ve své kritice církve zachází Hans Küng, katolický teolog a kněz, jemuž bylo v roce 1980 odebráno povolení vyučovat katolickou teologii. Ten hned na první straně svých Malých dějin katolické církve deklaruje svůj úhel pohledu, totiž že píše dějiny církve jako ten, kdo dokáže inkvizici, pronásledování Židů a diskriminaci žen v historickém kontextu „pochopit“, ale v žádném případě ne odpustit, tedy že se při svém psaní chce vždy stavět na stranu obětí církve.

Jak vidí někteří ze zmiňovaných autorů budoucnost křesťanství? Podle Fröhlicha se „křesťan bude muset uhájit proti přesile jinak smýšlejícího okolního světa, právě tím se stane alternativou pro druhé“. Johnson knihu uzavírá tím, že křesťanství člověku nedalo ani bezpečí, ani štěstí, ale poskytlo mu naději a „pomáhá nám zkrotit zvíře v nás“. A podle Cardiniho „ve světě plném egoismu a individualismu musí křesťanství zprostředkovávat eschatologický smysl lidské existence a ukazovat pravou důstojnost člověka jako obrazu Božího“. U posledního výroku někteří ani nepochopí, co má znamenat, a mnozí s ním - jako já - nebudou souhlasit. Číst tyto knihy je ale užitečné pro poznání třeba ne toho, v čem jsou dnes křesťané alternativou, ale především pro pochopení toho, v čem křesťanství utvářelo a určovalo nejen náš letopočet, ale celou západní civilizaci. To se dá samozřejmě chápat různě. Jak už jsem psal dříve, třeba publicista a spisovatel Martin Komárek to vidí tak, že dnešní „ateistická Evropa je nejblíže tomu, co miluje Ježíš: nikde není víc ctěn lidský život, nikde nejsou tolik vyzvednuti maličcí, nikde není větších ohledů k nemocným a slabým“. I když to vše dnes pokládáme za samozřejmost, jde skutečně o hodnoty křesťanského původu - ovšem současně je třeba mít vždy v patrnosti i to, že křesťany jsou i ti, kteří páchají atentáty na interrupční kliniky, nebo ti, kteří nesmyslně a s nedobrými důsledky pro Třetí svět zakazují používání kondomů. V Komárkově výroku bych ale podtrhl adjektivum „ateistická“ - podle Slavoje Žižeka totiž to, co „dělá moderní Evropu tak jedinečnou, je fakt, že se jedná o první a jedinou civilizaci, v níž ateismus představuje zcela legitimní volbu, nikoliv překážku ve veřejném životě“. Paradoxně ale podle francouzského historika a filozofa Marcela Gaucheta je i to zásluha žido-křesťanského náboženství, které svět odkouzluje (odsud název jeho knihy Odkouzlení světa) a rozchází se s mytickým myšlením. V tomto slova smyslu autor dokonce mluví o „náboženství rozchodu s náboženstvím“. To vše se ovšem podle Gaucheta hluboce týká i krásné literatury a umění vůbec, protože „umění ve zvláštním smyslu, tak jak je chápame my, moderní lidé, je pokračování v posvátném jinými prostředky“.