Jsem vidět zezadu, nehybný. Sedím v prázdném pokoji, na papundeklu. Trochu unavený, protože jsem se sám jako člověk individuální honil. A potom jsem hrál na schovávanou, sám se hledaje.

Nastěhoval jsem se teprve nedávno. V papírové krabici trochu spodního prádla, toaletní potřeby, pár čísel z úřadu, které jsem vzal jen tak, pro ně samé jako důkaz, že jsem, a dvě rekvizity, paruka a černé brýle. Trochu se hýbu, jednou rukou, druhou, nohou, hlavou, můžu se někde poškrábat, dokonce si něco pobrukovat, můžu si dokonce rozvázat tkaničky a potom zavázat, ale jinak nic.

Nic.

Slabý déšť, slabý déšť začíná bubnovat na parapet, nemám deštník, mám co dělat, mám pro co jít, koupím deštník.

Vyjdu ven, přestává pršet, deštník nekupuji. Lidé jdou sem, lidé jdou tam, narážejí do mě, stojím uprostřed chodníku jako Ježíš přibitý ke Kristovi, co dělat? Vrátit se a sedět, nebo zůstat a stát? Lebka puká ve svěráku takové volby. Musím něco koupit, abych se nezbláznil. Potraviny se nepočítají, žádný chleba, žádné ovoce, žádné maso a tak dál věc neřeší, naopak, jako elementární ji jen zhoršují, nehledě na to, že je mám v ledničce. Vejdu do obchodu s nějakým jiným zbožím, výprodej mikroskopů. Mikroskopů?! Skutečnost, že se prodává něco takového, zaráží dokonce i mě, v souvislosti s tím se chvíli pozastavuji nad tím, jestli nekoupit dva, abych se pomstil sám na sobě, za to, že jsem se nechal zaskočit, kupuji přece jen jeden, dva by zkarikovaly mé zoufalství a finančně mě zruinovaly.

Jsem vidět, zezadu, nehybně sedím. Vedle mě na zemi rozbalený mikroskop. Nedělám nic, neškrábu se, nepobrukuji si, nehýbu žádnou z končetin. Vstanu, sbalím mikroskop, jdu, jdu do obchodu, chci vrátit mikroskop, prodavač se ptá, jestli jsem zjistil nějakou závadu, nezjistil, zjistil jsem, že nemám co zvětšovat, prodavač myslí, že je to vtip, chvíli se na mě dívá, vezme mikroskop a vrací mi peníze.

Stojím zničený uprostřed chodníku. Abych se nezbláznil, chytám se skryté kamery, předstírám, že mě filmuje. Předstírám, že nepředstírám, že nevidím, že mě filmuje. Nanáším obličej lehce střeleného milence. Mhouře lehce oči, vypadám jako něco hlazeného po hřbetě. Lísavě se usmívaje jako něco puknutého více méně pod nosem. Zrychluji krok, jako bych si na něco vzpomněl, zpomaluji, jako bych nad něčím usilovně přemýšlel. Znenadání se dívám do nebe, jako by tam bůhví co poletovalo. Nebo na zem, jako by tam leželo, já nevím co. Když stojím na červenou, vrtím se tak, jako kdyby na druhé straně něco rozdávali a to něco už docházelo. Zkouším otevřít dveře od vchodu nesprávným klíčem, klíče jsou si podobné ještě víc než lidi, kroutím podrážděnou hlavou, nakonec najdu správný, vejdu, není mě vidět.

Jsem vidět. Jsem jako holá, odhozená, ladem sedící kost bytí. Noc na duši a černo před očima (Seneka). Zachraňuje mě hlad, síla jeho moci. Rozpadl bych se, kdybych nemusel jíst. Jsem v kuchyni. V kuchyni je lednička, ve které je to, co je uvedeno výše, a na které je to, co je nejvýše, čili název. Název je starý, název je špinavý. Má díry. Je třeba ho vyměnit za nový.

Sundávám starou, odkládám ji pro jistotu na půdu a měřím díru po ní, kolik potřebuji na novou. Místo toho abych změřil starou, já idiot. Měřím, metr mám navíjecí, ne skládací, zrak slabý, ruce krátké. Je to občas tak, že by se hodil někdo po druhé straně. Podržel by druhý konec, řekl, je to metr čtyřicet. A šel.

Tolik mi vyšlo, není to moc. Možná budou mít nějaký zbytek, do metru padesát to stojí míň, o hodně.

Baumarkt. Mají, ale má dva metry. Smůla. Ptám se prodavače, jestli by mi ji nemohl naúčtovat jako zbytek, potřebuji jen půldruhého metru a těch padesát centimetrů je..., víte...

Nemohl.

Jdu pryč, vracím se, ptám se, proč by v podstatě nemohl, ptá se, proč bych já v podstatě nemohl koupit dva metry, půl mi na místě uřeže a budu mít svého půldruhého.

Jdu pryč, vracím se, ptám se, nevadí vám skutečnost, že jsem nejvýznamnější ještě žijící polský spisovatel? A jako takový mám hlad?

Nevadí.

Vracím se za hodinu jako někdo jiný. V paruce, tmavých brýlích a v jiném jazyce. V angličtině ho prosím, aby mi uřezal půl metru z té modré, ujišťuje se, že pouze půl metru, ano, pouze, řeže, odcházím, zahnu za regály, odkládám tam půl metru mezi cosi jiného, jdu pryč, vracím se za hodinu jako já, nedbale procházím obchodem sem a tam, jdu na známé místo a říkám, ach, to mám štěstí, půldruhého metru té, kterou jsem chtěl, jako zbytek! Podává mi toho půldruhého metru a přitom se na mě dívá tak, jako by na těsně zavřené dveře jeho mozku ťukala umíněně jistá myšlenka.

Vyjdu ven, prší. Na taxíka trochu moc blízko, pěšky trochu moc daleko. Jdu s ní na hlavě, chvilku divně dopředu, protože je těžká, chvilku divně dozadu, protože je těžká a já hladový. V souvislosti s tím vidím jednou zem, jednou nebe. Zem je šedivá, kapky deště, které na ni letí, vidím shora. Nebe je šedivé, kapky deště, které z něj letí, vidím zdola. Otáčím se, motám se s ní kolem vlastní osy jako maják, který zalévají vlny deštníků, lidi křičí, uhýbají, křik za mnou, něco rozbíjím, možná hlavu někomu, kdo nestačil uhnout, otáčím se s ní, křik za mnou, znovu se otáčím, znovu křik za mnou, pode mnou krev bez žil, nade mnou žíly bez krve, utíkám s ní na ulici, hvizd gum, rachot plechu o plech, deště o desku, jsem vidět, jdu pomalu jako kůň, za kterým jde vztekle stádo mechanických, za mnou slyším jejich klaksony za mnou, přede mnou slyším jejich klaksony od naproti, už je tma, měsíc jako rohlík v černém másle a ještě jedno moje nachýlení dopředu a ještě jedno dozadu a takto zaseknutý svinuji koberec tohoto textu.