Současné norské spisovatelce Helene Uri (*1964) v letošním roce vyšel první román v českém překladu Ti nejlepší z nás odehrávající se v akademickém prostředí. Autorka u této příležitosti hned dvakrát zavítala do České republiky. Na podzim 2008 se společně s dalším norským spisovatelem Janem Kjærstadem zúčastnila konference uspořádané Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy a v květnu 2009 pak byla jedním z hostů pražského knižního veletrhu Svět knihy. Na obou akcích se měli čtenáři možnost setkat se sympatickou, sebevědomou a atraktivní ženou, která ještě do nedávné doby působila jako lingvistka na univerzitě v Oslo. Univerzitu však pro spory s vedením opustila. Zanedlouho se na pultech norských knihkupectví objevila kniha s následujícím textem na přebalu: „Kniha Ti nejlepší z nás je románem. Většina z toho, co v ní stojí, je lež. Ale toto vyprávění by nemohlo vzniknout, kdyby jeho autorka měla jiné zaměstnání.“

Jak naznačuje hned první strana knihy, název Ti nejlepší z nás je převzat z básně Hlas revoluce od norského básníka počátku 20. století Rudolfa Nilsena. Báseň vyzývá k povstání, povolává ty nejlepší z nás, které potřebuje zem. Za jakousi elitu společnosti, za ty, kteří disponují vysokou inteligencí i morálním kreditem, většina lidí považuje pracovníky univerzit. Tato představa však v průběhu knihy dostává notné trhliny. Akademici jsou malicherní, žárliví, přehnaně ctižádostiví, zákeřní, pyšní a dala by se jim přisoudit ještě celá řada dalších negativních vlastností. Ani v autorčině světě nejsou takoví všichni, ale drtivá většina ano. V porovnání s idealistickou až naivní básní Rudolfa Nilsena tu tak čelíme sžíravé ironii, o kterou není nouze ani v mnoha jiných pasážích knihy. V textu se pak odkaz k „těm nejlepším z nás“ objeví ještě jednou, a to v souvislosti s postiženými dětmi. Autorka tím nastoluje otázku, kdo vlastně jsou „ti nejlepší z nás“, a ústy jedné z postav nabízí možný (svůj vlastní?) pohled na věc.

Román se odehrává v prostorách univerzity v Oslo. Kdo někdy univerzitní komplex Blindern navštívil, poznává v popisech mnohá místa, budovy, ulice. Fiktivní je budova ústavu futurologické lingvistiky, v němž pracují hlavní hrdinové příběhu: postarší, ale stále atraktivní odbornice na slovo vzatá (a snad mírně autobiografická postava) Edith Rinkelová, ambiciózní rusovlasý mladý vědec Pål Bentzen a okouzlující blonďatá naděje oboru Nanna Klevová. Děj se točí zejména kolem vztahů na pracovišti. Edith i ve svých padesáti letech stále platí za přitažlivou ženu a Nannu pro její neodolatelnost musí každý zbožňovat. Ani Pål nezůstane chladný, bláznivě se do Nanny zamiluje a je přesvědčen, že po svých nespočetných pomíjivých láskách konečně našel tu pravou. Kromě lásky v příběhu běží ještě o velkolepou vědeckou práci a akademické ambice, které spojují všechny hlavní aktéry. Vedle třech hlavních postav se románem míhá i celá řada vedlejších, spíše typizovaných postaviček. Přispívají ke komplexnějšímu vykreslení poměrů v univerzitním prostředí, z něhož čtenáře místy až zamrazí. Uri je zdatnou komentátorkou současného dění, ve své knize akcentuje mnohé problémy a otázky současné norské společnosti, vzdělávání a vědy. Mezi ně například patří vytlačování norštiny angličtinou nebo nezasloužená výhoda badatelů, jejichž příjmení začíná prvními písmeny abecedy.

Matka Påla Bentzena se živí psaním šablonovitých románků pro ženy. Neodvažuje se psát i jiné žánry, ačkoliv potřebnými schopnostmi pravděpodobně disponuje. Když byl Pål ještě malý, napsala zvláštní příběh s poměrně smutným koncem Domek, který ve spánku chodil. Forma vyprávění připomínající prózu pro děti a mládež tvoří výrazné vybočení ze stylu románu. Příběh nejspíše pramení ze spisovatelčiny záliby v knížkách pro mládež – v roce 1995 právě takovou knihou inspirovanou dílem Josteina Gaardera debutovala. V recenzovaném románu se sice jedná spíše o nezapadající vsuvku, na čtenáře však může působit blahodárným, oživujícím dojmem.

Uri celkově věnuje mnoho prostoru událostem, které se staly dříve nebo s příběhem až tak moc nesouvisí, takže se děj samotný nestihne plně rozvinout. Knize chybí výraznější a propracovanější zápletka, tuto skutečnost nicméně do velké míry vynahrazují humorná vykreslení akademického prostředí. Uri nepostrádá vtip, smysl pro brilantní ironii a nezbytný nadhled, čtenáře ale může zklamat předvídatelný závěr ubírající románu na napínavosti.