Edgar Hilsenrath přežil šoa. Stejně jako Primo Lévi, Elie Wiesel, Imre Kertész, Jean Améry či Arnošt Lustig podal o této hrůzné životní zkušenosti svědectví ve svém literárním díle. V rodném jazyce, který byl zároveň jazykem trýznitelů. Ustavičně narážel na nepochopení. Psal německy v zemích, kde se mluví jiným jazykem. Jeho první literární pokusy vznikaly v Rumunsku, kam uprchl z Německa po křišťálové noci. Po válce hledal útočiště v Palestině, kde se snažil zaznamenat děsivé zážitky z koncentračního tábora na Ukrajině. Odjel za rodinou do Francie, kde s psaním pokračoval proti otcově vůli, v pětadvaceti emigroval do Ameriky, která lidem s podobným osudem („displaced person“) slibovala na počátku padesátých let možnost začít nový život. I tam psal německy, protože nemohl jinak. Jeho knihy to však v Německu neměly snadné.

Hilsenrath k citlivému tématu přistupoval příliš otevřeně, nešetřil satirou, černým humorem, vulgarismy, obscénními popisy. Němečtí nakladatelé tvrdili, že jejich čtenáři ještě nejsou na něco takového připraveni. První román Noc, na kterém Hilsenrath pracoval čtyři roky po příjezdu do New Yorku, vyšel v Německu v mizivém nákladu a krátce po vydání de facto zase zmizel z pultů. Autorův nejslavnější román Nácek & holič vyšel v Německu až v roce 1977, tedy šest let po vydání anglického překladu (na šedesát německých nakladatelů odmítlo knihu vydat). U následujících dvou románů si nakladatel vymínil jiný titul: Moskevský orgasmus vyšel roku 1979 pod názvem Dávej pozor, soudruhu Mandelbaume (Gib acht, Genosse Mandelbaum) a břitká satira americké společnosti vydaná v roce 1980 se musela vzdát provokativního názvu Fuck America ve prospěch nenápadného Doznání Jakoba Bronského (Bronskys Geständnis).

Právě tento autobiograficky silně motivovaný román Fuck America odstartoval v roce 2003 vydávání Hilsenrathových sebraných spisů v nakladatelství Dittrich Verlag. Jde o čtvrtý svazek díla rozvrženého do deseti knih.

Román místy až naturalisticky laděnými detaily vykresluje rozčarování z amerického snu. Když rodina Bronských potřebovala před válkou vycestovat z Německa, odvolával se americký generální konzul na překročení povolené kvóty pro vydávání imigračních víz a sliboval šance až v padesátých letech, jak se dozvídáme v prologu, který je citací z korespondence mezi Jakobovým otcem a americkým diplomatem. Hned v samém úvodu autor pracuje s mystifikační technikou – sny, představy a přeludy postav podává čtenáři, jako by se staly doopravdy, a z následného prozření vytěží žádoucí komický efekt. Třeba když rodina v jedenapadesátém konečně přijíždí do New Yorku a otci se zdá, že namísto sochy Svobody vidí někdejšího amerického konzula. Chtěl by mu něco říct, ale umí anglicky jen dvě slova. Žena ho tedy vybídne, aby se neostýchal – a tak hned v prologu padne dvojice klíčových slov, která knize propůjčila i titul.

Provokativní nadávka však není jen samoúčelným vtipem, vyjadřuje postoj emigrantů, kteří začínají nový život na ulici a v americké společnosti silně orientované na úspěch to opravdu nemají snadné, a mimo to odkazuje i k sexuální frustraci hlavního protagonisty, sedmadvacetiletého Jakoba.

Ten se protlouká, jak se dá, a veškerou svou pozornost upírá k románu, v němž popisuje, co zažil během šoa. Obsah vznikajícího textu – o velkém umírání, o zoufalství, o naději, o osamělosti, kterou nese každý z nás – však není tematizován tolik jako samotný proces psaní, který pro Jakoba představuje jistou autoterapii: postupně si buduje určitý odstup k tomu, co prožil, a po vyčerpávající mentální aktivitě přináší mladému spisovateli fyzickou úlevu. Ovšemže v náručí nejlevnějších prostitutek anebo při vyfantazírované story o poměru se sekretářkou šéfredaktora slavného newyorského nakladatelství.

V reálném světě Jakob vyžívá z naprostého minima, zato příběhům, jež osnová ve svých představách, neschází spád ani ostrovtip, a platí, že co se může odehrát ve fantazii, nemá žádné limity. Jakob Bronsky tak například existuje dvakrát, jednou jako myšlenka, jako jeden z šesti milionů obětí šoa, a podruhé jako ten, co přežil, ale už při svém porodu viděl v zahradě dva nacisty, ve třech letech zabil svého bratra, aby se s nikým nemusel dělit o matčinu lásku, a v závěru i jako ten, kdo předstírá vlastní smrt, aby přiměl matku přicestovat z Ameriky do Německa, kam se Jakob mezitím – ve své představě - vrátil, aby matka předala Maxi Brodovi, ano, tomu Maxi Brodovi, který světu objevil Franze Kafku, klíč od Jakobova nočního stolku, v němž je ukryt inkriminovaný rukopis z Ameriky, a aby Max Brod objevil světu nového génia…

Škoda, že úplný závěr se nese v didaktické dikci, když Jakob Bronsky – stále ještě rozvíjející svou představu o velkém návratu do rodného Německa – při interview v televizním studiu vzkazuje mladým, že by si měli přečíst jeho knihu.