Mnohonásobně tajemný Orion
Bova, Ben: Orion mezi hvězdami

Mnohonásobně tajemný Orion

Orion, hlavní hrdina této sci-fi, neví, kdo je, čí je, odkud a proč je. Něco z toho matně tuší, ale i tak je to pocit frustrující.

Orion, hlavní hrdina této sci-fi, neví, kdo je, čí je, odkud a proč je. Něco z toho matně tuší, ale i tak je to pocit frustrující. Nevyrovná se to však pocitům čtenářů, kteří jsou na tom s vědomostmi o Orionovi podobně jako on, ač by to tak být nemělo..

Výlučně na SF, fantasy a horor zaměřené pražské nakladatelství CLASSIC se těší u jinak soudržného fandomu (neboli okruhu skalních příznivců) značné neoblibě, hraničící až s nenávistí. Dílem je to postoj objektivní – scifisté mu vyčítají především zprzněné překlady mnoha zajímavých knih, a tedy zmarněné příležitosti –, dílem jde o cechovní averzi vůči někomu, kdo si jede po svém a s nikým se nepaktuje. Já jsem deviant a mám je vcelku rád. Nad špatnými překlady jsem ochoten se nějak povznést, asi jako dobře odpérovaný vůz snáší výmoly cest. Naopak se mi vyloženě líbí přítulné paperbacky, na jejichž obálkách se prezentují zásadně zahraniční výtvarníci, nikoli zdejší snaživí patlalové. Přitahuje mě i trvalá absence edičního plánu, možná znak diletantismu, ale čtenáři skýtající prvek překvapení. A mám nakonec rád i jejich produkci. Je naprosto chaotická, ale tím zároveň mimoděk kurážná. Do našich končin přivedl CLASSIC nejednoho spisovatele, na kterého si koncepčnější nakladatelé netroufali.

Avšak všeho moc škodí. Plodného amerického autora Bena Bovu nepředstavuje nakladatel našinci sice poprvé, vyšly tu už jeho knihy Triumf a Mars (obě vydala Paseka v roce 1994, ale ani v tom ještě vyhládlém roce s nimi velké štěstí nenadělala, a tak dalších pokusů zanechala), zato však si troufá hned na jednu z jeho románových sérií. Avšak ouha – z pentalogie, kterou autor zahájil roku 1984 románem Orion, začíná posledním svazkem z roku 1995 a vrhá tak čtenáře rovnýma nohama do rozběhlého hrdinova životopisu.

Orion má být držen v nevědomí. Takový je záměr Stvořitelů, kteří jej přivedli na svět k prosazování svých nejasných cílů zjevně mocenského charakteru. Takový je i záměr autora, který ví, že série si vyžaduje jen velice pozvolné odhalování pozoruhodných faktů, aby se nevyčerpala. Orion si nezřetelně vybavuje předchozí mise – byl u toho, když si Noe stloukl archu, aby unikl velké vodě, byl u obléhání Jeruzaléma i Jericha, pomáhal otci i synovi Makedonským. Co je však souzeno hrdinovi v románové sérii, jejíž díly na sebe sice volně, ale přece jen navazují, toho by měl být ušetřen čtenář. Ten by měl mít výhodu větších znalostí o hrdinově životě, než má hrdina sám, a tím hlubší motivaci se s jeho osudem ztotožnit. Mohl by mu třeba pak držet palce, aby našel jedinou přátelsky, nezištně mu nakloněnou zástupkyni rasy Stvořitelů, Anyu, po níž bezmezně prahne a zoufale po ní pátrá v časoprostorovém kontinuu. S nástupem do rozjetého vlaku série to však moc nejde, protože kupříkladu o Anye ví tuzemský čtenář pouze posledního svazku ještě méně než roztoužený hrdina.

Nazývá ji bohyní, což je zjevně pozůstatek z minulých dílů zasazených podle všech indicií do dávné minulosti Země. Lze tedy dedukovat, že předchozí díly měly silný nátěr fantasy zalidněné antickými a jinými bájnými hrdiny. Bova je však především představitelem hard SF, o čemž svědčí aktuální svazek. Oriona zde zasadil do budoucnosti, která je mu bližší než dávnověk, a zapletl ho do obřího mezihvězdného konfliktu, v němž pro udržení kontinuity série za nitky tahají opět tajemní Stvořitelé. Orion jako neplacený žoldák pro ně s centurií naklonovaných Pozemšťanů svádí bitvy v zájmu, který před jeho i čtenářovýma očima jen pozvolna vyplouvá z mlh nejasnosti.

Ben Bova není přehnaný myslitel, ale zdatný řemeslník s téměř 120 svazky na kontě a především znalec žánru (jeho nejvyšší cenu Hugo dostal šestkrát, ale vždy jen jako šéfredaktor časopisů Analog a poté Omni, nikdy za vlastní tvorbu). Má nápady i cit pro spád děje. V 90. letech však vrcholila obliba military SF, ultrachlapácké podkategorie žánru, kde se střílí a padají bomby a bojuje muž proti muži skoro stejně jako třeba ve Vietnamu, jen se ve zbrojnicích nacházejí lasery, atomové granáty a titanové krunýře. Módě podlehl i Bova. Naštěstí ale na rozdíl od mnoha účelově píšících autorů má neustále na zřeteli, že píše v první řadě sci-fi a teprve v druhé válečný román. Nešidí tedy zápletku a neomezuje dobrodružství jen na vojančení. Z autora narozeného roku 1932 je znát láska ke klasické SF zlatého věku. Hlásí se o slovo radostným, nadšeným vypravěčstvím, jež má místy blízko k Burroughsovým marťanským románům, aniž by sklouzlo k jeho brakovité naivitě. Bova sice také píše v zásadě brak, ale kultivovaně a pečlivě.

Orion se za svými příhodami přesouvá z vůle Stvořitelů volně v prostoru i čase, třeba i proti jeho toku. Bylo by možná dobře, kdybychom se s pomocí nakladatelství CLASSIC i my pustili proti proudu času a dostali se až k prvním svazkům série, které jsou podle dobových ohlasů o dost lepší než toto její solidní, leč nijak převratné finále.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Adéla Kulová, CLASSIC, Praha, 2010, 328 s.

Zařazení článku:

sci-fi

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

50%

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Jan Vaněk jr.,

Svou dřívější pochvalu spojení p. Lipčíka a iLiteratury v rubrice "relax" musím nyní doplnit vyjádřením naděje, že když píše o detektivkách a thrillerech, není "deviantem" za každou cenu a má blíž k mainstreamové accepted wisdom oboru, jakož i orientaci v něm.


V prvé řadě, Classic (myslím, že není nutné a venkoncem ani zvykem psát jej kapitálkami, ať už je v chaosu právních forem za fasádou zapsáno do rejstříků co a jak chce) vydal Oriona již v říjnu 2007 (ISBN 978-80-86707-48-8, ale v katalogu většiny knihoven včetně Národní ho samozřejmě nenajdete), s křiklavou obálkou od ukrajinského autora určenou k tamní humoristické fantasy – a "zásadně zahraniční výtvarníci, nikoli zdejší snaživí patlalové" také nepokládám za šťastnou formulaci faktu, že zejména na přelomu tisíciletí pro Classic soustavně maloval Jan Patrik Krásný.


Mars vyšel v Pasece až roku 1995. Šestého Huga dostal Bova v létě 1979; udílí se vždy za předchozí kalendářní rok, kdy Bova vedl Analog až do listopadového čísla; Omni sice začalo vycházet už v říjnu 1978, ale tehdy byl Bova jen redaktorem literární části, ne šéfem celého populárně-vědeckého měsíčníku, a koneckonců první tři čísla nebyla bůhvíjaká sláva; že Hugo byl jaksi na rozloučenou za Analog, uvádí výslovně John Clute ve své Encyklopedii. Ne že by na tom zvlášť záleželo, ale do do "TOTAL: 116" si Bova počítá i antologie, které editoval (a populárně-vědecké kompilace, jež chrlí tempem bezmála asimovovským); u vlastní prózy zatím končí "teprve" položkou 72.


Ale korektury jsou tentokrát bezchybné.