Planeta Eden
Pospiszyl, Tomáš: Planeta Eden

Planeta Eden

O současnosti se hovoří jako o období konce historie. Tak tomu však vždy nebylo. Nejenže existovala historie, existovala i budoucnost.

O současnosti se hovoří jako o období konce historie. Tak tomu však vždy nebylo. Nejenže existovala historie, existovala i budoucnost. Sice diskutabilní, problematická, pro mnohé hrůzná, přesto tady nějaká představa o budoucím věku byla. Dnes se do této budoucnosti díváme nanejvýš pohledem zpátky. Projekt Planeta Eden – výstava a kniha – se dívají na kus československé historie, kdy úvahy o budoucnosti měly daleko větší váhu než dnes. Oficiální státní ideologie se zaklínala tím, co teprve mělo přijít. Nezávisle na ideologii nebývale akceleroval vědecký a technický pokrok. Člověk pronikl do vesmíru. Svět se radikálně měnil, v perspektivách těchto změn vrcholil zájem o vědecko-fantastickou literaturu a filmy nebo o vědní obory, které se snažily předpovědět podobu zítřka.

Francis Fukuyama svou tezi o konci historie poprvé vyslovil v roce 1989, v souvislosti s blížícím se koncem studené války. Komunistický experiment tehdy až na několik výjimek padl nebo se oportunisticky transformoval. Liberální demokracie západního stylu se logicky zdála být univerzálním a jediným možným společenským systémem. Tato jakoby historicky prokázaná pozice liberalismu jako jediné alternativy lidské společnosti vznikla v době nadšení nad zhroucením Sovětského svazu a jeho satelitů. Pro obyvatele tzv. východního bloku to v praktické rovině znamenalo osvobození od represivních politických režimů, kterých nikdo bezprostředně nelitoval. Rok 1989 byl začátkem nových zítřků. Probudit se do světa konce historie však znamenalo i konec budoucnosti, alespoň v podobě, jak byla doposud známa. Snad poprvé v dějinách ztratily utopie svůj smysl. Svět dneška teoreticky může být měněn a vylepšován. Máme k tomu dokonce prostředky, o kterých před pár desítkami let nemělo lidstvo ani potuchy. Ale neděje se tak. Chybí nám totiž to nejdůležitější: představa, jakým směrem svět posouvat. Charakteristika dneška jako doby, v níž chybí utopie, začala umělce trápit až s jistým časovým odstupem od roku 1989. Došlo jim, že se zánikem utopické vize budoucnosti ztratila lidská kultura nějaký důležitý vitamín

Utopie
Na představy o lidských alternativách byla minulost bohatá. Utopické myšlení patří k lidské přirozenosti již od starověku. Formulovat představu o ideálním světě se pokusila snad každá historická doba. Tradiční utopie, ať už se jmenovaly zlatý věk, Arkádie nebo Eden, umisťovaly svou vizi ideální společnosti do historie nebo do vzdálených a nepřístupných krajů. V křesťanské Evropě to působilo logicky, neboť její dějiny již měly svůj jasný cíl i vyústění. Minimálně od osvícenství se projekčním polem utopie stává budoucnost. Nebývalý technologický rozvoj vytvořil představu, že inženýři a vynálezci si dokážou poradit s každým problémem. Stejně tak se stala lákavou představa sociálního inženýrství, vzděláním a osvětou řešícího problémy společenské. Představy o ideálním uspořádání společnosti nemusely být jen nedosažitelnými teoretickými modely. Čím dál víc se dostávaly do podoby návodu, jak existující společnost prakticky reformovat, jak jednotlivci i celku lidí zajistit větší svobodu a štěstí. Úvahy o budoucnosti lidstva se shodovaly na jediném: současný stav, tj. kapitalismus, je neúnosným způsobem existence. Na pole bojů o budoucnost vkročily – a vzájemně se zde setkaly – i tak zdánlivě nesouvisející fenomény, jakými jsou marxismus a vědecko-fantastická literatura.

Marxismus se odvolával na utopický socialismus jako na jeden ze svých zdrojů. Na druhou stranu řada utopických a vědecko-fantastických románů 19. století učinila pro věc marxismu víc než studium vlastního Marxe. Ten svůj filozofický projekt nepovažoval za utopický, ale za výsledek vědeckého výzkumu. O samotném komunismu, tedy stavu, který by rozpory kapitalismu překonal, psal velice málo. Většinu problémů prostě zrušil: společnost budoucnosti bude beztřídní, bez soukromého vlastnictví, rovnostářská a sebeuvědomělá. Jen v Německé ideologii, knize, kde zformuloval svou koncepci historického vývoje, najdeme ojedinělou pasáž, ve které popisuje člověka budoucnosti. Charakterizuje ho především svoboda. V komunismu se bude moci věnovat nejrůznějším činnostem zcela podle své vůle a zájmů. Během dne bude volně a podle momentální chuti střídat nejrůznější zaměstnání. Podle Marxe ve vyšší fázi komunistické společnosti, kdy jednotlivci nebudou v zotročujícím područí dělby práce, zcela zmizí i protiklad mezi tělesnou a duševní prací. Práce nebude pouhým prostředkem k životu, nýbrž stane se sama životní potřebou.

Podle Komunistického manifestu idea komunismu obcházela Evropou jako strašidlo. Mnohé však neodolatelně přitahovala. Jistě i proto, že nabízela představu o budoucnosti. Řada spisovatelů neměla ambice vytvářet nové filozofické systémy, ale prostě chtěla zachytit možnou podobu zítřka, který se úspěšně vypořádal s problémy tehdejší doby. Některé z těchto knih měly fenomenální úspěch mezi čtenáři. Kniha Pohled zpátky Američana Edwarda Bellamyho se ve Spojených státech stala třetí nejprodávanější knihou celého 19. století. Její hrdina se z roku 1887 přenese do roku 2000, kdy Američané žijí nejen obklopeni divy techniky, ale především v rovnostářském socialismu, který je zárukou společenské harmonie. Bellamyho kniha čtenáře nejen bavila, ale posloužila jako populární výklad socialistických idejí, a dokonce vyprovokovala vznik řady komun, které se snažily žít podle zásad v ní vyložených. Vznik odborů, dělnických družstev nebo komunálních způsobů života můžeme vnímat jako ostrůvky nového životního způsobu, vznikající na těle starého sociálního systému.

Stopy ve vesmíru
Utopie jako představa filozofů a literátů o lepším místě pro život dostala ve 20. století populární variantu v pohledech vědecko-fantastického žánru na budoucnost. Podobné sociální experimenty, jaké vyvolala Bellamyho kniha, bychom nenašli jen ve Spojených státech, tradice propojení utopické literatury a komunistického hnutí patřila i k ruské revoluci. Sociální utopie se v ruské literatuře objevovaly již před rokem 1917, k jejich boomu došlo ale až po revoluci. Vznikala řada literárních i filmových děl zobrazujících svět v budoucnosti. Fantastiku ve dvacátých letech, v Sovětském svazu plném neuvěřitelných společenských změn, náhle psali i spisovatelé, kteří se primárně zabývali „vážnou“ literaturou. Utopie byla na pořadu dne. I závěr Trockého knihy Literatura a revoluce z roku 1923 je malou literární etudou popisující budoucí svět jazykem science fiction, protože jiný vhodný jazyk prostě neexistoval. Vize vyvolané vědecko-fantastickou literaturou však zajímaly i jiné politiky než ty v Sovětském svazu. Winston Churchill v roce 1932 v britském parlamentu pronesl projev, kde se zamýšlel nad budoucností lidstva v perspektivě vývoje techniky. Jako názorný materiál mu posloužil časopis Popular Mechanics a hra Karla Čapka R. U. R., kterou Churchill zhlédl při jejím provedení v Londýně. Vlády světa byly znepokojeny barvitě vykreslenými důsledky budoucích hospodářských krizí, jindy představami sociálního neklidu, jenž v budoucnosti, charakterizované osvobozením od mechanické práce, vyvolá nuda, které lidé bez nutnosti pracovat nepochybně propadnou.

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Tomáš Pospiszyl, Ivan Adamovič: Planeta Eden. Arbor Vitae, 2010, 248 s.

Zařazení článku:

literární věda

Jazyk:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse