České vydání románu americké autorky Jincy Willettové (nar. 1946) má takřka identickou obálku jako originál. Kromě drobné, ale zavádějící změny: namísto původního označení román český vydavatel přičinlivě knihu vymezil jako detektivní román.

Tím tak trochu klame potenciální čtenáře: Willettové kniha totiž není tím, co bychom pod pojmem detektivní román očekávali, daleko spíše je románem s kriminální zápletkou. Zdálo by se, že úvaha o žánrovém vymezení je jen hra se slovíčky, nicméně detektivní román by musel obsahovat jasně definovaný příběh, jehož podstatou je pátrání po pachateli více či méně dramatického zločinu. V Kurzu tvůrčího psaní se sice zločin objeví (až ve druhé polovině), ale onen prvek pátrání tu zcela schází a pachatel (či pachatelka, jak by nás jistě opravila jedna úzkostlivě feministická účastnice onoho fiktivního literárního školení) není usvědčen skládáním důkazů a logickou dedukcí; v příslušnou chvíli se překvapené hlavní hrdince odhalí sám.

Sama kriminální zápletka, která má příběhu přidat napětí a spád, je ostatně nejslabší částí jinak svižně a vtipně napsané knihy. Autorka má mnohé společné se svou hlavní hrdinkou, spisovatelkou Amy. Ta má za sebou několik málo vydaných knih, jež se dočkaly příznivých recenzí, ta poslední však už vyšla před drahně dlouhou dobou a Amy zahání depresi z nedostatku tvůrčí inspirace vyučováním. Vede kurz tvůrčího psaní pro veřejnost a každoročně se snaží mezi lidmi, kteří se z různých důvodů chtějí naučit napsat povídku či román, proplout tak, aby naplnila a udržela předepsanou kvótu frekventantů a zároveň z toho sama neotupěla. Předpokládá to umět najít klady i na zoufale grafomanských výplodech a zároveň diplomaticky sdělit, že tohle literatura není. A také vybalancovat vztahy uvnitř kurzu, kde se scházejí lidé různého věku, vzdělání a talentu.

I Willetová má za sebou tři publikované knihy v poměrně velkých rozestupech: povídkový soubor Jenny a čelisti života z roku 1987, černou komedii Vítěz Národní knižní ceny (2002) a Kurz tvůrčího psaní (2008). I ona se v posledních dvaceti letech živila hlavně vedením tvůrčích dílen pro veřejnost. Různorodé typy adeptů spisovatelského řemesla, které poskládala do svého románu, má tedy dobře odpozorované. Rozumí jim, umí je nahlížet z odstupu, ale zároveň se jim neposmívá, spíše občas zauvažuje, proč se ten či onen chtějí učit psát, když k tomu naprosto nemají předpoklady a v životě jim to k ničemu nebude. V její skupince najdeme naivní konzumenty (a potenciální autory) triviálního čtiva, vzdělanou starší dámu, zakřiknutého talentovaného mladíka, dobře situovaného lékaře, novináře z rubriky černá kronika či ženu, která Amyin kurz navštěvuje opakovaně a už se s ní spřátelila. Jedním z nenápadných poselství knihy je to, co vědí všichni, kteří se literaturou profesionálně zabývají, ale co si nejsou ochotni připustit nadějeplní nadšenci: že totiž psaní knih není zrovna nejlukrativnější profese. Pokud tedy nemáte štěstí jako Joanne K. Rowlingová či Dan Brown. Že se po celém světě denně vychrlí stovky knih, které si přečte jen minimum lidí, a že ani vytoužené překročení hranice mezi rukopisem a oficiálně publikovanou knihou zdaleka nemusí nic znamenat.

Amyin protihráč, psychopat, který nejprve Amy a její studenty straší výhrůžnými, urážlivým a provokativními vzkazy a pak dokonce dvakrát vraždí a potřetí to zkusí, je právě takovým umanutcem. Je přesvědčený o svém talentu, a když to příslušné osoby (zejména redaktoři různých literárních časopisů) nejsou ochotny uznat, neváhá se jim mstít.

V rafinovanější a uměřenější podobě takový případ známe ze slavné povídky Milana Kundery Nikdo se nebude smát. Willetová na to jde o dost jednodušeji, ale přinejmenším svému padouchovi dopřává smysl pro krutý humor. A nejslibnější moment celé knihy v závěru trestuhodně rychle odbude: zvrácenou, ale nikterak nepravděpodobnou možnost, že by se pachatel konečně dočkal vydání a vysokých prodejů svých textů hlavně díky tomu, jakou pozornost mu věnují média, když se ukáže, že byl schopen i vraždit čistě proto, aby došel uznání jako spisovatel. Willetová tuhle šanci na zajímavou pointu zahodila, neboť nedokázala vystoupit ze známého prostředí a dostatečně věrohodně roztočit velký mediální kolotoč. Kdyby se o to pokusila, možná ještě mohla rozuzlení svého příběhu zachránit. Takhle kniha nemá žádné velké překvapení, žádný závěrečný zvrat. Její nejzajímavější pasáže se odehrají mnohem dřív: když Amy vysvětluje základy tvůrčího psaní, když opravuje a glosuje amatérské i nadějnější pokusy, když upozorňuje na stylistická klišé a chyby v kompozici povídek. Jako kurz tvůrčího psaní je Willettové román výborný, jako detektivka slabý.