Trudné osudy kolem staré knihy
Brooks, Geraldine: Stvořitelé a spasitelé

Trudné osudy kolem staré knihy

Příběh knihy Stvořitelé a spasitelé i její autorky je v mnohém příznačný pro dnešní globalizovanou literaturu. Jakkoliv je napsaná se vší poctivostí a pílí, Evropana nutně nějak irituje. Důvod mírného roztrpčení spočívá v jistém druhu kulturního imperialismu...

Příběh knihy Stvořitelé a spasitelé i její autorky je v mnohém příznačný pro dnešní globalizovanou literaturu. Jakkoliv je napsaná s velkou poctivostí a pílí, Evropana přesto nutkavě irituje.

Důvod mírného roztrpčení spočívá v jistém druhu kulturního imperialismu: o historii i kouzlu Sarajevské hagady se rozhodla napsat australská (ovšem od 90. let s americkým občanstvím) reportérka, která se s nejcennější bosenskou literární památkou setkala, když v devadesátých letech referovala o balkánských válkách. Brooksová pochází z literární a kulturní velmoci s globálním publikem, jejíž spisovatelé (již od těch průměrně úspěšných) si mohou dovolit několik let studovat historii, sbírat materiál, ba se i učit jemným finesám knižních restaurátorů, aniž by přitom museli myslet na placení složenek. Tudíž to mohla být právě ona a ne bosenský či dejme tomu španělský (hagada, soubor starobylých židovských textů, v tomto případě nezvykle ilustrovaných, vznikla patrně ve Španělsku před reconquistou) autor, kdo zplodí tuto objemnou knihu s pěti rozsáhlými exkursy do různých období evropské historie. A vnesla do toho mnohé prvky, které jistě nadchly americké příznivce politické korektnosti.

Ale popořadě. Geraldine Brooksová se narodila v roce 1955 v Austrálii, už v devadesátých letech však psala reportáže z konfliktních oblastí pro americký Wall Street Journal; provdala se za Američana a přimkla se i k jeho židovské víře. První knihu vydala v roce 1994, jmenovala se Devět částí touhy (česky vyšla v roce 1999) a věnovala se v ní postavení muslimských žen. V roce 2001 publikovala první román Zázračný rok, triumfem pro ni pak byl rok 2006, kdy získala Pulitzerovu cenu za román March, mírně postmoderní „rozepsání“ osudů vedlejších hrdinů klasického románu Louise May Alcottové Malé ženy z roku 1868. Oba romány Geraldine Brooksové lze řadit mezi historické (Zázračný rok se odehrává v 17. století) a do historie míří i děje románu Stvořitelé a spasitelé, který v USA vyšel v roce 2008.

Jeho hlavní hrdinkou je mladá restaurátorka starých rukopisů Hana Heathová, která přijíždí do stále ještě válkou sužovaného Sarajeva, aby zde ověřila pravost nedávno znovuobjeveného svazku hagady a případně navrhla postup k jeho restaurování a konzervaci. Při zkoumání knihy narazí na několik drobností: z listů vypadne motýlí křídlo a bílý chloupek, na jedné stránce je červená skvrna, na jiné krystalky soli. To všechno jsou můstky k tomu, aby se autorka vypravila do minulosti a fabulovala o tom, co se tak s knihou mohlo v průběhu staletí dít. Tvůrčí východisko vlastně sama docela jasně formuluje, když se její hrdinka vyznává z toho, jak by měla vypadat její přednáška o hagadě pro konferenci v Londýně: „Chtěla jsem, aby podávala svědectví o ‚lidu knihy‘, o všech těch rukou, které se podílely na jejím vzniku, používaly ji a chránily. Chtěla jsem aby to bylo poutavé vyprávění, přímo napínavé. (...) Chtěla jsem vystavět určité napětí kolem tragických dramatických zvratů, zprostředkovat atmosféru požáru, ztroskotání, strachu.“

Onen záměr z knihy čiší. Brooksová postupuje mechanicky a velmi názorně. Když její hrdinka v nějaké laboratoři objeví, že červená skvrna je smíchaná krev s vínem, záhy následuje exkurze do renesančních Benátek a ne jejím konci vysvětlení. Předtím čtenáře autorka provedla nacistickou okupací Bosny (tehdy se hagada ztratila, respektive byla – v souladu s jejím skutečným osudem – ukryta před nacisty ve venkovské mešitě) a Vídní v době fin de siécle, po Benátkách následuje dvojí výlet do středověkého Španělska. Příběhy na sebe nenavazují a přinejmenším ve dvou případech (Benátky a Vídeň) je jejich pointa dosti násilně naražena na dotyčnou epizodu. Brooksová se drží pravidla, že jednotlivé příběhy jsou pointovány odkazem na onen nepatrný prvek, který se z nich uchoval v rukopisu, což je sympatické, ale pro rozehrání epizodních dějů má jen málo neotřelých nápadů. Celé to působí až školometsky, místy to připomíná populárně naučné historické seriály v časopisech nebo televizních pořadech pro odrostlejší školní děti. Možná by knize prospěla rafinovanější kompozice, možná méně sentimentu (většina těch milých „lidí knihy“ je pronásledována, obvykle z rasových důvodů) – ale od spisovatelky, která konvertovala k judaismu, se asi rothovský sarkasmus čekat nedá. Celkovému vyznění knihy odpovídá i mírný posun v překladu názvu: namísto Lidé knihy (People of the Book), jak by zněl přesný převod originálu, zvolila překladatelka Hana Zahradníková patetičtější verzi. Dojde i na feministický motiv, když se vyjeví, kdo byl iluminátorem. Brooksová naštěstí alespoň jednou překvapí (škoda že až v závěru): zdánlivě odnikud nikam mířící ústřední příběh náhle obohatí zápletkou málem thrillerovou.

Kdo si chce přečíst fascinující i zasvěcený román o tom, jak vznikaly ve středověku iluminace, ten si vezme Pamukovo Mé jméno je červená. Kdo o Židech ve Španělsku, sáhne po Feuchtwangerově Židovce z Toleda. Kdo shání detektivku, jejíž pátrání se točí kolem starého rukopisu, lepší volbou bude Umberto Eco, Jméno růžeFoucaultovo kyvadlo. Kdo už to všechno má přečtené a chtěl by něco podobného, zde to najde. Ingredience jsou kvalitní a pestré, jejich příprava byla důkladná. Pak to bylo úhledně zabaleno a určeno k rychlé a snadné konzumaci.

P. S.: Onou poslední větou nikterak nenarážím na – bez ironie – krásnou obálku Magdy Fišerové.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Hana Zahradníková, Plus, Praha, 2011, 400 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

60%

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse