6. srpna 1945 byla na město Hirošima svržena atomová bomba s názvem Little Boy. Událost dnes připomíná Hirošimský památník míru, což je torzo budovy vyprojektované českým architektem Janem Letzelem, pravděpodobně nejslavnější stavba českého architekta na světě. Dodnes je udržován ve stejném stavu, v jakém byl těsně po výbuchu. Roku 1999 UNESCO památník zařadilo na seznam Světového kulturního a přírodního dědictví. Jeden ze zahraničních návštěvníků, pocházející z válčící země, nedávno v Hirošimském památníku napsal: „Byli jsme bohatou zemí, ale po válce je všechno pryč. Jednoho dne bych vás chtěl pozvat do své země, až naše města znovu vybudujeme, jak se to podařilo tady v Hirošimě.“

O globálním přívalu připomínání masových zločinů
Citát pochází z knihy Places of pain and shame: dealing with „difficult heritage“ (Místa bolesti a studu, potýkání se s „obtížným dědictvím“), jejíž autoři v ní na příkladech z celého světa zkoumají a ukazují, jak přistupovat k místům, s nimiž jsou spojeny traumatické události minulosti, jak je konzervovat a vracet do obecného povědomí, aby neupadla v zapomenutí. Podle autorů úvodu Williama Logana a Keira Reevese dnes na mezinárodní úrovni i v rámci jednotlivých států vzrůstá zájem o místa a památníky, která jsou spojena s bolestí a studem. Mluví se podle nich dokonce o „nezadržitelném vzestupu“ památníků tohoto typu a o „globálním přívalu připomínání masových zločinů“. Odráží se to podle nich i na zmiňovaném seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO: senegalský ostrov Gorée, na němž byli shromažďováni a vězněni otroci, byl připsán roku 1978 (a zápisy dalších míst spjatých s otroctvím se chystají), Osvětim byla na zařazena roku 1979, a třeba muzeum na Robben Island, kde byl vězněn Nelson Mandela, roku 1999.

Někteří zástupci UNESCO vidí podle Logana a Reevese v tématech jako „nucené vystěhování obyvatel užitečné nové téma, na jehož základě mohou do seznamu UNESCO být zařazována nová místa“. Středoevropský čtenář si pomyslí, že v jeho regionu je míst nuceného vystěhovávání či vyvražďování celá řada, a měl by tedy množství tipů na zařazení (v tomto kontextu si zaslouží pozornost aktivity jako bohužel jen krátce fungující webová stránka s on-line hrou Vypal Lidice nebo vloni vrcholící projekt Tragická místa paměti jednoho regionu, ve kterém skupiny severočeských studentů zpracovávaly pod vedením svých učitelů prezentace o vývoji vztahů a místních násilných excesech během druhé světové války a po ní, jedním z výstupů projektu je kniha Tragická místa paměti: průvodce po historii jednoho regionu.

Koncept UNESCO je ale zamýšlen jinak: v pozadí je prý také strategie pokoušející se o větší vyváženost v rozmístění vyznamenaných míst, aby byla zlomena dosavadní hegemonie západní Evropy a Ameriky. Cosi podobného ostatně naznačuje také v publikaci Světové kulturní a přírodní dědictví UNESCO její autorka Věra Kučová z Národního památkového ústavu, která píše, že výběr nových památek „podléhá i geopolitickým hlediskům, protože Výbor UNESCO usiluje o vyvážené zastoupení členských států a světadílů jako celku“.

Velmi skepticky se ovšem k oněm tvrzením staví Michal Beneš, vedoucí útvaru pro UNESCO Ministerstvo kultury ČR. Podle něj šlo v případě Osvětimi o výjimku – je to jediný zařazený koncentrační tábor zastupující pars pro toto všechny ostatní. Pokud jde o Dóm Genbaku v Hirošimě, podle Beneše se argumentovalo tím, že lidský duch je schopen vytvořit díla, která dokáží vzdorovat i výbuchu atomové bomby (to by odpovídalo kritériu I. – „památka je mistrovským dílem tvůrčího lidského génia“) pro zápis do Seznamu světového dědictví. Nakonec byl ale zapsán na základě kritéria VI., která je aplikováno jen vzácně (má ho třeba také Praha nebo Jeruzalém – „památka je nedílně a materiálně spjata s významnými myšlenkovými proudy nebo náboženskými hnutími, případně dějinnými událostmi nebo uměleckými díly majícími světově výjimečnou hodnotu“), a to ještě v kombinaci se splněním některého dalšího kritéria. I zde jde ale podle Beneše o výjimku (ve výroku výboru se to výslovně konstatuje): „Mírový memoriál v Hirošimě, aneb Dóm Genbaku, byl jediná budova, která zůstala stát v místě, kde vybuchla první atomová bomba 6. 8. 1945. Byl uchován ve stavu, v jakém byl těsně po bombardování, díky velkému úsilí, mimo jiné obyvatel Hirošimy, v naději v trvalý mír a v definitivní vyloučení nukleárních zbraní z planety. Je to děsivý symbol ničivé síly, kterou člověk vytvořil, ale také ztělesnění naděje na mír.“ A také Robben Island v Jižní Africe byl prý jako výjimka zařazen podle kritéria VI., a to po nesnadných jednáních.

Zpět ale ke zmiňované knize: některá z oněch míst spojených s lidskými tragédiemi a utrpením získala podle ní během času jakýsi „kvazi-sakrální charakter“, jsou vnímána jako svědkové toho nejhoršího, čeho je člověk schopný. Současně ale mohou být vnímána jako místa, kde se některým lidem a či skupinám podařilo překonat strašlivé materiální podmínky, v nichž museli přežívat. Jak autoři píší, „v těchto případech nemohou být žádné spory o kulturním dědictví a hodnotě těchto památek“. Na opačné straně spektra se ale nacházejí jiná místa, která donedávna nebyla vůbec nebo jen málo připomínána, natožpak jakkoli oslavována. Ještě současní obyvatelé oněch míst cítí stud za bolest a utrpení, s nimiž jsou ona místa spjata, jejich zkoumání může jitřit rány a znovuoživovat rozdělení panující uvnitř národních komunit. Časté jsou dokonce hlasy volající po úplné demolici oněch míst, aby tak byl zničen i stud a strach, které jsou s nimi spojeny. Jako příklad je v knize uvedeno místo posledního útočiště Rudých Khmerů Anlong Veng v Kambodži. V roce 2006 o tomto místě vysílala reportáž Česká televize, v níž místní obyvatelka, povoláním učitelka, hájila Rudé Khmery s tím, že podle některých zabili 3 miliony lidí, „ale víc ne, víc jich určitě nebylo“. Vzhledem k tomu, že Pol Pot v klidu zemřel roku 1998, poslední zbytky Rudých Khmerů byly zlikvidovány až po jeho smrti a jejich příslušníci se před soud dostávají až v poslední době a že třeba až letos bylo slavnostně oznámeno vydání první kambodžské učebnice o polpotovské genocidě, je asi pochopitelné, že i třicet let po pádu Pol Potova režimu toho mladí Kambodžané vědí jen velmi málo o jedné z nejtemnějších kapitol své země, a když prý někteří učitelé (snad s jinými postoji než ona zmiňovaná pedagožka) studentům vyprávějí o genocidě za vlády Rudých Khmerů, pokládají to za smyšlenku. Jsou však i místa spojená s událostmi, od kterých uplynulo i mnohem více času, a přesto i je po desítky let obklopovalo mlčení.

Nanking
„Je snad někde ve Spojených státech dítě, které ještě nevidělo úděsné fotografie plynových komor v Osvětimi nebo nečetlo alespoň část děsivého vyprávění Anny Frankové? Pravda, ve Spojených státech se většina školáků učí i o ničivých účincích atomových pum, které Spojené státy svrhly na japonská města Hirošimu a Nagasaki. Zeptejte se  však většiny Američanů na nankingský masakr a zjistíte, že nikdy neslyšeli, co se v Nankingu před šedesáti lety stalo." Takto si ve své knize Nankingský masakr: nejkrvavější prolog druhé světové války stěžovala její autorka Iris Shun-Ru Chang(ová), americká historička, jejíž rodiče emigrovali z Číny. Událost, která roku 1937 plnila první stránky amerických novin, jako by beze stopy zmizela. Hollywood nevytvořil o masakru standardní film, třebaže by podle historičky tato událost mohla „být předlohou s dramatickými prvky podobnými těm, které nacházíme v Schindlerově seznamu“. Za příčinu, proč se informace o nankingském masakru dostatečně nerozšířila, Changová označuje hlavně to, že se „Japonsko nevypořádadalo se svými válečnými zločiny z druhé světové války“, mnozí Japonci tak stále posuzují válečné zločiny jako dílo jednotlivých vojáků nebo jako něco, k čemu vlastně vůbec nedošlo. Odlišně oproti tomu situaci líčí v knize Místa bolesti a studu historička Qian Fengqui, která příčiny hledá spíše na čínské straně. Nanking byl komunisty připomínán kvůli místním obětem občanské války, v níž zvítězil Mao Ce-tung, na jejichž paměť byl zřízen Památník revolučních hrdinů, ale ne kvůli událostem předcházejícím nankingskému masakru, předcházejícím druhé světové válce. Podle historičky Fengqui Čína v padesátých a šedesátých letech vnímala jako akutně hrozící nebezpečí vpád cizí armády na vlastní území, lidé se tedy měli stále připravovat na válku. Zatímco památky vztahující se ke komunistickému vítězství měly posilovat bojovou morálku, tragédie jako nankingský masakr mohly jen zvětšit strach z další války. Proto byly vzpomínky na války silně filtrovány a vítězství zveličována, krveprolití a utrpení naopak z paměti vytlačovány. Když prý v šedesátých letech skupina čínských historiků události v roce 1937 zkoumala, jejich práce nesměla být publikována a jeden z autorů byl dokonce obviněn z toho, že „rozdmýchává národnostní nenávist vůči japonskému lidu“.

Podle sinologa Martina Hoška z Ústavu Dálného východu FF UK mají pravdu obě dvě historičky, s nankingským masakrem se totiž podle něj ani jedna z obou zemí nedokázala dodnes plně vyrovnat. Japonští velitelé, kteří veleli jednotkám Centrální japonské armády, jež má masakr na svědomí, byli postaveni před Tokijský válečný tribunál a odsouzeni k trestu smrti. Tím byla pro Japonsko v podstatě věc uzavřena a o důvodech, proč se japonští vojáci po dobití Nankingu naprosto vymkli kontrole velitelů, a mohli tak páchat zvěrstva, se mlčelo, protože odpovědnost by padla i na prince z japonské císařské rodiny a to je v Japonsku tabu. Teprve v posledních letech se v Japonsku objevilo několik knih, ve kterých japonští historikové objektivně zkoumají celkové příčiny masakru.
V kontinentální Číně neexistuje objektivní bádání o moderních dějinách vlastní země a o historických událostech se píše podle schválených směrnic vlády, a ty jsou jednostranné. Čínští historikové, ani ti zahraniční, nemají přístup k archivním dokumentům, které o nankingském masakru vypovídají. Stále dokola se obecně píše o zvěrstvech japonské armády, a přitom se čínští historikové vůbec nezabývají analýzou bitvy o Šanghaj, která trvala skoro půl roku a která Nankingskému masakru předcházela, rozborem plánování útoku na Čínu japonského generálního štábu z roku 1936 a 1937, přestože tyto dokumenty se dochovaly v Tokiu a ve Washingtonu jsou jejich kopie. Proto v čínských knihách chybí konkrétní jména a celé je to „takové plytké čtení plné nenávisti, která do vědeckých knih nepatří. Skutečným rozborem všech příčin by se totiž odhalila i odpovědnost čínské strany.“ Každopádně základní kámen k Památníku nankingského masakru byl položen až v prosinci roku 1983 a pro veřejnost byl památník otevřen 15. srpna 1985, v den 40. výročí japonské kapitulace.

Osvětim a Terezín
Vyrovnávání se s bolestivou minulostí je ovšem problematické i v Evropě. Dobře je to vidět i na Osvětimi, která se – asi právem – stala abstraktním pojmem: teologové promýšlející lidské utrpení za druhé světové války a holokaust vytvořili „teologii po Osvětimi“, Osvětim se jim „stala symbolem pro všechny apokalypsy moderních dějin, které lidi promýšlené, filozoficky reflektované víry nutí přehodnotit samotné ústřední kategorie víry – včetně pojetí Boha a vztahu Boha a lidí a lidské odpovědnosti před dějinami a před Bohem“ (Tomáš Halík). Filozof Theodor W. Adorno dokonce tvrdil, že „psát po Osvětimi básně je barbarství“. Četná další místa jakoby získávají na významu a prestiži, pokud jsou k Osvětimi přirovnána (tak byl nedávno komunistický kriminál v Uherském Hradišti, kde by podle některých návrhů mohlo vzniknout muzeum totality, označen jako „Malá Osvětim“).

Co se ovšem týká samotného památníku Osvětim-Birkenau, daná kapitola Místa bolesti a studu se vyjadřuje dost skepticky, pro návštěvníka je to prý místo „matoucí a přelidněné“. Citována je v kapitole i česky vydaná kniha Osvětim: 1270 až současnost od Debórah Dworkové a Roberta Jan Van Pelta. Ti píší, že už roku 1947 byl přijat zákon o zřízení muzea, v němž se ovšem pravilo, že má připomínat „mučednictví polského národa i příslušníků dalších národností“. Hlavní tábor podle autorů připomíná především polskou historii, a nikoli židovskou. Osvětim pro Poláky totiž není symbolem utrpení Židů, je to obecný symbol nelidského chování člověka k člověku. Celé muzeum prý tak doslova vyvolává dojem „Osvětimi bez Židů“. Velmi podobně popsal v publikaci 60 let Památníku Terezín historii terezínského památníku, alespoň v době komunismu, jeho současný ředitel Jan Munk. V roce 1952 byl sice přijat návrh zřízení expozice připomínající židovské ghetto v Terezíně, ale rada Krajského národního výboru návrh zamítla. Nadějný vývoj v 60. letech pak zhatila normalizace, kdy se projektované muzeum mělo stát „nástrojem ideologické mystifikace veřejnosti, deformování dějin a produkce propagandistických polopravd a lží“. Nepřijatelná prý byla samotná existence připomínky židovského utrpení v tomto městě. Přiznat tento vpravdě antisemitský postoj otevřeně však bylo neúnosné. Proto postup oficiálních míst využíval smyšlených záminek ke znemožnění objektivního připomínání utrpení Židů.

Zapomenout, či uchovat?
Nechat zaniknout nebo uchovat? Takovou otázku v minulém roce položila BBC dvěma expertům ve vztahu k vyhlazovacímu táboru Auschwitz. Výše zmiňovaný historik Jan Van Pelt odpověděl: „Možná, že nejlepším řešením, jak uctít památku těch, kteří byli v Osvětimi umučeni, je úplně uzavřít kapitolu Osvětimi“ (ovšem znamená to památník zrušit?). Pochybnosti o oficiální kultuře vzpomínání vyjádřil ve své přednášce Zneužívání paměti, odrážející jeho rozhořčení a pesimismus z války na Balkáně, T. Todorov: „Dnes je vzpomínka na druhou světovou válku v Evropě ještě živá, protože je udržována nesčetnými vzpomínkovými akty, publikacemi a televizními pořady; avšak rituální opakování slov ,nesmíme zapomenout‘ nemá žádný viditelný dopad na probíhající etnické čistky, mučení a hromadné popravy, k nimž zároveň v samotné Evropě dochází“ (někteří, u nás P. Barša, se také vyjadřují proti zneužívání holokaustu k aktuálním politickým cílům). Podle historika Ernsta Renana je dokonce částečné zapomenutí podmínkou vzniku a existence národního společenství, „podstatou národa je to, že všichni jednotlivci musí mít hodně společného, a je rovněž nutné, aby toho všichni spoustu zapomněli. Každý francouzský občan již musel nutně zapomenout na Bartolomějskou noc.“ Bitva na Bílé hoře myslím dnešní Čechy už příliš nerozděluje (a o tamním pomníku asi mnoho lidí neví) a kmeni Čechů nikdo nevyčítá jeho krvavé války proti ostatním kmenům za sjednocení Čech, i potomci Přemyslovců a Slavníkovců, pokud takoví žijí, skutečně už dávno zapomněli na staré křivdy (pro úplnost dodejme, že památník připomínající masakr z 28. září 995 byl v rámci Národní kulturní památky Slovanské hradiště Slavníkovců Libice, častěji ale jednoduše zvaný památník vyvraždění Slavníkovců, postaven roku 1965, od 50. let zde přitom probíhal archeologický výzkum. Podle místního kronikáře Milana Čejky tam do té doby konec Slavníkovců nic nepřipomínalo). Naopak velké emoce (i akty vandalismu) u nás stále vzbuzují památníky spojené s vyhnáním Němců (jako kříž u Dobronína), možná ale právě takové památníky, které odhalují dlouho tabuizované události a dosud nevyřešená traumata, mají smysl a význam.