Ačkoliv epochy vikinských výbojů patří mezi ikonické a mnohá popkulturní díla (filmy, hudba, komiksy či počítačové hry) se o ni všelijakým způsobem otírají, románů o severských dobyvatelích v češtině vyšlo za poslední léta překvapivě málo. I Zrzavý Orm, Bengtssonova klasika u nás hojně čtená v 70. a 80. letech, tu vyšla již jen jednou, v roce 2001 v nakladatelství Ivo Železný, které se již tehdy potýkalo s vážnými problémy a několik let nato zaniklo. Vychází tu Bernard Cornwell, ale v jeho sérii o Alfredovi Velikém jsou Vikingové viděni z druhé strany jako obávaní nepřátelé. Až letos vydalo nakladatelství BB/art hned dva romány od autorů, kteří psaní o Vikinzích protahují do sérií: od Roberta Lowa Velrybí cestu a od Gilese Kristiana knihu Havran – Krvavé oko. Obě knihy mají mnohé společné: hrdinou je mladík, který se ke zkušeným válečníkům dostane shodou náhod a podlehne jejich kouzlu, které spočívá nejen v odvaze a bojovém umění, ale také v soudržnosti, příběh navíc táhne nějaké velkolepější tajemství – v případě Lowovy série je to pátrání po meči, který byl vykován z Kopí osudu, v případě Kristiana vzácná křesťanská kniha.

Zatímco Robert Low vysílá své hrdiny neobvyklým směrem na východ, až do ruských stepí, Giles Kristian se drží tradice a jeho Vikingové (sám je striktně nazývá Nory) drancují hlavně pobřeží Britských ostrovů. Zde také navštíví vesnici, v níž žije hlavní hrdina a vypravěč knihy. Původně snad ani nemají v úmyslu ji zničit, nicméně místní křesťanský kněz zaviní rozmíšku, na jejímž konci je většina vesničanů pobita a mladý Osric se zčásti z donucení, zčásti z obdivu přidává k těm, kteří mu povraždili sousedy. Brzy samozřejmě vychází najevo, že jeho původ je nejasný (Kristian ho do konce románu neodhalí, ale nějaké Vikingy v genech tušíme), že byl nalezen a vychováván pěstouny; čímž se výčitky svědomí trochu uchlácholí a může se přejít k tomu podstatnému, tedy boji.

Havran – Krvavé oko je čistokrevný akční historický román, u kterého se nevyplatí moc přemýšlet, protože pak si čtenář zkazí „požitek“ z četných, dlouhých a podrobně líčených bitev a potyček. Mydlí se tu málem každý s každým a zejména druhá polovina románu je téměř nepřetržitým sledem sekání, řvaní a umírání, vyražených zubů a oddělených končetin. Máme tu nějaké intriky a zrady, ale jejich motivace a logika je přinejmenším nejasná, stejně jako postava hlavního padoucha, wessexského vládce Ealdreda, který je kvůli zisku ochoten k nevídaným podrazům včetně obětování vlastních potomků.

Ale nelze čekat příliš, jde ostatně o první autorovo psaní: předtím se Giles Kristian (nar. 1975) živil jako model a člen chlapecké popové skupiny Upside Down (!). Což jsou pozoruhodné peripetie studenta anglické literatury. K Vikingům se dostal přes svůj původ: otce má z Anglie, ale matku z Norska. Při svých studiích si evidentně načetl starověkou a středověkou „válečnickou“ literaturu, která je také plná podrobností až anatomických detailů o krvavých střetech, k jedné pasáži si vypůjčil historicky doložený trik o dobytí opevněného italského města (dobyvatelé za hradby poslali rakev se zemřelým knězem, v ní se však skrýval bojovník, který pak otevřel brány). Střídmě do děje zapojuje skutečné historické osobnosti a na konci knihy míří hrdinové za králem Franků. Tam se odehrává druhé pokračování (zatím) třídílné série.

Žádné větší ambice Kristianova kniha nemá: je to oddechová četba určená spíše pro muže, historický román, který nepotřebuje fantasy veteš, a přesto je dostatečně atraktivní a napínavý, balancuje mezi hrdinským eposem a brakovou literaturou. Pokud si někteří fanoušci fantasy chtějí odpočinout od kouzlení, elfů a draků a krkolomných jmen měst a hrdinů, zde mají dobrou příležitost.