Když ne produktivitou, s níž je spíše na štíru (pět knih za sedmnáct let), tak rozhodně charakterem svých politických thrillerů má Allan Folsom blízko k Robertu Ludlumovi. Ponechme stranou formalitu, že jeho poslední román, právě Krvavý rovník (2009), se v originále jmenuje The Hadrian Memorandum a předchozí zase The Machiavelli Covenant (2006). Jde daleko víc o způsob psaní: těžkotonážní romány se spletitou zápletkou, plné vzájemně provázaných postav, jejichž vztahy se nesnadno dekódují, s jen postupně odhalovanými pohnutkami, a tedy i mravními póly, z toho plynoucí všudypřítomná podezíravost a nejistota ústící do paranoie. K tomu dalekosáhlé, světovládné ambice, bezbřehá moc, velké finance… a zápletka často až o půlkrok za hranicí uvěřitelnosti a pravděpodobnosti. Komu neunikla před patnácti lety i u nás vydaná Folsomova prvotina Krycí jméno Pozítří (1994), ví, o čem mluvím, a ani Ludluma znát nemusí.

V Krycím jménu Pozítří se Folsom ještě ohlížel do minulosti, kde chtěl lékařskými experimenty zachovat a pro budoucnost oživit Adolfa Hitlera, v posledních knihách se však evidentně více věnuje četbě zpráv a vytvářením románových zápletek takříkajíc z novinových titulků. Někdejší losangeleský policista Nicholas Marten vystupoval už ve dvou předešlých Folsomových knihách… a je buď výrazem arogance, nebo natvrdlosti zdejšího nakladatele, že přeložil a do knihy zařadil i krátkou výzvu, aby si čtenář, chce-li znát hlubší pozadí postavy, obě knihy přečetl; česky totiž k dispozici nejsou. Mimo jiné by se z nich zvídaví dozvěděli, kde polda, který dnes ve výslužbě pěstuje v Anglii pro radost kytičky, sebral tak cenného přítele, jímž je jakýsi pan Harris, toho času prezident USA.

Řečený Harris požádá Martena, aby diskrétně prozkoumal situaci v Africe, která se prezidentovi po objevení obrovského ropného pole přestává líbit tím, jak rázem začala být neproniknutelná a v centru pozornosti příliš mnoha příliš mocných sil. A Martens jen tím, že se o dění v Rovníkové Guineji začne zlehka zajímat, odstartuje lavinu vražd a záhy se ocitne sám v nebezpečí.

Folsom s gustem nechá hned zkraje vybít hrstku kladných postav, která jeho román zalidňovala, až tam kromě hlavního hrdiny žádná nezbude. To je výrazný posun oproti bojácnějšímu Ludlumovi, čtenářsky navíc vděčný, i když z hlediska realističnosti je takové rozvržení, v němž se kladný hrdina nemá v zásadě vůbec o koho opřít, spíše sporné. Co nezmohly kulky, dokoná spolehlivá paranoia a Marten brzy pochybuje i o čistotě úmyslů svého mocného šéfa.

Moc času k zamyšlení nad tím ale nemá. Folsom do něj z jedné strany pumpuje lehce tajemné souvislosti o dávném úradku mocných, kteří rukou společnou pracují na vykrádání světového bohatství a vykořisťování bezmocných národů i jedinců, z druhé strany mu umožňuje proniknout do jeho aktuální realizace. A to jsou ony novinové titulky: vlivné průmyslové korporace maskující už tak dravými obchodními zájmy tužby po politickém vlivu, i bez těchto vnějších vlivů nestabilní a zkorumpovaná mocenská garnitura afrického kontinentu, který se tak proměňuje v sud s prachem, cynické pohrdání životy redukovanými jen na položky ve výkazu pracovních sil… Folsomův román je nemilosrdný, a i když nedochází k žádným převratným odhalením, i když neskýtá návrhy řešení a ani náznakem si nechce hrát na spasitelský text, dílčí zápletku, kvůli které především knihu napsal, kočíruje autor neochvějnou rukou k očistnému a relativně nečekanému závěru. Může ho rozehrát v grandiózních dimenzích, protože jako na sněhovou kouli se na africké ropné pole nabalila kdekterá rozvědka; pro zpestření se všichni klíčoví aktéři přesunuli k závěrečnému zúčtování do Evropy. Nejvypjatější finálové kapitoly odkapávají po minutách, kterými jsou i nadepsané, a v takových chvílích se dá snadno zapomenout, že jsme tady a teď a ne v kině někdy v polovině 80. let.