Viktoriánský gentleman: Světský světec
Reagin, Nancy Ruth: Twilight

Viktoriánský gentleman: Světský světec

Edwardovy nejpozoruhodnější charakteristiky – citová a tělesná zdrženlivost, silné morální povědomí, sveřepá loajalita k rodině a všestranná kultivovanost – se shodují s populárními představami o klasickém viktoriánském gentlemanovi. James Ali Adams pozoruje, že viktoriánský gentleman byl často zobrazován jako muž, jehož „morální ideál“ vytváří určitý druh „světské svatosti“.

Edwardovy nejpozoruhodnější charakteristiky – citová a tělesná zdrženlivost, silné morální povědomí, sveřepá loajalita k rodině a všestranná kultivovanost – se shodují s populárními představami o klasickém viktoriánském gentlemanovi. James Ali Adams pozoruje, že viktoriánský gentleman byl často zobrazován jako muž, jehož „morální ideál“ vytváří určitý druh „světské svatosti“. Ačkoliv může působit nepřístojně přirovnávat upíra ke světci, Edwardovo sebezapření a rezolutní rozhodnutí chránit Bellu, zvláště před sebou samým, toto srovnání ospravedlňuje. Edwardova zdrženlivost je nejnápadnější, když dojde na fyzický kontakt s Bellou: „Začal se odtahovat – to byla jeho automatická odpověď, kdykoliv se rozhodl, že věci zašly příliš daleko, jeho rel exní reakce, i když chtěl pokračovat. Edward strávil většinu svého života tím, že odmítal jakýkoliv druh fyzického uspokojení.“ (Breaking Dawn, 25) Zatímco jí Edward říká, že po ní touží, dává si velkou práci s tím, aby se jejich polibky nestaly příliš erotickými. Když Bellin otec Charlie diskutuje se svou dcerou o otázce sexu, Bella mu odpovídá: „Edward je ze staré školy. Nemusíš se ničeho bát.“ (Eclipse, 59) Ve skutečnosti je to Bella, kdo se „nemá čeho bát“. Edward má svoje sexuální pudy zcela pod kontrolou.

Bella se snaží Edwarda přesvědčit, aby se spolu milovali. „‚Máš pocit, že bychom měli někam spěchat?‘ smál se mi do ucha. ‚Neměla bys jít požádat moje rodiče a já tvoje?‘“ (Eclipse, 451) Edward ale trvá na tom,že zachování panenství je důležité. Říká: „Moje počestnost je všechno, co mi zbylo,“ protože porušil tolik jiných morálních pravidel a chce zajistit, aby Bella – přestože je určená k tomu se stát upírem – nepřišla o svoje nebe. (Eclipse, 452) Trvá proto na uzavření manželství dříve, než naplní svůj vztah. Když Edward žádá Charlieho o Bellinu ruku, říká: „Pojedeme spolu na podzim do Dartmouthu, Charlie… Chtěl bych to udělat tak, jak se to dělá. Byl jsem tak vychovaný.“ (Breaking Dawn, 16) Bella nakonec překoná svoji hlubokou rozpolcenost v otázce manželství s Edwardem, z části proto, že se s ním chce tak zoufale pomilovat, což ještě prohlubuje rozdíly v jejich náhledech na morálku.

Také různá Edwardova nadání a  sklony se shodují se zaměřením idealizovaného viktoriánského gentlemana. Skládá hudbu a hraje na klavír, mluví několika jazyky, je velmi sečtělý, dvakrát navštěvoval lékařskou fakultu a umí dokonce udělat i skvělou omeletu. Edward vděčí za svoje dovednosti svým probdělým nocem stráveným v osamění: „To je důvod, proč jsem nejlepším hudebníkem v rodině, proč jsem – vedle Carlislea – jako jediný přečetl většinu knih, proč jsem prostudoval většinu vědních oborů a proč mluvím plynně několika jazyky… Emmett by ti řekl, že to všechno vím proto, že čtu v myslích lidí, je to ale proto, že jsem měl prostě hodně volného času.“ (Breaking Dawn, 485) Je zajímavé, že Edwardova cudnost je do značné míry zodpovědná jak za sexuální zdrženlivost, tak za jeho četná nadání.

V  souladu s  viktoriánským ideálem gentlemanovy „cílevědomosti a mužnosti“ se Edward snaží ochránit Bellu ode všech podob nebezpečí, včetně nebezpečí, že jeho samotného ovládne chuť na krev a že se s potěšením zakousne do jejího krku. (14) Jeho snaha bránit ji ho vede k tomu, že jí opakovaně připomíná: „Nebažím jenom po tvojí společnosti! Nikdy na tohle nezapomeň. Nezapomeň nikdy, že jsem pro tebe nebezpečnější než pro kohokoliv jiného.“ (Twilight, 266) Je ale stejně bdělý i vůči jiným podobám nebezpečí – k  Bellině obdivuhodné nešikovnosti, k  pomstě nomádských upírů Jamese a Viktorie, k nebezpečí, které představují Volturiovi, k neovladatelné dodávce Tylera Crowleyho, který ztratí kontrolu nad řízením, k násilníkům v Port Angeles. To vše ho vede k tomu, že Bellu označuje jako „magnet na nebezpečí“, ačkoliv za to, že se dostala do těchto nebezpečných situací, obviňuje většinou sebe. Edward říká: „Zlobím se na sebe… Nedokážu zabránit tomu, aby ses nedostávala do nebezpečí. Už moje samotná existence je pro tebe nebezpečná. Někdy se opravdu hluboce nenávidím. Měl bych být silnější.“ (Twilight 365–366) Tato nenávist k sobě samému ho situuje přímo do okruhu byronských hrdinů.

Byronský hrdina: Darcy, Rochester a Heathcliff
Byronský hrdina vycházející jak z  osoby, tak z  i ktivních hrdinů autora George Gordona (lorda Byrona) je zahloubaný, tajemný muž, který je inteligentní, soi stikovaný, vzdělaný, neodolatelný, charismatický, sociálně a sexuálně dominantní navzdory své odtažitosti vůči lidské společnosti, je také náladový a má sklon k temperamentním výbuchům. (15) Často se musí vyrovnávat s nelehkou minulostí a tají v sobě různá sebedestruktivní tajemství. Často byla citována jeho milenka Lady Caroline Lambová, která Byrona popisovala jako „šíleného, špatného, jehož bylo nebezpečné poznat“. Jako současné příklady tohoto typu bychom mohli uvést komiksového hrdinu Batmana, dr. Gregoryho House z televizního seriálu House, M. D., někdejšího herce Jamese Deana a  rapového umělce 50 Centa. Byronský hrdina je pro své negativní vlastnosti často nazýván také antihrdinou a Sandra M. Gilbertová a Susan Gubarová ho srovnávají s uhrančivým monstrem, jako byl Miltonův Satan: „Je v každém ohledu inkarnací světsky mužské sexuality, divoké, mocné, zkušené, zároveň brutální i svůdné, dostatečně ďábelské na to, aby podmanila tělo, a přitom natolik padlým andělem, aby okouzlil duši.“ Tajemství byronského hrdiny, náladovost a smyslnost připomíná Bellinu reakci na Edwarda na jejich louce: „Seděla jsem bez hnutí, vylekaná z něj víc než kdy předtím. Nikdy jsem ho neviděla úplně zbaveného jindy tak pečlivě budovaného zevnějšku. Nebyl dosud nikdy méně lidský… nebo krásnější. Se zsinalou tváří a s očima široce oevřenýma jsem seděla jako ptáček zamčený v očích hada. (Twilight, 264)

Na některých místech ságy Bella poznamenává, že Edwardova krása je děsivá. Budeme-li pokračovat ve srovnání s popisem satana Gilbertové a Gubarové, Bella nepopisuje pouze svoje zajetí, jako kdyby byla „zamčená v očích hada“, ale srovnává ho také s andělem, byť s andělem strašlivým. Když se ho Bella snaží přimět, aby jí prozradil, jak jí zachránil před Tylerovým autem, přemýšlí: „Byla jsem v nebezpečí, že se pomatu z jeho popelavě šedé, nádherné tváře. Bylo to jako zmást upřeným pohledem anděla zkázy.“ (Twilight, 65) Později, když Alice Cullenová uskuteční konfrontaci Nahuela s  Volturiovými, Bella opět srovnává Edwarda se strašlivým andělem: „Jeho tvář planula výrazem triumfu, kterému jsem nerozuměla – byl to výraz, jaký mohl mít anděl zkázy, když svět byl v plamenech. Krásný a strašlivý.“ (Breaking Dawn, 730) Edward manifestuje určitý druh nadpřirozené přitažlivosti projevující se jak znepokojující krásou, tak jeho impozantní silou.

Byronský hrdina ale není pouze svůdný a  silný. Je také trýzněný. Zůstává si bolestně vědom svých chyb, ačkoliv jimi opovrhuje u  druhých. Jeho sebezpytování ho vede často k melancholii, zasmušilé náladě a sebedestruktivnímu chování. Edwardův sklon k sebemrskačství ho jasně identii kuje s podobnou trýzní byronského hrdiny. Nikdy není tato tendence zřejmější než v jeho zoufalém pokusu o sebevraždu v Novém měsíci poté, co si myslí, že Bella se zabila ze zoufalství, že ji opustil. Po jejich návratu do Forks se s ním Bella hádá o jeho pošetilé snaze neustále se obviňovat: „Nemůžeš nechat… tu vinu… aby vládla tvému životu. Nemůžeš na sebe brát zodpovědnost za věci, které se mi tu staly. Za nic z toho nemůžeš, je to jenom součást toho, jaký je můj život. Já vím, že to je tvoje … tvoje přirozenost brát na sebe vinu za všechno, ale nemůžeš to nechat zajít až tak daleko!“ (New Moon, 507) Přestože se pak už Edward nepokusí zemřít, aby se vyrovnal se svou vinou, jeho tendence rel ektovat a kritizovat sebe samého zůstává stále stejná.

Někteří z nejznámějších byronských hrdinů v anglické literatuře se v mnohém podobají Edwardovi: Darcy, Rochester a Heathclif . Nejenže jsou v sáze explicitně zmíněná taková díla, jako je Pýcha a předsudek (Pride and Prejudice) a Na Větrné hůrce (Wuthering Heights), jsou zde také jasně zřetelné i skryté narážky na příslušné autory, texty a postavy. Když se například Bella probírá svojí sbírkou knih Jane Austenové, vidí jak Edwarda Ferrarse z románu Rozum a cit (Sense and Sensibility), tak Edmunda Bertrama z Mansfield Park (název knihy je někdy do češtiny překládán jako Mansfieldské sídlo – pozn. překl.) a podivuje se nad tím: „Copak na konci osmnáctého století neexistovala žádná jiná jména?“ (Twilight, 148) Ačkoliv se o tom v sáze výslovně nemluví, stojí za povšimnutí, že dvě postavy z knihy Na Větrné hůrce se jmenují Edgar a Isabella Lintonovi. V Janě Eyrové je Rochesterovo křestní jméno Edward a dívčí jméno jeho manželky Berthy je Mason. Původní jméno Edwarda Cullena bylo Edward Masen. Významnější než tyto odkazy jsou nicméně byronské paralely mezi Edwardem, Darcym, Rochesterem a Heathcliffem.

Darcy: První dojem
Fitzwilliam Darcy z románu Jane Austenové Pýcha a předsudek (1813) je melancholický, chladný, nadřazený a kritizující muž. Je předmětem fascinace hrdinky Elizabeth Bennetové, která k němu navzdory jeho distancovanosti pociťuje náklonnost. Něco z jeho kouzla je vyjeveno prostřednictvím přátelství s  panem Bingleyem, jehož naivní entuziasmus probouzí vlídnost, toleranci a humor na straně Darcyho. Jeho činy, když Lydia a Wickham uprchnou, ho ukazují v jiném světle – jako čestného, soucitného a  starostlivého muže. Jeví se také jako zcela imunní k  povrchnosti a flirtování Caroline Bingleyové. Tyto charakteristiky mohly být ještě přitažlivější, pokud by byly alespoň zpočátku maskovány jeho silnou rezervovaností. Navíc skutečnost, že jeho pozitivní vlastnosti leží za fasádou tohoto odstupu, zjevují jeho přísně střeženou vášnivou povahu, což je pro Elizabeth zajisté okouzlující.

Původní název románu Pýcha a předsudek byl First Impressions (První dojmy), který je zcela vhodný s ohledem na zkreslený pohled, jímž se Darcy a Elizabeth při prvním setkání vzájemně vnímají. Když Darcy dorazí na ples v Hertfordshire, je okamžitě obdivován: „Pan Darcy brzy přitáhl pozornost sálu svojí jemnou, vysokou postavou, hezkým vzhledem a vznešeným chováním; a pět minut po jeho příchodu se o tom všude roznesla zpráva.“ Pro svůj chlad ale o náklonnost místních záhy přichází: „Byl sledován s velkým obdivem asi polovinu večera, dokud jeho způsoby nezavdaly podnět k odlivu jeho popularity, neboť se ukázal jako pyšný, povznesený nad své společníky a nad schopnost se bavit a ani jeho rozsáhlý majetek v Derbyshire ho nezachránil, aby nepůsobil nanejvýš odpuzujícím, nepříjemným dojmem.“ Podobně jako Darcy zapůsobí i Edward v jídelně nejprve velmi silným dojmem. Bella je okamžitě ohromena Cullenovou krásou, když se ale na Edwarda ptá, Jessika Stanleyová odpoví: „Je krásný, samozřejmě, ale neztrácej čas. Nikdy s nikým nechodí. Holky tady pro něj asi nejsou dost dobré.“ (Twilight, 22) Jak Darcy, tak Edward se svým emočním odstupem diskvalifikují.

Darcy Elizabeth na plese urazí. Když mu navrhnou, aby ji požádal o tanec, odpoví (a ona to zaslechne): „Je slušná, ale pro není dostatečně krásná a nemám zrovna dostatek humoru, abych dodával význam mladým dámám, které jsou přehlíženy ostatními muži.“ Jeho arogantní odmítnutí ženy se podobá Edwardově výrazu, když vedle něj Bella sedí v lavici: „Ještě jednou jsem se na něj podívala a bylo to zklamání. Znovu se na mě upřeně podíval, jeho černé oči byly plné hnusu. Když jsem uhnula před jeho pohledem a skrčila se na židli, proběhla mi hlavou fráze kdyby mohl pohled zabít.“ (Twilight 24) Edward samozřejmě reaguje na nepřekonatelnou vůni Belliny krve. Podobně i Darcy zjišťuje, že ho Elizabeth přitahuje: „Ale neobjasnil to sobě a svým přátelům dříve, než pro něj z její tváře nezmizela poslední dobrá vlastnost, teprve pak začal zjišťovat, že se v nádherném výrazu jejích tmavých očí skrývá neobyčejná inteligence. K tomuto pokořujícímu poznání dospěli i někteří další.“ Podobně jako všichni správní byronští hrdinové, cítí Edward a  Darcy znechucení ze sebe samých, ačkoliv to spíš vypadá, že se toto sebezhnusení projevuje znechucením z člověka, kterého milují.

Pravděpodobně v  důsledku tohoto předpokládaného znechucení kombinovaného se společenskou nadřazeností Darcyho i Edwarda, jejich tělesnou atraktivitou a majetkem, ani Bella ani Elizabeth nevěří tomu, že by po nich tito muži toužili. Pro Elizabeth je například znepokojivé, „jak často na ni pan Darcy upíral zrak. Dokázala si těžko přestavit, že by mohla být předmětem obdivu tak velkého muže… Dokázala si nakonec představit pouze to, že upoutala jeho pohled proto, že na ní bylo podle jeho myšlenek a názorů něco horšího a zavrženíhodnějšího než na ostatních přítomných osobách.“ Na louce si Bella zoufá: „Byl příliš dokonalý… Není žádný způsob, jakým by tahle bohům podobná bytost mohla ode mě něco chtít.“ (Twilight, 256) Když se ale Edward a Darcy vyjádří, působí forma jejich sdělení jako odevzdání, v němž je vyjádřeno, jak hluboce po Elizabeth a Belle touží. Darcy říká: „Zbytečně jsem bojoval. Nepomůže to. Moje city nejde potlačit. Musíte mi dovolit, abych vám řekl, jak vroucně vás obdivuji a miluji.“ Edward říká Belle: „Zkoušel jsem se od tebe držet dál,“ a „Jsi pro mě teď nejdůležitější. Jsi pro mě ta nejdůležitější věc, kterou jsem kdy měl.“ (Twilight 85, 273)

Rochester: Vzala jsem si ho za muže
Edward Rochester, hrdina románu Charlotte Brontëové Jana Eyrová (Jane Eyre, 1847) necítí žádné výčitky za to, že se dvoří Jane, přestože je už tajně ženatý. Když se Jane dozví o existenci Rochesterovy první manželky Berthy Masonové, která je uvězněná v podkroví h orni eld Hall, Rochester říká: „Jsem teď jenom o něco lepší než ďábel.“ A stále chce, aby s ním Jane zůstala jako jeho milenka. Na konci románu, když se Jane vrací a nachází Rochestera osleplého a zmrzačeného ohněm, který spálil dům i Berthu, Rochester konečně vyjádří jisté zahanbení nad tím, že už není po tělesné stránce hodný Jane: „Nejsem lepší než ten starý kaštan v thorni eldské zahradě… A jaké právo má tahle troska k tomu, aby nabídla pučícímu psímu vínu zakrýt jeho bídu svojí čerstvostí?“ Tyto pocity viny jsou ale pozoruhodně krátkodeché a vzápětí na to si ho Jane bere za muže. Spíše než trpět svojí vinou trpí Rochester jako mnoho byronských hrdinů primárně následky svých temných tajemství, které z něj dělají tajemného a hrozivého muže. V této době ho Jane popisuje jako pyšného, zatrpklého, melancholického, nabručeného a panovačného člověka. Pan Fairfax o Rochesterovi říká, že má „bolestné myšlenky“. Stejně jako Edward hloubá nejčastěji o tom, jak jeho upírství ohrožuje Bellu, podobná je i Rochesterova melancholie, ačkoliv si přitom neuvědomuje, že vinu za svoje temná tajemství nese on sám.

Poté, co Briggs přeruší Janinu a Rochesterovu svatbu, Rochester vysvětluje okolnosti svého sňatku s Berthou Masonovou: že byl zaslepený a oženil se s pološílenou alkoholičkou, která ho předtím připravila o počestnost. Že mu její existence bránila v tom, aby našel lásku nebo přátelský vztah, a to navzdory tomu, že ji držel zavřenou v podkroví domu. Že se cítí „spoutaný, s břemenem na zádech, prokletý“. (26) Rochesterova izolace (občas přerušovaná přítomností milenek) připomíná určitě devadesát Edwardových let bez partnerky: oběma je souzena samota. Alice říká Belle: „Je to skoro století, co je Edward sám. Teď tě našel. Nemůžeš vidět změnu, která se s ním udála a kterou vidíme my, protože jsme s ním byli tak dlouho. Myslíš, že se mu bude chtít někdo z nás dívat dalších sto let do očí, když tě ztratí?“ (Twilight, 410–411) Ještě působivější je srovnání mezi Rochesterovou šílenou manželkou Berthou a Edwardovým upírstvím: temným tajemstvím byronských hrdinů. Když Jane vypráví Rochesterovi o své vizi ženy s „planoucíma očima“, „zsinalého vzezření“ a s „vyzáblou hlavou“, která trhá svůj svatební závoj, říká o ní, že jí připomínala „odporný německý přízrak – Vampýra“. Ale také Janin popis Rochestera při jejich první, přerušené svatbě nese výrazné rysy Edwardovy tělesné konstituce. Její poznámky hovoří o „ohnivých a blýskajících očích“, jeho „bledém, pevném, masivním čelu“ podobném „lámanému mramoru“, o jeho tváři jako o „bezbarvé skále“ a o „jeho oku, které, jak jsem mnohokrát řekla, bylo černé – teď mělo ve své temnotě rudé – ne krvavé světlo“. Tedy, vše co odpovídá Edwardově upírské tělesné konstituci.

Asi nejzajímavější prvek, jímž Rochester připomíná Edwarda, je jeho snaha ovládat ženu, kterou miluje. Tím, že opakovaně zdůrazňují svůj pokročilý věk, přebírají za ženy obvykle jakousi zodpovědnost a berou na sebe ochranitelskou funkci. Zatímco Edward je o devadesát let starší než Bella a má výhodu mentální telepatie a znalosti světa upírů. Rochester říká: „Nárokuji si jenom takovou nadřazenost, která musí vyplývat z dvacetiletého věkového rozdílu a ze stoleté zkušeností navíc.“ Gilbertová a  Gubarová píší o  „Rochesterově milující tyranii“. Edward sám probouzí tento svět, když varuje Bellu před blížící se návštěvou kočovných upírů: „Budu teď pár dní nebo týdnů trochu panovačně ochranitelský a nechtěl bych, aby sis myslela, že jsem povahou tyran.“ (Twilight, 328) Někdo by mohl ale namítnout, že Edward je tyranský: v Zatmění žádá Alici, aby odvlekla Bellu na víkend. V Rozbřesku chce Bellu přinutit k přerušení těhotenství. Pro její dobro odejde v Novém měsíci z jejího života. V celé sérii se pak Edward chová k Belle často jako k dítěti, nosí ji na rukou, balí ji do pokrývky, zpívá jí před spaním ukolébavku. Spíše než tyranský se může Edward jevit jako paternalistický, když se chová jako rodič, a ne jako její přítel. Tato touha dominovat je nepochybně právě jedním ze znaků byronského hrdiny, stejně jako tomu bylo s charakteristickými znaky viktoriánského gentlemana.

Edward a Rochester jsou si nakonec podobní v pohledu na milovanou bytost jako na všelék na utrpení a samotu, které pramení z jejich temných tajemství. Oba jsou pak překvapeni svojí nutkavou potřebou svěřovat se objektu svého citu. Rochester říká: „Divné, že jsem si vybral právě tebe, abych se ti se vším tím svěřil… ale ty se svojí vážností, ohleduplností a obezřetností jsi byla stvořená k tomu, abys naslouchala tajemstvím.“ A Edward prohlašuje: „Byl jsem připraven na to, že budu cítit úlevu. Když víš o všem, nemusím už před tebou nic tajit. Nečekal jsem ale, že budu cítit ještě něco víc. Mám to rád. Jsem díky tomu… šťastný.“ (Twilight, 344) To je úleva byronského hrdiny, když zbaví svoji duši břemene strašlivých tajemství; absolutní upřímnost, díky které je sdílí se svou láskou, dokáže ukovat řetěz jejich neporušitelného spojení.

Heathcliff: Nemůžu žít bez svojí duše
V protikladu k Darcyho překonávání ega a Rochesterově melancholickému paternalismu není Heathcliff z románu Emily Brontëové Wuthering Heights (Na Větrné hůrce) z roku 1847 vázán pravidly „dobré společnosti“ a je zcela svobodný v tom, aby vyznal Cathy svoji hlubokou oddanost. Protože je Heathclif od počátku považován za exotického a divošského nalezence, ztělesňuje divokost a živočišnost byronského hrdiny. Linton o něm mluví jako o „zvláštní koupi mého bývalého souseda při jeho cestě do Liverpoolu – malý Lascar, nebo americký či španělský trosečník“, zatímco Nelly si romantizuje jeho tajemnou minulost: „Mohl bys být přestrojený princ. Kdo může vědět, že tvůj otec byl čínský císař a tvoje matka indická královna?“ Heathclif ovu exotičnost pan Linton a Nelly chápou jako jakési divošství, které v jejich myslích tvoří jistý protiklad ke „zdvořilosti“ imperiální Británie. A i když se Heathclif jako dospělý vrací na Větrnou hůrku jako majetný člověk se znaky jisté kultivovanosti, Nelly poznamenává: „…v jeho pokleslém obočí stále dřímá jeho polocivilizovaná divokost a jeho oči jsou plné černého ohně, který je ale už zkrocený; a jeho způsoby jsou lepší, zcela zbavené hrubosti, avšak příliš tvrdé na to, aby měly grácii.“ Heathcliff, jak je patrné, nedokáže překonat svoji vnitřní divokost.

Heathcliffova divokost se někdy projevuje jako brutalita. Týraný Hindleym a opuštěn Cathy po smrti pana Ernshawa, se Heathclif stává krutou a dokonce monstrózní bytostí, když například zabije psíčka Isabelly Lintonové poté, co s ním dívka uprchne, nebo když se vysmívá Lintonovi, Catherine a  Haretonovi. Edwardova monstróznost spočívá v jeho upírství, proti kterému denně bojuje. Zatímco Edward nikdy neprojevuje nespoutanou krutost Heathclif a, přiznává se k  něčemu, co nazývá „typickými záchvaty rebelujícího adolescenta“, při nichž pořádá lov na lidi, kteří chtějí spáchat nějaký špatný skutek, jako například vraždu, a zabíjí je. (Twilight, 342) Nicméně přiznává: „Postupem doby jsem se začal vidět jako monstrum. Nedokázal jsem uniknout dluhu tolika zmařených životů, ať už jejich smrt byla jakkoliv opodstatněná.“ Vrátil se pak ke Carlisleovi a Esme a k životu „vegetariána“. (Twilight, 343) A bez ohledu na to, jak humánní životní styl si Edward zvolil, má v sobě (20)nadále barbarskou sílu, která je potřeba na to, aby zabil Jamese, Viktorii a každého, kdo by chtěl ublížit Belle.

Výrazným rysem divokosti byronského hrdiny je pak vášnivá připoutanost k jeho lásce. Jako děti jsou Heathcliff a Cathy nerozluční, zdá se, že když spolu běhají po vřesovištích, sdílejí tutéž duši. Toto dokonalé souznění je zničeno, když se Cathy zotavuje na h rushcrosském statku a podlehne vlivu překultivovaných Lintonů. Je rozhodnuto, že se provdá za Edgara Lintona, ačkoliv stále namítá Nelly: „Já jsem Heathcliff – on je a bude vždycky, vždycky v mojí mysli – není pro mě potěšením, které bych zažívala v nitru, protože já sama jsem pro sebe potěšením – on je jako moje vlastní bytí.“ Právě když Cathy umírá, Heathcliff zjeví hloubku požáru, který plane v jeho nitru, když se žene do místnosti, kde Cathy leží. Nelly ho popisuje takto: „Vycenil na mě zuby a měl pěnu u úst jako šílený pes a sevřel ji v náručí se sobeckou žárlivostí. Zahýkal přitom: ‚Buď vždycky se mnou – v jakékoliv podobě – zblázním se z toho! Jenom mě nenechávej v téhle propasti, kde tě nemůžu najít! Ó Bože! To je hrozné! Já nemohu žít bez svého života! Já nemůžu žít bez svojí duše!‘“

Edward vlastně toto cituje a poté Bella zase vyjadřuje nářek Cathy nad Heathcliffem: „Kdyby všechno ostatní zmizelo a on zůstal, mohla bych ještě existovat; a kdyby všechno ostatní zůstalo a on by byl zničen, z vesmíru by se stala strašně cizí věc.“ (Eclipse, 611) Na Větrné hůrce je ve skutečnosti jediný z těchto románů, který je zmiňovaný v každé knize ságy s výjimkou Nového měsíce, což je zvláštní nedopatření, neboť linie příběhu Nového měsíce zrcadlí Na Větrné hůrce přesněji než ostatní díly. Podobně jako tento román i Nový měsíc začíná zobrazením bezstarostného štěstí Edwarda a Belly, ačkoliv anglické vřesoviště je zde nahrazeno loukou za městečkem Forks. Když Edward Bellu opustí, ta je emocionálně zničená a začne se chovat jako šílená – jezdí na motorce a skáče z  útesu. Hnána láskou k  Edwardovi jako by směřovala ke  své vlastní verzi upírského úmrtního lože. A když se k ní pak Edward vrátí, protestuje: „Jako kdyby existoval nějaký způsob, jak bych mohl být bez tebe!“ (New Moon, 510) Bella v Zatmění vidí, že její situace je podobná právě ději románu Na Větrné hůrce, když se zmítá mezi náklonností k Jacobovi a Edwardovi, podobně jako Cathy volí mezi Edgarem a Heathcliffem.

Edward se začíná ztotožňovat s Heathcliffem v průběhu Zatmění. Ačkoliv nejprve očerňuje Heathcliffa a Cathy jako „příšerné lidi, kteří si navzájem ničí život“, později poznamená: „Čím víc času s  tebou trávím, tím jsou pro mě pochopitelnější lidské pocity. Zjišťuji, že dokážu s Heathclif em sympatizovat, což bych nikdy nečekal.“ (Eclipse, 28, 265) Nelly také přirovnává Heathcliffa k  upírovi, když ho vidí toulat se samotného v noci po vřesovištích a když Edward čte Bellino vydání Na Větrné hůrce, je tato kniha otevřena na  stránce, kde Heathcliff popisuje svého rivala Edgara Lintona téměř jako upíra: „Myslím, že kdyby byl na mém místě a já na jeho, nenáviděl bych ho až k zatrpklosti, nikdy bych proti němu nepozvedl ruku… nikdy bych ho nepřipravil o její společnost, pokud by si to nepřála. V okamžiku, kdy by odmítl její pozornost, bych rozerval jeho srdce a vypil bych jeho krev!“ Edward nicméně tvrdí, že sympatizuje s Heathcliffem, protože začal rozumět lidským emocím; namísto Heathcliffovy snahy stát se civilizovaným překonává Edward byronskou divokost snahou stát se víc lidským.

Imaginování historie Edwardova života skrze literaturu
Tato kapitola začala postřehem, že Stephenie Meyerová začlenila do své ságy Stmívání imaginární historii coby způsob popisu charakteru jednotlivých postav upírů. Podle George Garetta „znamená psaní imaginární historie oslavu lidské představivosti“, znamená to „možnost vytváření životů a ducha jiných lidských bytostí, ať už živých nebo mrtvých.“ U Meyerové tyto imaginace pocházejí z jejího vlastního smyslu pro dějiny literatury a seznam oblíbených knih je podobný seznamu Belly: „Držela jsem se seznamu literatury, který mi dal profesor. Bylo to úplně prosté: Brontëová, Shakespeare, Chaucer, Faulkner. Už jsem četla všechno. Bylo to pohodlné… a nudné.“ (Twilight, 15) Klasickou literaturu, jako je Pýcha a předsudek, Jana EyreováNa Větrné hůrce, kterou Meyerová používá – najdeme ve většině středoškolských sylabů.

Meyerová ale použitím imaginární historie tvořené literárními odkazy vytváří zdaleka ne nudný obraz dokonalého muže. V rozhovoru pro časopis Newsweek dostala Stephenie Meyerová tuto otázku: „Edward je tak dokonalý – zničila jste pro mnoho teenagerů většinu normálních a řádných mužů. Necítíte se špatně?“ Na tuto otázku odpověděla: „Ó, myslím, že trochu. Chtěl jsem si jenom pro sebe napsat nějakou fantazii. A tou přesně Edward je.“ (39) Pro Meyerovou, stejně jako pro zástup fanoušku Stmívání, je tato fantazie o dokonalém muži protkána životy různých byronských hrdinů. Ačkoliv se Edward „narodil“ mnohem později a dospěl ve dvacátých letech dvacátého století, „pravou“ historii jeho postavy můžeme najít ve viktoriánských románech devatenáctého století.

 

Dvoření Edwarda Cullena
Rituály ucházení se o dívku a předpoklady pro manželství v době Edwardova mládí

Catherine Cokerová

Obraz Edwarda Cullena v očích Belly Swanové je zabarven literárními vlivy, zvláště románem Na Větrné hůrce, romány Jane Austenové a také kulturními normami určenými pro mladé páry, které Bella považuje za standardy sociálního chování na začátku dvacátého století: návštěvy na terase a časné manželství. Pokud by se ale Edward a Bella skutečně poznali na začátku dvacátého století, byli by chyceni do sítě měnících se vzorců společenského chování a jednání jednotlivých pohlaví a jejich namlouvání by pravděpodobně probíhalo podle zcela jiných pravidel, než si Bella v románu Stephenie Meyerové představuje. Tato kapitola se zabývá Bellinými domněnkami o historii a vlivem, jímž na formování těchto představ působily její čtenářské zkušenosti. Dále se pak budeme věnovat historické roli namlouvání v Americe dvacátého století a tomu, jak může tato informace přispět k pochopení postav Edwarda, Belly a jejich vztahu.

Vliv romantické literatury
Namlouvání Edwarda Cullena a Belly Swanové je podáváno specifickou literární optikou. Bella je pravidelnou čtenářkou románů a her, včetně děl Jane Austenové (Pýcha a předsudek), Emily Brontëové (Na Větrné hůrce) a Shakespeara (Romeo a Julie). Tato literární díla obecně kontrastují s činy v Bellině reálném světě. Například paralelní děj osudového příběhu Romea a Julie a Edwardovo a Bellino odloučení v Novém měsíci dotvářejí naše očekávání budoucího vývoje jejich vztahu a  jejich životů. Podobné srovnání společenských románů Jane Austenové s vlastními interakcemi Belly a Edwarda nám poskytuje pomůcku pro porozumění tomu, proč mezi nimi dochází tak často k nepochopení nebo ke vzájemným komunikačním problémům a také proč se Bella zabývá více svými nadpřirozenými přáteli než svými lidskými bližními. Zobrazením Belly jako předčasně vyspělé dívky-knihomola, pro kterou je jednodušší mít vztah k i ktivním hrdinům než k reálným lidem, ji Meyerová pojímá zároveň jako čtenářku a zároveň jako zástupkyni čtenářů děl samotné Stephenie Meyerové: dívky milující knihy čtou o dívce milující knihy. Bella s Edwardem pak naplňují klasický kánon literárních milenců, stejně jako je pro mnoho čtenářů z řad teenagerů ztělesňuje Elizabeth Bennetová a pan Darcy.

Bella a Edward se také stávají svými vlastními kritiky, když o klasických románech diskutují a komentují svoji vlastní podobnost s literárními postavami, jako je Catherine a Heathcliff:

„Ty postavy jsou strašní lidé, kteří si vzájemně ničí život. Nechápu, jak může někdo Heathclif a a Cathy srovnávat s Romeem a Julií nebo s Elizabeth Bennetovou a panem Darcym. To není milostný příběh, to je příběh o nenávisti.“
„Ty máš s těmi klasiky nějaký vážný problém,“ obořila jsem se na něj.
„Asi jo a je to proto, že na mě tyhle starožitnosti nepůsobí.“
Usmál se… „A čím tě to oslovuje?“
[…] „Nejsem si jistá,“ řekla jsem… „Myslím, že je v tom nějaká nevyhnutelnost. Jak je nic nedokáže odloučit – ne jejich sobectví nebo jejich zlo a nakonec to není ani smrt… Jejich láska je tím jediným, co je může spasit.“
„Doufám, že máš dostatek rozumu, aby ses nezamilovala do někoho tak… zhoubného.“
„Pro mě je už trochu pozdě, abych se strachovala o to, do koho se zamiluju,“ připomněla jsem.
„Varoval jsem tě, ale zatím to vypadá, že já to zvládám celkem dobře.“ (Eclipse, 28–29)

Pro mnoho čtenářů je tato pasáž jakýmsi metakomentářem celé série. Mnoho kritiků vidí Edwarda v extrémně negativním světle: pro jeho až patologickou sebekontrolu, pro jeho posedlost Bellou a pro vztah s dívkou asi o devadesát let mladší. Z ukázky je ale patrné, že se Edward vymezuje vůči Darcymu jako literárnímu ideálu a že označuje knihu, která vznikla na začátku devatenáctého století, za „starožitnost“. Přitom sám výslovně prohlašuje, že i sám sebe považuje za staromódního, a to přesto, že se narodil na začátku dvacátého století. Takové chování vytváří odstup mezi „historií“ a čtenářem, stejně jako mezi historií a Bellou a Edwardem. „Historie“ se stává něčím vzdáleným, jsou to události, které se dějí spíše v nějaké cizí zemi, než že by odkazovaly k uplynulému času. Toto distancování funguje na čtenáře do značné míry jako nějaký známý bonmot: „Pro Američany je sto let dlouhá doba a pro Evropany je sto mil dlouhá vzdálenost.“ Jedná se o určité schéma pro pochopení kulturních rozdílů. V případě Belly a Edwarda jsou tyto rozdíly výsledkem časové mezery, generační propastí mezi dobou, kdy Edward byl mladým mužem, a Bellinou současností. Bella stále interpretuje Edwardovo lidské já (onoho „historického“ Edwarda z roku 1918) jako exotickou osobnost vytvořenou z muže, kterého zná, a muže, kterého by si ráda idealizovala. Sní také o idealizované, historické verzi sebe sama, která by chtěla tvořit pár s tímto lidským Edwardem a která by dodala jejich vztahu jednodušší, romantičtější historii, po které ona silně touží.

Bellina volba literatury a její rozhovory s Edwardem také ovlivňují její mladistvou víru v romantiku a namlouvání. Její skryté myšlenky o jejím vztahu s Edwardem se zaměřují na věčnou jednotu jejich bytostí a dokonalost jejich spojení. Její nekritický přístup ke klasikům pak ignoruje některé aspekty příběhů, které vyprávějí: láska Romea a Julie je dokonalá, protože oba umírají týden po svém setkání; Cathy si místo Heathcliffa bere Edgara Lintona; Elizabeth a Darcy se vezmou a pouze toto zakončení je poplatné romantickému vyprávění. Celá řada čtenářů žijících v jednadvacátém století proto chápe Belliny interpretace těchto příběhů jako problematické: Bella nemyslí na svou kariéru a na zdroj svých příjmů, neplánuje děti dřív, než se vdá a otěhotní. Budoucnost se redukuje na strach ze stárnutí – nikoliv ze smrti, ale z toho, že jí už nebude sedmnáct let. Její osmnácté narozeniny předznamenávají krizi, během níž Edward dočasně opouští Bellu, aby se k ní zase vrátil v očekávání svatby, kterou ona původně odmítá z jistých povrchních důvodů, jimiž se budeme zabývat později. Bellina základní představa o životě je jakási prodloužená adolescence, vidí jako podivné ty ženy, které pracují, starají se o rodinné i nance a o domácnost a jsou jinak zapojeny do činností „každodenního života“. Její život je díky romantice dočasně odročen.

Bellino hledisko je nejlépe vyjádřeno fantaziemi, v nichž si představuje samu sebe na začátku dvacátého století a Edwarda, jak se jí dvoří: „Viděla jsem sama sebe v dlouhé sukni a krajkové blůzce s vysokým límečkem a s vlasy vyčesanými nahoru. Viděla jsem Edwarda, elegantního ve světlém obleku a s kyticí sasanek, jak sedí vedle mě na verandě. Zatřásla jsem hlavou a polkla. Měla jsem právě jeden z flashbacků z Anny ze Zeleného domu.“ (Twilight, 277)

Tyto retrospektivní úryvky z  dějin literatury vyvolávají u  čtenářů, kteří tento odkaz znají, specifický dojem. Román Lucy Maud Montgomeryové Anna ze Zeleného domu (Anne of Green Gables) vyšel v roce 1908 a je dnes považován za jednu z knih literárního kánonu pro mládež. Příběh románu se soustředí na Anne Shirleyovou, dívku adoptovanou ve věku jedenácti let sourozenci středního věku hospodařícími na statku. Jednotlivé části knihy sledují Annin život od dospívání, přes školní docházku, sňatek až po život v tehdejší společnosti. Tento román končí v  závěru první světové války, kdy má Anne šest dětí, které vychovává. Protože Edward se stal právě v této době (1918) upírem, Bellino spojování těchto románů z dětství s jeho osobou odhaluje opět její pubertální romantická očekávání – jistý druh romantiky, kde je sice sex, ale kde je zakryt jakýmsi závojem. Je to představa světa, kde je minimum těžkostí a úsilí, ať už fyzických, emocionálních nebo i nančních – a každý konec je vždycky šťastný. Není překvapením, že i vlastní romány Stephenie Meyerové sledují tentýž trend, když se zaměřují spíše na rituály namlouvání Belly a Edwarda než na ostatní dějové linie, a to do té míry, že poslední díl série se točí primárně kolem jejich emocionálního a fyzického vztahu.

V poslední knize Rozbřesk se Bella s Edwardem vezmou a završí tak svoji lásku. Protože je série klasifikovaná jako literatura pro mládež, Meyerová vždy „zatemní“ vlastní milostné scény, ačkoliv fyzické následky po jejich milostné noci – Bella má na těle modřiny – bývají obšírně diskutovány. Edward se pak odmítne s Bellou znovu milovat dříve, než se sama stane upírkou, a jejich líbánky naplní záhy napětí pramenící z emocionální a fyzické frustrace. Toto napětí eskaluje ve chvíli, kdy Bella zjistí, že je těhotná a její dítě je poloviční upír, který ohromnou rychlostí roste. Edward na Bellu naléhá, aby se nepřirozeného plodu zbavila, a ona to odmítá – je to rozhodnutí, které vnáší mezi mnoho čtenářů a kritiků rozpor. Bella porodí holčičku Renesmee a Edward mění Bellu v upíra, aby ji zachránil poté, co proběhne chaotický porod císařským řezem. Zbytek románu se pak zaměřuje na Bellinu adaptaci na životní styl upírky a na politické machinace ostatních upírů. Příběh končí znovunastolením míru a usazením jejich rodiny, která pak prožívá spokojený, věčný život.

Kde si dát ve dvacátém století schůzku?
Na samém počátku dvacátého století se namlouvání osob pocházejících ze středních a vyšších společenských tříd odehrávalo zpravidla pod ostražitým dohledem rodinných příslušníků, často přímo v  domě dívčiny rodiny. Bylo zvykem, že na tomto místě bude žena svého nápadníka bavit, bude ho zásobovat čajem a občerstvením, bude s ním nezávazně konverzovat a třeba i předvede něco ze svých uměleckých vloh při zpěvu nebo hře na nějaký nástroj. Vynález automobilu a jeho dostupnost toto schéma poněkud změnily: stalo se módou „vyrazit si“, zvláště když lidé bydleli ve městě, kde bylo snadné jít do kina, zatančit si nebo se jít někam najíst. Protože se tehdy začalo přepokládat, že právě muži budou mít stálé zaměstnání, stalo se pro změnu zase jejich povinností postarat se o zábavu ženy.

Populární anekdota z dvacátých let vypráví o mladém muži, který se ptá dívky, jestli jí „může zavolat“. Když přijede k ní domů, má dívka „klobouk na hlavě“, čímž naznačuje, že je připravena spíše někam vyrazit než zůstat s tímto mladým mužem doma. Pointa a humor vychází z očekávání jednotlivých pohlaví, že je druhá strana napojí a postará se o jejich zábavu. V tomto případě chlapec i děvče od sebe očekávají totéž! Nový svět je tak z hlediska schůzek nápadníků s jejich dívkami neočekávaně a nepravděpodobně vyrovnaný výběrem místa, kde se bude jejich schůzka konat. V Novém měsíci je tento posun ve zvycích patrný, když si Bella s Jacobem a jejich přáteli chce vyrazit do kina, aby se podívali na poslední horor: koupí si lístky a jídlo (chlapci platí za děvčata) a jedou do jiného města, aby se mohli bavit.

Způsoby namlouvání a  zvyky provázející schůzky dnešních lidí, resp. lidí žijících na konci dvacátého a na začátku jednadvacátého století, představují určitý kontrast, i když jsou stejně tak komplexní, i když možná trochu víc přímočaré. Ženy usilující dnes o ekonomickou a sexuální rovnoprávnost s muži si často kladou otázky, které si jejich babičky rozhodně nekladly, nebo si je alespoň nekladly veřejně. Kdo komu zavolá a pozve ho na schůzku? Když obě strany pracují, kdo má na schůzce zaplatit? Co antikoncepce a plánování rodiny, co společné bydlení před svatbou? A  tak dále až do  omrzení. Různé druhy knih (beletrie, různé příručky, odborné knihy) se snaží rozebírat základní praktiky běžné na schůzkách mladých lidí, ale konkrétní formy řešení těchto situací zůstávají na jednotlivcích. Jsou zde nicméně určité vzory, které je možno rozlišovat: první schůzka či schůzky by se měly většinou konat mimo domov, v restauraci nebo v kině. Po dosažení určité úrovně intimity, které partneři dosáhnou, se mohou setkat doma. Pro mnoho lidí je nabídka „udělám večeři“ nabídkou vyjadřující velkou míru intimity, neboť mnoho zaměstnaných jedinců se dnes stravuje ve fastfoodech, jí mraženou stravu nebo si nechává jídlo dovézt. Navíc pro lidi, kteří se dnes často seznamují přes internet, je mnohem výhodnější, když se setkají na nějakém veřejném místě, protože je to bezpečnější a protože mohou snadno odejít, když se schůzka nevyvíjí tak, jak by měla.

Jistý posun ve vývoji těchto zvyků je v sérii Stephenie Meyerové zvláště zajímavý. Schůzky Belly a Edwarda se odehrávají nejprve podle čistě moderního scénáře. Ve Stmívání vezme Edward Bellu do italské restaurace poté, co ji zachrání před násilníky. Pozve ji na houbové ravioli a sodovku. Později spolu tráví čas v přírodě, jeho tělesná manifestace upírských sil se uskuteční na slunečné louce. Poté, co si Edward s Bellou vzájemně vyznají lásku, tráví většinu svého času ve  svých domovech, obklopeni často ostatními rodinnými příslušníky, kteří je sledují, pokaždé z nějakých jiných důvodů. Charlie Swan sleduje Edwarda se stejnou podezíravostí, s jakou většina mužů pozoruje nápadníky svých dospívajících dcer, které jsou do nich zamilované. Pozorování Belly, které provádějí Cullenovi, vychází zase z jejich nadpřirozených schopností – nemohou si pomoci a prostě sledují jedinou lidskou bytost, která je v jejich domě. Chtějí navíc zajistit, aby se Belle fyzicky nic nestalo – nejprve proto, že nechtějí opustit oblast, pokud by se vztah Edwarda k  Belle zvrhl v  katastrofu, a  později proto, že se starají o  Bellu jako o člena vlastní rodiny.

V dalších dílech ságy získávají nicméně námluvy Edwarda a Belly nádech staromódnosti a většina jejich interakcí se odehrává v domácím prostředí. Když je Edward u Swanových, kouká se s Charliem na sportovní přenosy v televizi. Když jsou u Cullenových, hraje Belle na klavír. V noci přichází Edward potají do Bellina pokoje a „spí s ní“ (cudně) v jejím vlastním pokoji, aniž by o tom Charlie věděl. Tento zvyk se podobá praktikám, které se provozovaly v osmnáctém století v koloniální Americe. Jeden z páru mladých lidí, kteří se měli vzít, byl zašit do lůžkovin nebo jimi pevně obalen tak, aby se nemohl dostat ven a měl takto spát se svým vyvoleným partnerem. Někdy bylo také mezi snoubence vkládáno prkno. Předpokladem přitom bylo, že mladí lidé budou mít vzájemný fyzický kontakt (hormony teenagerů se za poslední dvě století vůbec nezměnily!), ale že jim bude zabráněno, aby „došlo ke všemu“, neboť takto ležící pár byl umístěn o několik místností dál od spících rodičů. Cílem bylo, aby mezi nimi došlo k vytvoření intimity a vzájemné snášenlivosti bez toho, že by došlo k pohlavnímu styku. V románech ságy Stmívání je sexuálnímu styku zbráněno pouze díky tomu, že Edward se obrní vůlí a morálními zásadami, které patří spíše na začátek dvacátého století. Bella se chová jako moderní dívka, která by ráda uskutečnila další kroky, které mají vztah podle jejích představ provázet. Svého přání dosáhne teprve tehdy, když naplní Edwardovo očekávání: provdá se za něj.

V zásadě zde tedy máme pár, který v průběhu vývoje vzájemného vztahu jde ve  svých rituálech namlouvání stále hlouběji do  minulosti. S tím, jak jsou si Edward s Bellou stále bližší, provozují stále více aktivit spíše ve  svých domovech, než že by spolu chodili ven na  rande. Místo toho, aby vzal Edward Bellu do kina nebo na večeři, bere ji s sebou do domu svojí rodiny. Oba docházejí ke společně sdílenému závěru, že byli velmi brzy určení pro věčnou lásku, ačkoliv Edward (svými vlastními slovy – masochista) se snaží Bellu nejprve odradit. Jejich časné manželství a narození dítěte odráží spíše celé věky staré způsoby než ty aktuální – normy, které Bella zpočátku nepřijímá příliš horlivě.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Nancy Ruth Reagin: Twilight. Sága a její postavy v proudu času. Přel. David Sajvera, XYZ, Praha, 2011, 341 s.

Zařazení článku:

literární věda

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Edward's love,

Hello, I love Twilight and Edward Cullen. I live in London with my love- Robert Pattinson. He so beautiful and in bed.... ooh la la :* I love him and he love me.

Michaela,

Twilight ságu přímo miluju nejlepsi je 1 a poslední díl 2.část. Proto se na to ráda dívám každý měsíc.

Antonín Kudláč,

Naopak, je dobře, že se právě takovou literaturou literární věda zabývá, je to mnohem zajímavější než nekonečné rozbory kanonických děl. Já bych tedy v této kategorii na iLiteratuře přivítal více takových textů.

Klára Ch.,

Je úsměvné, že se literární věda zabývá podobným brakem, nadto samotná publikace mi příliš odborná ani přínosná nepřipadá. Uvítala bych pod hlavičkou literární věda trochu jiné články.

Eva,

PS - Renesmee se píšou na konci dvě e.

Eva,

Twilight je moc hezký ve filmu, ale v knize je o hodně lepší.

Bára,

jo je to moc hezký film..trochu se nauč psát jména . a jejich dcera se nebude jmenovat Rosali ale Renesmé !!!!
tak kdyz to nevíš tak to sem nepiš

MÍŠA,

Twilight ságu mám moc ráda nento film se ki moc líbí Edward neboli Robert Patinson je moc sympatickej chlap.Bela neboli Kristin Stewart je holka která se zamiluje do Edwarda,ale ona neví že je upír až potom si všimne že má zvláštní oči a že se mu pokaždý měnijou ale pak se ji přizná že je upír ale ona se ho bát stejně nebude a nakonec s ním bude aji chodit a pak si ho vezme a budou mít s polem holčičku jménem Rosali