Velká transformace
Armstrong, Karen: Velká transformace

Velká transformace

Když jsou v  nějaké společnosti válka a  teror na denním pořádku, ovlivňuje to veškeré lidské konání. Nenávist a hrůza prosakují lidem do jejich snů, vztahů, tužeb a ambicí. Mudrci doby osové viděli, jak se to stává jejich současníkům, a vytvořili duchovní cvičení zakotvené v hlubších, mnohem vědomějších úrovních vlastního Já, aby to vůbec dokázali překonat.

Když se tedy neozbrojený Muhammad vydal do Mekky, mířil přímo do jámy lvové. Přesto ho doprovázela asi tisícovka muslimů. Obyvatelé Mekky vyslali svou jízdu, aby poutníky pozabíjela, ale místní beduíni zavedli poutníky do zmíněné svatyně jinudy. Jakmile vstoupili na posvátné místo, přiměl Muhammad muslimy, aby usednutím projevili svou mírumilovnost, neboť věděl, že tím uvádí obyvatele Mekky do těžkého postavení. Pokud by ublížili poutníkům na nejposvátnějším místě v Arábii, rouhačsky by porušili posvátnost Kaaby a jejich víra by byla nenapravitelně pošpiněna. Obyvatelé Mekky nakonec vyslali zástupce, aby s poutníky vyjednával; ke zděšení všech přítomných muslimů Muhammad uposlechl příkazů Koránu a přijal podmínky, které se zdály být nejen hanobivé, ale rovněž zatracovaly veškeré výhody, za něž muslimové bojovali a umírali. Muhammad přesto dohodu podepsal. Muslimští poutníci byli vzteky bez sebe, jen taktak se vyhnuli vzpouře a domů vyrazili v zasmušilém tichu.

Muhammadovi se však cestou domů dostalo od Boha zjevení, že tato očividná porážka je ve skutečnosti „průkazným vítězstvím“. Zatímco obyvatelé Mekky, inspirováni násilnostmi starého náboženství, si „hýčkali zatvrzelé pohrdání ve svých srdcích“, Bůh na muslimy seslal „dar vnitřního míru (sakína)“, takže se mohli ke svým nepřátelům chovat s klidnou vyrovnaností. Svou naprostou odevzdaností Bohu se odlišovali od pohanských obyvatel Mekky a tato odevzdanost je spojovala s tím, čemu my budeme říkat náboženství doby osové. Tento duch míru, pravilo se v Koránu, byl jejich pojítkem s Tórou a  evangeliem: „Jsou jako satba, jejímž výhonkům Bůh dává vyrůst, a posiluje je, až stanou se pevnými a drží se zpříma na stéblech svých, k radosti tomu, kdo ji zasel.“ Smlouva, která se zdála být tak málo slibná, vedla nakonec k míru. O dva roky později obyvatelé Mekky otevřeli brány města Muhammadovi dobrovolně, a on se města zmocnil bez krveprolití.

* * *

V žádném náboženství doby osové se jedincům nedařilo vyrovnávat se s vytýčenými vysokými ideály. Ve všech těchto vírách se lidé stávali obětí výlučnosti, krutosti, pověrčivosti a dokonce i zvěrstev. Ale všechna náboženství doby osové se ve svém jádru dělila o ideál sympatie, respektu a všeobecného zájmu o ostatní. Mudrci žili v dravých společnostech, jako je ta naše. Oni však vytvořili spirituální techniku, která díky přirozené lidské energii pomáhala této dravosti čelit. Ti nejnadanější si uvědomili, že pokud chcete postavit mimo zákon brutální, tyranské chování, nemá smysl pouze vydávat rozkazy. Jak poukázal Čuang-c’, bylo zbytečné, aby se Jen Chuej vůbec pokoušel reformovat panovníka z Wej kázáním o vznešených principech konfucianismu, jelikož nebyla šance, že by se to dotklo podvědomé zatvrzelosti ve vládcově srdci, která vedla k jeho zlotřilému chování.

Když jsou v  nějaké společnosti válka a  teror na denním pořádku, ovlivňuje to veškeré lidské konání. Nenávist a hrůza prosakují lidem do jejich snů, vztahů, tužeb a ambicí. Mudrci doby osové viděli, jak se to stává jejich současníkům, a vytvořili duchovní cvičení zakotvené v hlubších, mnohem vědomějších úrovních vlastního Já, aby to vůbec dokázali překonat. Skutečnost, že všichni přišli s tak neuvěřitelně podobnými řešeními, ačkoli k nim došli tolika odlišnými cestami, naznačuje, že nepochybně objevili cosi důležitého v systému, jak lidé fungují. Bez ohledu na jejich teologické „víry“ – které, jak jsme sami viděli, mudrce příliš nezajímaly – všichni došli k závěru, že pokud lidé vyvinou disciplinovanou snahu a budou se vzdělávat, tak či onak prožijí povznesení svého lidství. Tím či oním způsobem jejich programy směřovaly k vykořenění egoismu, který je z velké míry zodpovědný za násilí, jež pácháme, a podporovaly empatickou spiritualitu Zlatého pravidla. To podle nich přivádělo lidi k odlišnému rozměru lidské zkušenosti. Poskytlo jim to ekstasis, „vytržení“ z jejich běžného, k vlastní osobě připoutaného vědomí, které jim umožňovalo porozumět realitě, již nazývali „Bůh“, nibbána, brahma, átman nebo Cesta. Nešlo tu o to, nejprve objevit vlastní víru v „Boha“, a pak žít život plný soucítění. Disciplinovaná sympatie sama zplodí náznaky transcendentna. Lidské bytosti jsou nejspíše uzpůsobeny k sebeobraně. Od dob, kdy jsme žili v jeskyních, jsme stále ohrožováni zvířaty i člověčími predátory. Dokonce v našich vlastních společnostech a rodinách se ostatní staví proti našim zájmům a poškozují naši sebeúctu; jsme neustále připraveni – slovně, mentálně a fyzicky – k protiútoku a preventivnímu výpadu. Kdybychom však metodicky kultivovali vesměs odlišné smýšlení, jak to v dávných časech objevili mudrci, zažili bychom alternativní stav vědomí. Konzistentnost, s níž se mudrci doby osové – zcela nezávisle – vraceli ke Zlatému pravidlu, nám může povědět mnoho podstatného o struktuře naší povahy.

Kdybychom například pokaždé, když máme nutkání říci něco nepříznivého o kolegovi, sourozenci či nepřátelské zemi, zvážili, jak bychom se asi tak cítili my, kdyby někdo něco takového vyřkl o nás – a tím pádem se takového výroku zdrželi –, pak bychom v takový okamžik překonali sami sebe. Byl by to okamžik transcendence. Kdyby se takový postoj stal běžným, lidé by mohli žít ve stavu neustálého vytržení; nikoli proto, že by upadli do neobvyklého transu, ale protože by se vymanili z egoismu. Programy doby osové tento postoj podporovaly. Jak poukázal rabi Hilel, je to podstata náboženství. Konfuciánské rituály „podvolování se“ měly pěstovat zvyk úcty ke druhým. Ještě než mohl uchazeč podstoupit jediné jógické cvičení, musel dokonale zvládnout stav nenásilí, nikdy se ani v jediném slově či gestu nesměl dát unést nepřátelstvím. Dokud se toto nestalo jeho druhou přirozeností, guru mu nedovolil pokračovat v meditaci – ale během procesu získávání této „bezúhonnosti“ měl prožít, jak autoři textů vysvětlovali, „nepopsatelnou radost“.

Mudrci doby osové umístili zbavení se sobectví a spiritualitu soucítění na sám vrchol svých hodnot. Náboženství pro ně bylo Zlatým pravidlem. Soustředili se na vlastnosti, od kterých se lidé měli odvracet: na chamtivost, egoismus, nenávist a násilí. To, k čemu hodlali transcendovat, nebylo snadno definovatelné místo či osoba, ale stav blaženosti, který byl pro neosvíceného člověka nepředstavitelný, jelikož člověk zůstával ujařmen svým egem. Pokud se lidé soustředili na to, k čemu by mohli transcendovat, a stali se v této věci dogmatiky, mohli ve svém počínání připustit inkvizitorský tón, který buddhisté pokládali za „nepravý“.

To ale neznamená, že veškerá teologie by měla být odstraněna, nebo že běžná víra v Boha či v cosi Nejvyššího je „špatná“. Jenže – docela prostě  – nemohou vyjádřit celou pravdu. Transcendentní hodnota je taková, která ze své podstaty nemůže být definována – jde tu o slovo, které ve svém původním smyslu znamená „vymezit hranice“. Tak například křesťanství si nesmírně vážilo doktrinální ortodoxie a mnozí křesťané si nedokáží představit náboženství beze svých obvyklých přesvědčení. To je naprosto v pořádku, jelikož tato dogmata často vyjadřují hlubokou spirituální pravdu. Zkouška je prostá: pakliže víra lidí – sekulární či náboženská – je činí bojechtivými, netolerantními a nepřátelskými vůči víře jiných lidí, nejsou „praví“. Pokud je však jejich přesvědčení pobízí, aby jednali soucitně a s úctou k neznámému, jsou dobří, nápomocní ostatním a moudří. To je test skutečné zbožnosti v každé z hlavních tradicí.

Namísto odvrhování náboženských doktrín bychom měli pátrat po jejich duchovním jádru. Náboženské učení není nikdy jen vytyčením objektivního cíle: je to program k akci. Pavel citoval Filippským starý křesťanský zpěv, aby se nevzdávali zákona o inkarnaci, ale naléhal na ně, aby sami praktikovali „vyprázdnění“, sebeomezení, kenosis. Pokud se budou chovat jako Kristus, objeví, proč v něj vlastně věří. Také doktrína o Boží Trojici měla zčásti připomínat křesťanům, že nemohou o Bohu přemýšlet jako o jedné osobě a že Boží podstata leží mimo jejich pochopení. Někteří lidé v doktríně o Trojici spatřovali pokus spatřit božské, pokud jde o vztah či společnost; jiní v samém srdci Trojice rozpoznávají kenosis. Jenže cílem této doktríny je inspirovat rozjímání a etické skutky. Ve 14. století n. l. teologové pravoslavné církve rozvinuli princip, který nás přivádí do samého srdce doby osové. Každé prohlášení o Bohu, tvrdili, by mělo mít dvě kvality: musí být paradoxní, aby nám připomínalo, že Boha nelze omezovat na lidské kategorie, a apofatické, vedoucí nás k mlčenlivosti. Teologická diskuse by neměla odpovědět na veškeré naše otázky o nepopsatelných bozích, ale měla by být jako brahmódja, tedy soupeření, jež účastníky sporu uvádělo do mlčenlivého úžasu.

Staletí institucionálního, politického a  intelektuálního rozvoje měla tendenci zamlžit v náboženství důležitost soucítění. Až příliš často se zdá, že náboženství, které dominuje veřejné diskusi, vyjadřuje institucionální egotismus: má víra je lepší než ta tvoje! Jak Čuang-c’ poznamenal, jakmile lidé vzájemně napadnou svá přesvědčení, mohou se stát hašteřivými, servilními a dokonce nevlídnými. Soucítění není populární ctností, jelikož při něm člověk musí odložit stranou vlastní ego, s nímž identifikujeme své nehlubší Já; proto bývají lidé často radši těmi, kdo mají pravdu, než těmi, kdo mají soucit. Fundamentalistické náboženství absorbovalo násilí naší doby a rozvinulo polarizovanou vizi, takže – podobně jako první zoroastrovci – fundamentalisté někdy rozdělují lidstvo do dvou nepřátelských táborů, kdy ti připravení bojovat svádějí válku na život a na smrt proti „zločincům“. Jak jsme již k vlastnímu nemilému překvapení poznali, může se tento postoj snadno zvrhnout ve zvěrstva. Je rovněž kontraproduktivní. V knize Tao-te-ťing se praví, že násilí se často obrací proti pachateli, ať už měl sebelepší úmysly. Nemůžete nutit lidi chovat se tak, jak chcete; ve skutečnosti se donucovací opatření spíš obrátí proti vám.

Všechna světová náboženství zažila výbuchy militantní zbožnosti tohoto typu. Výsledkem bylo, že někteří lidé došli k závěru, že buďto náboženství samo je nevyhnutelně násilnické, nebo že násilí a netolerance jsou v určité tradici zkrátka endemické. Jenže příběhy doby osové ukazují, že ve skutečnosti je tomu právě naopak. Každá zmíněná víra začala principiálním a vnitřním odporem k bezprecedentnímu násilí své doby. Doba osová v Indii začala, když se rituální reformátoři rozhodli odstraňovat konflikt a agresi z obětního soupeření. Doba osová v Izraeli se skutečně rozběhla až po zničení Jeruzaléma a násilné deportaci přesídlenců do Babylonie, kde spisovatelé-kněží začali rozvíjet ideál usmíření a ahinsa. Čínská doba osová se rozvíjela během období Válčících států, kdy konfuciánci, mohisté a taoisté společně našli cestu, jak bojovat se všudypřítomnou bezzákonnou, smrtonosnou agresivitou. V Řecku, kde násilí institucionalizovaly přímo samy městské státy, nakonec k žádné náboženské transformaci nedošlo, přestože tu nacházíme pozoruhodné příspěvky ideálu doby osové – především v říši tragédie.

Nicméně kritici náboženství správně poukazují na spojení mezi násilím a posvátným, protože člověk náboženský, homo religiosus, se vždy velmi zajímal o krutost života. Zvířecí oběti – univerzální praxe starověku – to byl okázale násilný akt, který měl usměrňovat a ovládat naši vrozenou agresivitu. Možná byl zakořeněn ve vině, již pociťovali lovci paleolitu, kteří zabíjeli ostatní tvory. Posvátné spisy často odrážejí agonistický kontext, z něhož povstaly. Není obtížné najít náboženské ospravedlnění pro zabíjení. Pokud na ně pohlížíme izolovaně od tradice jako celku, pak jsou například jednotlivé texty v hebrejsky psané části, v Novém zákoně či Koránu snadno použitelné pro sankcionování nemorálního násilí a krutosti. Tyto svaté texty jsou dodnes takto zneužívány a většina náboženských tradic má ve své minulosti hanebná období. Za našich dní se lidé po celém světě uchylují k nábožensky inspirovanému terorismu. Někdy je k tomu žene strach, zoufalství a frustrace; jindy zase nenávist a vztek, které naprosto porušují ideál doby osové. Výsledkem je, že náboženství bylo zapleteno do jedněch z nejtemnějších epizod nedávné historie.

Jaká by měla být naše reakce? Mudrci doby osové nám zanechali dvě důležité rady. Za prvé, musí existovat sebekritika. Místo neúprosného kritizování „druhé strany“ musí lidé zkoumat své vlastní chování. Židovští proroci nám tu poskytují obzvlášť silné vodítko. V době, kdy Izrael a Judsko byly ohrožovány imperiálními mocnostmi, Ámos, Ozeáš a Jeremjáš všechny nabádali, aby pečlivě zkoumali vlastní chování. Místo aby podporovali nebezpečný pocit vlastní spravedlivosti, chtěli otřást národním sebevědomím. Představovat si, že Bůh je automaticky na vaší straně a stojí proti vašim nepřátelům, to není zralý náboženský postoj. Ámos viděl Hospodina, božského válečníka, jak používá Asýrii jako nástroj k potrestání království Izraele za systematickou nespravedlnost a sociální nezodpovědnost. Po vlastní deportaci do Babylonu, kde se přesídlenci stali oběťmi rozsáhlé státní agresivity, Chizkijáš trval na tom, aby se lidé Judska soudně podívali na své vlastní násilnické chování. Ježíš později svým žákům řekne, že nemají vidět třísku v oku svého bližního, a přitom ignorovat trám v oku svém. Zbožnost doby osové vyžadovala, aby lidé zodpovídali za vlastní činy. Indická doktrína karmy prohlašovala, že všechny naše skutky mají dlouhotrvající důsledek; obviňování ostatních bez zkoumání, jak naše vlastní chyby mohou přispívat ke katastrofální situaci, bylo „nepravé“, nerealistické a nenáboženské. A tak by nám v naší současné nepříjemné situaci mudrci doby osové nejspíše sdělili, že reformace musí začít doma. Než začneme zostra trvat na tom, aby se jiné náboženství jak náleží polepšilo, měli bychom se podívat na vlastní tradice, posvátné texty a historii vůbec – a napravit se. Nemůžeme doufat v reformu druhých, dokud nezreformujeme sami sebe. Sekularisté, kteří odmítají náboženství, by rovněž měli zapátrat po známkách sekulárního fundamentalismu, který bývá často stejně bigotní vůči náboženství jako některé formy náboženství vůči sekularismu. Ve své vlastní krátké historii už i sekularismus zažil obrovské katastrofy: Hitler, Stalin a  Saddám Husajn ukazují, že militantní vyloučení náboženství z veřejné politiky může být stejně smrtonosné jako kterákoli zbožná křižácká výprava.

Za druhé, měli bychom následovat příkladu mudrců doby osové a podniknout praktické, účinné kroky. Když oni konfrontují agresi ve své vlastní tradici, nepředstírají, že nic takového neexistovalo, ale ze všech sil se snaží změnit vlastní náboženství, přepisujíce a reorganizujíce své rituály a posvátné texty, aby eliminovali násilí, které se během těch let nastřádalo. Rituální reformátoři Indie odstranili konflikt z obětního obřadu. Konfucius se snažil vykořenit militantní egoismus, který narušoval zásady li, a „P“ odstranil agresivitu ze starých příběhů o Stvoření, čímž vytvořil kosmologii, v níž Hospodin žehná všem svým tvorům – včetně Livjátana, jehož ve starších biblických příbězích zabíjel.

Dnešní extremisté překrucují tradice doby osové tím, že zdůrazňují válkychtivé prvky, které se vyvinuly během staletí, na úkor těch, které vyjadřují soucítění a respekt vůči posvátným právům druhých. Aby opět získali svou víru, měli by jejich souvěrci zahájit program disciplinovaného a tvůrčího studia, diskuse, reflexe a akce. Místo zametání nepříjemných posvátných textů a historických katastrof pod koberec ve jménu zachování „integrity“ církve měli by učenci, klerici i laici studovat náročné texty, klást zkoumavé otázky a analyzovat minulá pochybení. Zároveň s tím bychom se všichni měli snažit obnovit vizi naplněnou soucitem a najít cestu, jak ji vyjádřit neotřelým, inspirujícím způsobem – stejně jako to dělali mudrci doby osové.

To ale nemusí být čistě intelektuální úkol; měl by to rovněž být duchovní proces. V  dnešních nebezpečných dobách potřebujeme novou vizi, ale – jak mudrci doby osové neúnavně vysvětlovali – náboženské chápání není pouze teoretické. Mnozí se stavěli proti psaným textům, jelikož se obávali, že celé jejich studium skončí farizejskou, povrchní znalostí. Skromný, soucitný životní styl prostý násilí byl stejně důležitý jako studium textů. Dokonce i Indra musel změnit svůj bojovný způsob života a žít jako prostý védský student, než dokázal pochopit nejhlubší pravdy této tradice. Také mu to trvalo velmi dlouho. Jelikož žijeme ve společnosti, v níž dochází k neustálé komunikaci, očekáváme, že okamžitě pochopíme i naše náboženství, a máme dokonce pocit, že cosi není v pořádku, pokud mu nedokážeme porozumět ihned. Jenže mudrci doby osové stále dokola vysvětlovali, že skutečné poznání je neuchopitelné. Sokrates věřil, že jeho posláním je přimět racionální Řeky, aby si uvědomili, že dokonce i když používáme tu nejpřísnější logiku, některé aspekty pravdy nám vždy uniknou. Pochopení přichází pouze po intelektuálním „vyprázdnění“, sebeomezení (kenosis), kdy si uvědomujeme, že nevíme nic a naše duše je „vyprázdněná“ od přijatých idejí.

Žijeme v období velkých obav a bolestí. Doba osová nám přinesla poznání, že člověk by se měl postavit čelem k utrpení, které je v lidském životě nevyhnutelným faktorem. Pouze když se protrpíme vlastní bolestí, můžeme se naučit vcítit se do ostatních. Dnes nás zaplavuje více projevů utrpení než kteroukoli předchozí generaci: válka, přírodní katastrofy, hladomor, chudoba a nemoci pronikají ve večerních zprávách do našich obývacích pokojů. Život je skutečně „utrpením“. Je lákavé stáhnout se od této všudypřítomné hrůzy, popírat, že to s námi má cokoli společného, a kultivovat „pozitivní“ postoj, který vylučuje bolest všech – kromě té naší. Jenže mudrcové doby osové trvali na tom, že takový přístup k hodnotám není alternativou. Lidé, kteří popírají utrpení v životě a jako pštrosi strkají hlavy do písku, jsou „falešní proroci“. Pokud neumožníme žalu, který na nás doléhá ze všech stran, aby pronikl do našeho vědomí, nemůžeme začít svou duchovní pouť. V naší době mezinárodního teroru je pro kohokoli z nás těžké si představit, že bychom mohli žít v Buddhově parku blaženosti. Utrpení dříve či později dopadne na naše životy, dokonce i v chráněných společnostech vyspělého světa.

Mudrci doby osové nám říkají, že bychom s tím vším měli zacházet jako s příležitostí, jež nám poskytuje náboženství. Než abychom se nechali svou bolestí dohánět k násilí, netoleranci a nenávisti, měli bychom vyvinout hrdinnou snahu a používat ji konstruktivně. Jak říkal Jeremjáš židovským přesídlencům, nejde o to, dát volný průběh nenávisti. Pomsta není odpovědí. Cti cizince ve svém středu, řekl „P“ židovským přesídlencům, neboť sami jste byli v Egyptě cizinci. Vzpomínky na minulé zármutky nás přivádějí zpět ke Zlatému pravidlu; mělo by nám pomoci pochopit, že utrpení jiných lidí je stejně důležité jako to naše – dokonce (možná především) je nutné pochopit muka našich nepřátel. Řekové přenesli utrpení lidstva prostřednictvím tragédie na jeviště, aby se aténské publikum mohlo naučit sympatizovat s Peršany, kteří několik let předtím zdevastovali jejich město. V řeckých tragédiích chór pravidelně nabádal diváky, aby plakali nad lidmi, jejichž zločiny by je normálně naplňovaly opovržením. Tragédii života nelze popírat. Musí být přivedena přímo do posvátného srdce města a musí z ní být učiněn zdroj dobra – tak jako se na konci Orestei pomstychtivé Erinye mění v Eumenidy, „přátelské“ bohyně, a dostávají darem chrám na Akropoli. Museli jsme se naučit cítit s lidmi, které nenávidíme a jimž jsme ublížili; na konci Iliady Achilles a Priamos oba svorně pláčou. Vztek a zákeřná nenávist nás mohou učinit nelidskými; teprve když Achilles sdílel svůj zármutek s Priamem a spatřil v něm zrcadlový obraz sebe sama, teprve tehdy se mu vrátila lidskost, kterou ztratil.

Musíme si neustále připomínat, že mudrci doby osové rozvinuli svou soucitnou etiku za hrůzyplných okolností. Nemeditovali ve věžích ze slonoviny, ale žili plni strachu ve válkami rozervaných společnostech, kde se staré hodnoty vytrácely. Stejně jako my i oni si uvědomovali prázdnotu a propast, před kterou se ocitli. Tito mudrci nebyli utopickými snílky, ale praktickými lidmi; mnozí z nich se zabývali politikou a vládou. Byli přesvědčeni, že empatie není jen dobře znějícím pojmem, ale že skutečně funguje. Soucítění a zájem o všechny byly tou nejlepší politikou. Měli bychom brát jejich hluboká poznání vážně, jelikož to byli odborníci. Věnovali množství času a energie přemýšlení o povaze dobra. Vynaložili stejné množství tvůrčí energie hledáním léku, jenž by zbavil lidstvo duchovního jha, jako dnes vědci tráví snahami najít lék na rakovinu. Máme ovšem odlišné zájmy. Doba osová byla dobou spirituálního génia; my žijeme ve znamení vědeckého a technického génia a naše spirituální výchova bývá často nerozvinutá.

Doba osová potřebovala vytvořit novou vizi, protože lidstvo tenkrát učinilo sociální a psychologický skok kupředu. Lidé objevili, že každý člověk je jedinečný. Stará kmenová etika, která rozvinula společnou mentalitu, aby se tak zajistilo přežití skupiny, byla nahrazena individualismem. Právě proto bylo tolik osových spiritualit tak zaměstnáno objevováním vlastního Já. Stejně jako obchodník byl i asketa selfmademanem. Mudrci žádali, aby si každý jednotlivec uvědomoval sebe sama, aby si uvědomoval, co dělá; rituály měly být vyhrazeny pro každého obětujícího a jedinci měli přijmout zodpovědnost za své činy. Dnes činíme další kvantitativní skok kupředu. Současná úroveň techniky a technologie umožnila vytvoření globální společnosti, která je vzájemně propojena elektronicky, vojensky, ekonomicky a politicky. Nyní musíme rozvinout globální vědomí, jelikož – ať už se nám to líbí nebo ne – žijeme v jednom světě. Ačkoli je náš problém odlišný od problému mudrců doby osové, mohou nám tito myslitelé pomáhat i dnes. Neodmrštili hluboká poznání starého náboženství, ale prohloubili je a rozšířili. Stejným způsobem bychom měli rozvinout hluboká poznání doby osové.

Dávní mudrci nás předstihli v  tom, že rozpoznali, že sympatie nemůže být omezena jen na naši vlastní skupinu. Musíme kultivovat to, čemu buddhisté říkají „nesmírný“ a všeobjímající rozhled, aniž by ze svého zájmu vylučoval jediné stvoření. Zlaté pravidlo nezkušeným jedincům doby osové připomínalo, že sám si cením svého vlastního Já tak, jako vy si ceníte toho svého. Pokud učiním ze svého Já absolutní hodnotu, lidská společnost se stane nesnesitelnou; musíme se tedy všichni naučit „podvolit“ se jeden druhému. Rozvinout toto hluboké poznání a dát mu globální význam by mělo být pro nás výzvou. V posvátném kodexu trval „P“ na tom, že žádný živý tvor není nečistý a že každý – dokonce i otrok – má absolutní svobodu. Musíme „milovat“ bližního svého jako sebe sama. Jak jsme viděli, „P“ tím nemyslel, že musíme být naplněni emocionální něhou ke každému; „láskou“ ve své právní terminologii mínil být vůči svému bližnímu nápomocný, loajální a poskytovat mu praktickou podporu. Mo-c’ se pokoušel přesvědčit vládce své doby, že má dobrý a praktický význam pěstovat ideál ťien-aj, záměrný a objektivní „zájem o všechny“. Mo-c’ tvrdil, že to poslouží jejich nejlepším zájmům. My nyní víme, že tomu tak je. To, co se dnes stane v Afghánistánu či Iráku, bude mít svým způsobem odezvy v Londýně či Washingtonu zítra. V poslední instanci „láska“ a „zájem“ každému prospějí víc než sebestředná a krátkozraká politika.

Euripides ve své hře Bakchantky ukázal, že je nebezpečné odmítat „cizince“. Jenže přijetí neznámého a cizího prvku nějakou dobu trvá; odstraněním svého Já z vlastního vidění světa je poměrně namáhavé. Buddhisté ke kultivaci odlišné mentality doporučovali meditaci na téma „nesmírnosti“. Lidé, kteří neměli ani čas, ani talent pro jógu, mohli opakovat Buddhovu báseň „Nechť jsou všechny živé bytosti šťastné“ – modlitbu, která si nežádá žádnou teologickou či sektářskou víru. Konfuciánci rovněž uznávali důležitost sebekultivace. Rituály byly určeny ke stvoření ťün-c’, zralé, plně rozvinuté lidské bytosti, která s ostatními nezachází bezohledně, povrchně či sobecky. Jenže oni rovněž transformovali jedince, který byl předmětem rituální pozornosti, probudili jeho jedinečnou svatost. Prakticky vyjádřený respekt k ostatním je nepostradatelný pro mírovou globální společnost a snad je též jedinou cestou k „reformám“ ničemných států. Jak ukazuje kniha Tao-te-ťing, lidé za naším jednáním vždy vycítí určité motivy. Také národy si budou dobře všímat, zda nejsou zneužívány či zesměšňovány a nejedná se s nimi proti jejich vlastním zájmům.

Utrpení ničí spořádanou, racionalistickou teologii. Chizkijášova hrozivá, zmatená vize se velmi lišila od mnohem úhlednější teologie deuteronomistů. Osvětim, Bosna a zničení Světového obchodního centra opět odhalily temné stránky lidského srdce. Dnes žijeme v tragickém světě, kde, jak Řekové věděli, nemohou existovat žádné jednoduché odpovědi; žánr tragédie si žádá, abychom se naučili vidět věci z pohledu jiných lidí. Pokud má náboženství přinést do našeho pokaženého světa světlo, pak potřebujeme, jak naznačoval Mencius, pátrat po ztraceném srdci, po duchu soucítění, který leží v jádru všech našich tradic.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Ondřej Novák, Academia, Praha, 2012, 484 s.

Zařazení článku:

náboženství

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse