1
Nepřívětivé přijetí

Nejvýš a nejdál se dostane ten, kdo splyne s přírodou, pomyslel si André; ze špatného počasí je třeba si udělat spojence.

Mlha ztěžklá deštěm naplnila přes noc údolí, lepila se na jeho dno, zasekávala se o nároží, přečnívající střechy, okapy, dusila horskou vesnici. Kostelní věž a lomenice vyšších domů zmizely v mlze, jako by je odpojil a ony už nebyly součástí tohoto světa. Ulice a chodník, ale i skála vedle pekařství mžením změnily baru. Zdola od nádraží se blížilo žluté vozidlo, poštovní vůz. Projel poloprázdný kolem a zabodl se do mlhy, které ho pohltila.

André s Louise – na Lousino naléhání – vstoupili do pekařství, jež právě otevřeli, a Louise si zde koupila kávu a croissant. Nyní seděli venku u malého rozviklaného stolku na dvou vlhkých plastových židličkách, které si utřeli rukávy svých pláštěnek, André netrpělivě pohupoval nohou, Louise žvýkala jak ve zpomaleném záběru.

Místo aby si pomohla douškem kávy, snažila se na vícero pokusů do sebe nasoukat kus suché hmoty, až se jí to nakonec podařilo. Zaklonila se na své židličce a bez hnutí se dívala dolů na konec ulice, jako by zatoužila po návratu domů.

„A teď?“ zeptal se André. Byla to výzva, ať si vypije kávu a dojí zbytek croissantu. Chtěl vyrazit. Čím rychleji budou mít mlžný poklop pod sebou, tím lépe. Lousina nálada by se denním světlem vyjasnila; jednou pak bude o horské túře ještě básnit.

V pekařství si nic nekoupil, na znamení toho, že s touto brzkou zastávkou po tříminutové procházce vesnicí nesouhlasí. Ani nevěděl, co by si koupil. Kávu nepotřeboval – člověka přece jen to vlhké počasí probudí dostatečně – a navíc stimuluje trávení; horký čaj také není vhodný, nechtějí-li každých deset minut dělat přestávku na čůrání; za vodu nehodlal utratit tolik peněz.

A vůbec. Zrovna v hotelu posnídali, bohatě se najedli i napili. Kvůli trochu horšímu počasí nelze odkládat odchod, člověk musí vyrazit, vrhnout se do toho, dostat se do rytmu – po hodině dvou si jeden vykračuje po horách, jako by to bylo samo sebou. Člověk se nesmí neustále zastavovat a dělat si přestávku, s takovou se nikdy pořádně nerozejde. Po každé hodině mívali pět minut přestávku a po třech čtyřech hodinách, nebo když dosáhli nějaký dílčí cíl, delší odpočinek – včera to Louise ještě jednou při večeři v pizzerii vysvětloval.

Konečně vzala plastový kelímek do rukou; zahřála si je o něj a dvakrát upila. Sáhla po napůl rozjedeném croissantu, nemohla se však odhodlat, aby ho zvedla ze stolu.

„Už nemůžu,“ řekla a sáhla si na břicho.

„Taky se není čemu divit,“ odpověděl André, „vždyť ses zrovna nasnídala – a jak! Jedli jsme, jako bysme neměli další dva dny nic jíst.“

Louise dlouze vydechla, položila si ruku na žaludek a řekla, že se necítí moc dobře. Slabé křeče v žaludku. Opět ustrnula a zírala dolů do ulice.

André si myslel, že odtamtud, od nádraží, je slyšet potok, kterým teď na jaře kvůli tání sněhu protékala spousta vody. Určitě se udělá teplo a pěkně, jakmile projdou tím mořem mlhy!

„Dej mi ručku,“ řekla Louise a položila ruku na stůl, dlaní vzhůru. Udělal, co požadovala; proti své vůli, ale udělal to. Řekla, že někdy chce na dovolené zůstat prostě tak, na jednom místě.

Mlčel, jako by tu větu neslyšel.

„Mohli bysme vyrazit dneska odpoledne. Možná bude už lepší počasí. Nebo zítra brzo ráno?“

„Louise,“ řekl a odtáhl ruku, „tu túru plánujeme už celé měsíce. Potřebujeme pět dní, pět celých dní. Jestli teď nevyrazíme, nestihneme to.“

Našel si tenhle výlet do hor v prosinci minulého roku, hledal informace na internetu, ukázal Louise obrázky, koupil dvě mapy a nový kompas a v zimě byli vícekrát na výletech v okolí Berlína a v Meklenburské jezerní plošině, aby nebyli úplně netrénovaní.

A tohle všechno na nic? Byl rozčilený, nenechal to však na sobě znát, jen ještě jednou věcně konstatoval, že túru nebudou moc uskutečnit, pokud teď nevyjdou.

Z mlhy padal slabý déšť, zdálo se, že je spíš ještě větší šero, než aby se vyjasňovalo, poryvy větru jim šlehaly do tváří. Naštěstí byl kelímek s kávou ještě z poloviny plný, jinak by ho vítr smetl na ulici.

André, který chtěl tenhle výlet do hor, který mu připomínal nejhezčí dny jeho dětství, bezpodmínečně uskutečnit, položil ruku na stůl, natočil dlaň směrem k Louise a zatřepal prsty na znamení toho, že chce, aby svou ruku vložila do jeho.

„Chceš ještě vůbec?“ zeptal se.

2
Malé kaňony

Na ramena si nasadili batohy těžké jak z olova. André Louise pomohl, nadzdvihl její batoh; svůj vlastní, který byl kvůli lezeckému lanu, karabinám a smyčkám ještě těžší, si nejdříve postavil na nohu, zapřenou o zeď domu, a pak provlékl popruhem paži.

Vyrazili, kapuce pevně stažené kolem obličeje, kvůli batohům v lehkém předklonu. Šli vedle sebe několik metrů po térované silničce, která vedla na kraj vsi, kde začínala strmá, křivolaká štěrková cesta, po které už nemohla jezdit auta, ale už jen traktory, motorky a horská kola a kde šla Louise najednou za ním, ačkoliv byla cesta pro oba dost široká.

Něco mumlala a zůstala stát. Takže i on, jenž se snažil co nejrychleji najít svůj rytmus, musel zastavit. Otočil se za ní, jen s námahou si udržel rovnováhu.

„Moment,“ řekla, „strašně jsem se zpotila.“ Jak jí už v hotelu prorokoval, oblékla se moc teple. Nevěřila mu, protože hned mrzla, i uprostřed léta často nevycházela z domu bez bundy.

Považoval za rozumnější, když jí nic říkat nebude. Rozepnula si bederní pás, uvolnila napevno stažené popruhy. Popošel zpět k ní, vrátil se ten kousek cesty, který právě urazil, za ní dolů a vzal jí batoh, aby jej nemusela pokládat na špinavý kraj cesty. Pod goretexovou pláštěnkou měla zimní bundu a pod ní rolák z ovčí vlny, přitom jí přece vyprávěl, jak dříve na výletech se skautem běhali vysoko v horách ve sněhu jen v tričku.

„Na ty první metry byla bunda dobrá,“ řekla, „jinak by se do mě dala zima.“

„Na jak dlouho – na dvě minuty?“ odvětil se smíchem. „Vždyť jsem přece říkal, že většinou je člověk moc navlečený. Potí se, zvlhne mu oblečení, a když si pak udělá přestávku, mrzne.“

„Máš pravdu,“ řekla Louise. „Jenže já přece na všechno musím přijít sama, vždyť mě znáš.“

Zeptal se jí, jestli si nechce vysvléct i rolák, to odmítla s tím, že má pod ním už jen tričko.

Když si zimní bundu nacpala do batohu, znovu přes sebe hodila pláštěnku a stáhla si kapuci, poté co jí podržel batoh u zad a ona si provlékla ruce popruhy a zapnula bederní pás, se mohlo jít dál. Za hodinu bude první pětiminutová přestávka, řekl a měl tím na mysli, že si v další hodině nepřeje žádné další přerušování. André svižně vykročil.

Příkrá štěrková cesta, která vedla z vesnice a mířila k jedlovému lesu, byla zjizvená táním, byly na ní stružky, kterými si voda razila cestu, a stopy zpustošení, oblázky velké jak pěst a větve, které sem voda nahrnula a naplavila. Na nepevném podloží jim na každém kroku podkluzovaly pohorky, zakoupené před několika málo týdny v jednom berlínském obchodě s outdoorovým zbožím. André s Louise je nezapomněli při dvou třech menších výletech rozšlápnout, ty se však uskutečnily v rovinaté krajině. André s uklidněním shledal, že ho boty ještě nezačaly tlačit na patách.

Tady, několik metrů nad vesnicí, se mlha zdála být ještě hustší; vidět bylo jen pár metrů před sebe: strmě se zdvihající stěnu z oblázků a zeminy – erodovanou strukturu. I les zůstával neviditelný; pouze do široka napřažené větve jedlí se zvedaly blízko u země z vznášejícího se temně šedého mokra a prozrazovaly hustý porost.

Vítr už delší dobu nefoukal; mlha tu nejspíš visela už dlouho. Opět se dalo slabě do deště a ve stružkách na cestě se tvořily malé potůčky, srovnatelné s kanály, které děti stavějí na pískovišti, které jim zalili vodou z konve.

Pro nedostatek místa – kdysi zde kameny zavalily část svahu a nešlo tudy projít – vedl tento kus cesty, která už jistě brzy skončí, strmě přímo nahoru na malou plošinu, odkud se dál klikatila stezka.

André si na internetu přesně nastudoval mapu a obrázky. Kdyby nebyla mlha, putovali by v chladném stínu chráněni před sluncem a viděli by skalky o velikosti člověka, které se sem kdysi sesuly a nyní byly obrostlé mechem.

Po jednom ohlédnutí zůstal stát, aby vzdálenost, která ho od Louise dělila, nebyla příliš velká. Modř goretexové pláštěnky přes mlhu neviděl, ale slyšel její kroky a šustot bundy; Louise musela být tak asi padesát metrů za ním.

Poznenáhlu, protože pršelo a šero houstlo, docházel k závěru, že mlha nahoře možná přechází do mraku – v tom případě si to pak nebudou volně vyšlapovat na sluníčku pod modrým nebem, jako by letěli nad mlžným mořem. Louise o své obavě nechtěl nic říkat, teď ne; potřebuje naději, že bude pěkné počasí, a možná se slunce nakonec ještě ukáže, když ne dnes, tak zítra.

Když k němu Louise dorazila, ihned zůstala stát obrácená směrem dolů, jako by si chtěla užít výhled. Viděla jen šeď: tmavě šedé plochy, světle šedé šmouhy, zelenošedé větve, přímo před sebou šedivé kamení.

„Promiň,“ řekla, „ale musím si zvyknout na tu výšku.“

„Neboj,“ odvětil, „už jen hodinka a pak přijde dlouhá rovina.“

Věděl, že Louise není zvyklá na taková stoupání. Dovedla v Berlíně, někde v Braniborsku nebo doma v Meklenbursku a Předních Pomořanech chodit celé dlouhé hodiny – sice ne tak rychle jako on, ale neunavila se. Zato on už jako malý kluk s rodinou a se skautem podnikal túry po Alpách; když se šlo strmě do kopce, tisknul si ze všech sil dlaně na stehna, jako by se tím jaksi dodatečně odrážel; když se šlo s kopce, přes zákaz utíkal nebo se alespoň kousek svezl po kamení, které se valilo dolů – i v dospělosti pro něj bylo hračkou si udržet rovnováhu.

Výlet, při kterém se nešlo zostra do kopce, pro něj nebyl žádným výletem. Potřeboval stoupání a tíhu batohu, aby cítil, že se s jeho tělem děje něco, co mu dělá dobře; procházky rovinatým terénem, třeba kolem jezera, byly tak lehké, že si myslel, že se vznáší, a téměř nic nepociťoval. Ne, s pořádnou túrou se to nedalo srovnávat, i přes přírodu, která se mu kolem Berlína a na Meklenburské jezerní plošině tolik líbila.

Louise ještě stále hleděla do šedi. „To je tím kyslíkem,“ řekla, aniž by se na něj podívala. „Musím si na to zvyknout. Nevím, jestli to nebude odpoledne už lepší.“

„Kyslíkem? Je ho moc nebo moc málo?“

Louise se pokusila si rukou mokrou od deště setřít pot s čela; odpověděla, že neví.

„Tím to být nemůže, Lou. Nejsme ve třech tisících, ještě ani ne ve dvou.“ Usmál se.

Teď si vítr přece jen našel cestu i do lesa. Vál v silných poryvech shora dolů, stlačoval mlhu dolů do údolí, z jejích cárů formoval děsivé útvary.

„Ach, přestaň!“ řekla Louise.

Nabídl jí, že půjdou pomaleji. Ještě čtvrthodinku, a už by si zasloužili, jakmile dorazí na malou plošinu, první pětiminutovou přestávku, tu si ale zrovna udělali. Jen nerad by se na plošině zastavoval. S takovou se nikdy pořádně nerozejdou.

Za chůze se André otočil k Louise, která šla dva metry za ním. „Víš, proč Švýcaři lezou po horách?“ vtipkoval. „Aby unikli vězení.“ Nahoře to bude nádhera, však uvidí, trocha mlhy a deště k tomu patří, to dělá ten půvab pravého dobrodružství.

André už nevěděl, kde tu větu s vězením četl, ale líbila se mu.

Tenhle bonmot už nejednou v kruhu přátel přidal k dobru, když se mu naskytla příležitost.

Stružky na cestě – jako by se větvily v divoká ramena řek a pak se zas slily v jednu – vytvářely archaickou, ale snad i zákonitou strukturu. Andrého udivovala jejich hloubka, bylo možné je nazvat malými kaňony; úzká údolíčka v krajině hraček.

Tou nebo onou se valilo tolik vody, že kdyby tam někdo položil malinké papírové lodičky, svištěly by si to dolů vysokou rychlostí, nervózně by se kolíbaly, točily se a záhy by se převrátily na bok.

Naštěstí plošina k přestávce zrovna nezvala. Voda, která stékala se svahu, se zde shromažďovala, nasákla do půdy a rozmočila ji, André v pohorce dokonce trošku zapadl, ale nic hrozného, bota sahala vysoko nad kotník a byla z nepromokavého goretexu. Zdola se blížila modrá barevná tečka, Lousina bunda, která se s větší a větší zřetelností rýsovala mezi tenkými kmínky mladých stromů a mlhou, která se zde stále pevně držela.

3
Na klikaté stezce

Z Louisina příchodu na plošinu se přece jen vyklubala malá přestávka. Louise se chtěla napít. Přitom by stačilo, kdyby jen otevřela pusu a nechala si do ní napršet.

Stezka klikatící se vzhůru byla zcela podle Andrého gusta. Tady nad tou malou plošinou se hora zdvihala tak příkře, že rovná cesta jako předtím byla nemyslitelná. Po čtyřech se museli plazit po tomhle jílovitém kluzkém svahu a přidržovat se jedlových větví, aby nesklouzávali zpátky. Už jen ta klikatá cesta byla dost příkrá, pro Louisu náročná. U Andrého vedlo stoupání spolu s tíhou batohu, pouze k tomu, že začal pociťovat rozdíl s výlety kolem jezer, svou nadbytečnou energii a sílu v nohou, kterou teď mohl využít. Stoupání, zátěž, výdej energie, puls a dech. Pomalu se vše ocitalo v rovnováze; dostával se do svého tempa.

Na stezce byly už jen malé stružky, když už vůbec, a oblázky neležely na jejím povrchu, nýbrž vězely pevně v půdě. Místy, zejména v zatáčkách, kde byla cesta vždy ještě příkřejší, je schůdky nutily k soustředěné chůzi, jinak by zakopli. Některé sahaly až po kolena, takže to vyžadovalo sílu – sílu, které měl André – jak se zdálo – nevyčerpatelnou zásobu.

Teď za sebou nechávali metry převýšení. Však to také bylo třeba, aby se co nejdříve dostali z lesa a nechali za sebou hranici stromů. Dokud se nacházeli v lese, nemohla být o skutečné horské túře ani řeč. Rozhodně ne, kdyby se člověk zeptal Andrého.

Cestou mu v ústrety tekla tenká vrstva vody, která se na špičkách bot dělila a někdy vycákla a vystříkla; měl radost, že si to takhle vykračuje takovým potůčkem, patřilo to k dobrodružství. A bylo dobře, že se jim zpočátku něco stavělo do cesty; pěkné počasí, výhled, jaký Louise dosud ještě nikdy nezažila, odpočinek na alpském paloučku, dát si tam pak po obědě dvacet. O to silněji to všechno na Louise zapůsobí.

Krátká a prudká, přímo mladistvá přeháňka byla pro Andrého jako nic. Vtíravé mokro ho jaksi navíc povzbuzovalo, pomalu se dostával do nálady a v radostném rozjaření, které musí nakazit i Louisu, si to vykračoval kupředu. Ani se neobtěžoval si s obličeje setřít déšť. Ba naopak, jednu kapku si nechal záměrně viset na špičce nosu, takovou měl radost z dobrodružství, které právě začalo. Jako tehdy! Se skautem podnikali několikadenní bojové pochody, takzvané hiky; už v jedenácti mohl zakusit, co to znamená „nekonečné chození s těžkým břemenem“, směl prožít to štěstí se ztratit, zažít, jak se v horkém létě dělili pod pražícím sluncem o poslední doušky vody a tlačili do sebe sušenky švýcarské armády suché jak broky, než se vydali směrem civilizace. Po téhle zkušenosti věděl, že má výdrž a že jeho vůle je nezlomná. Putovat celé hodiny v neútěšné, jednotvárné, skalnaté krajině na štěrkových cestách ubíjejících fantazii, které se v esovém tvaru plazí kolem hory, to od té doby komentoval lakonickým: „To formuje charakter!“

Drsná dobrodružství v útlém věku, v nichž všech obstál, ho přivedly k obrazu sebe samého, k názoru, který měl o sobě dodnes. Žádná trasa světa nemůže nad ním, nad Andrém, zvítězit! A kdyby to muselo být, stal by se z něj stroj; ani ne tak kvůli jeho síle, která byla průměrná, ale mnohem více kvůli jeho vůli. A dnes ještě mnohem víc než dříve – vůle, která se v něm jednou rozvinula, mu zůstala do vysokého věku. Avšak tělesná síla ochabovala, když chyběl trénink, což byl jeho případ. Výlety kolem jezer v předešlých měsících šlo označit za trénink pro Louise, pro něj to však byly pouze pohodlné nedělní vycházky.

A přesto nebyl ve špatné formě. Měl tělo, které se na dlouhé túry hodilo. Na muže neměl vysokou postavu, zato sportovní, ani moc svalnatou, ani tenkou, s dobrým poměrem svalové hmoty a váhy. Louise byla zrovna tak velká jako on, na ženu byla spíš vyšší a velmi štíhlá, měla takřka maskulinní postavu. I ona měla dobré tělo na chození po horách.

Zásadnímu dobrodružství, které je ovlivní, nestálo nic v cestě.

A André by mohl vzít vrchol ztečí. Jako by se v něm nahromadila energie deseti patnácti let, nastřádaná od té doby, kdy byl jako mladíček naposledy na pořádné túře. Určoval tempo. Klikatá stezka se mu líbila, chtěl Louise ukázat, jak hravě se člověk může dostat nahoru – ovšem s nezbytným elánem.

Kráčela rozvážně za ním, byla o několik zákrut pod ním, jak předpokládal, v mlze ji nemohl vidět. Odhadoval, že jde za ním s rozdílem převýšení pět nebo deset metrů. Větší ten odstup být nemohl. Pociťoval povinnost, že musí na svou přítelkyni dávat pozor.

S pobavením se zastavil, setřel si vodu z obočí a zajódloval směrem dolů do mokré kapající šedi.

„Lou,“ zvolal, „huhuu!“

Na okamžik bylo ticho.

„Ano?“ zeptal se její hlas.

„Tady nahoře je modrá obloha,“ zvolal, aniž by o tom mnoho přemýšlel.

Slyšel šustivý zvuk její goretexové bundy, Louise se dala opět do pohybu.

4
Mlžným mořem

Zpomalila tempo několik málo metrů od něj, když už ji mohl spatřit. Obezřetně se blížila, nyní se zkříženými pažemi, dlaně si zasunula mezi paže a tělo. Takhle se nejde nejlépe.

„A,“ řekla, s pohledem upřeným částečně k zemi, částečně ke svahu, který byl skrytý v mlze: „kde je ta modrá obloha?“

„Šedá obloha,“ vtipkoval: „říkal jsem šedá obloha.“

Louisin obličej neprozrazoval žádnou reakci, natož potom úsměv.

„Ach, nebuď labuť! Chtěl jsem ti ulehčit ty poslední metry.“

Mlčela a stále hleděla do temné šedi, z níž mžilo.

Ve své naprosté nehybnosti se rovnala soše nebo skále.

Už od začátku bylo přece jasné, argumentoval, že při tomhle mžení nemůže svítit sluníčko! Konec konců odněkud se tohle mrholení brát musí; nebude to z té mlhy tady, ale z mraku někde výš.

„To jsem ti zas na něco skočila,“ řekla s rozčilením.

Zdálo se, že si nevšimla větru, který vál shora sem dolů v mocných drsných poryvech, prudký proud vzduchu, jenž se rychle mohl změnit v bouři. André pohlédl na svou přítelkyni, která se ještě stále dívala do mlhy.

„Nechtěl jsem tě tahat za nos,“ hájil se: „myslel jsem si, že s tím mrakem je to jasné. Chtěl jsem to špatné počasí brát s humorem.“

Louise se nehýbala, nepodívala se na něj. Poté, co několik vteřin vyčkával, se od ní otočil směrem ke svahu, a zadíval se do mlžného moře, kterým putovali a v němž se ještě dosud nacházeli – jako by s takovou nechtěl jít dál, nýbrž se obrátit a proplout mořem zpátky do vesnice, kde přenocovali.

Odvráceni od sebe zůstali chvilku stát a mlčeli. André mohl vidět, jak vítr stlačuje mlhu dolů, jak se jednotlivé tmavé a světlejší cáry mlhy ženou směrem do údolí. Ale nahoře se šeď protrhávat nezačínala, zbarvena sluncem modré nebe nepropouštěla; ba naopak, shora přicházela tma; těžká mlha silně nasycená vodou, snad to ani nebyla mlha, ale mrak. A světlejší cáry mlhy táhly směrem do údolí, bez ustání měnily svůj tvar, jako by chtěly, aby se jim dostalo pozornosti, jako by jim, těm dvou lidem ztraceným v horách a vystaveným náladám počasí, chtěly dát znamení – jako delfíni v moři ukazují ztroskotancům směr ostrova, na němž se můžou zachránit.

„Půjdeme dál?“ zeptala se Louise, s pohledem upřeným na horu, ačkoliv neviděla nic než nízký temný poklop.

André okamžitě přitakal. Pokračoval, spokojený jen zpola. Věděl to. Louisina výzva, aby pokračovali, nebyla ničím jiným než skrytou výtkou, že to všechno dělá jen kvůli němu. Ale alespoň to nevzdala; mohl s ní počítat.

Někdy měl její původ z malé vsi v Meklenbursku-Předních Pomořanech své výhody. Louise se mu o tom navyprávěla dost, že tenhle kraj rodí mlčenlivý a tvrdošíjný lidský typ, který bylo možné najít i v Louisině rodině a ke kterému patřila tak trochu i ona. Byli zvyklí snášet problémy, trápení a rozlady tiše, polknout je; nemluvili spolu, místo toho se sobě vyhýbali, každý šel za svou prací a později se na názorovou neshodu nebo cokoliv jiného zapomnělo. Když vzali nějakou věc útokem, dotáhli ji i přes veškerý odpor až k jejímu trpkému konci. Když jim chtěl někdo něco vnutit, problém se neřešil rozhovorem, věc na oko přijali, ale opakovaně ji od samého začátku sabotovali tím, že se vůči ní vzepřeli, ignorovali ji a dělali místo ní něco jiného.

Často se Louise musel smát a někdy se s ním smála i ona. Přála si, aby byla ženštější, ne takový maskulinní typ, ale černé vlasy nosila na krátko, chlapecký sestřih, který její androgynní zjev ještě zdůrazňoval. Říkal: „Tak si nech narůst vlasy, kup si náušnice a nenos kalhoty, ale šaty!“ Nechtěla. V žádném případě nechtěla nosit šaty a nechat si narůst vlasy. Chtěla tenhle účes, francouzský, jak si myslela. Už od mládí byla frankofilní, dala si i jiné francouzské jméno. Ve skutečnosti se Louise nejmenovala, nýbrž Friederike, jménem, které jí přišlo škaredé a které nechtěla slyšet. Všichni jí říkali Louise, teď už dokonce i její rodiče, pouze v práci byla Friederike. A to sedělo, protože i svou profesi projektantky pozemních staveb neměla ráda; mužské povolání, za něž se styděla. Byla by se ráda stala bytovou architektkou, ale netroufla si, nedůvěřovala si. Dnes své neodvahy z minula litovala.

„Byli jsme tak vychovaní,“ říkala mu s trpkostí, slzami v očích a svěšenými rameny. „Na Východě vzal člověk bez řečí to, co mu nabídli. Nikoho vůbec nenapadlo, že by mohl žádat něco jiného.“ Říkala, že lidé, kteří byli jen o tři nebo čtyři roky mladší, si s převratem a západním kapitalismem poradili mnohem lépe. Dodnes o své profesi mluvila nerada, i když její místo nebylo vůbec špatné a slušně vydělávala. Rekvalifikaci si udělat nechtěla, vzpoura proti osudu se omezila pouze na jméno Louise, které si dala už před dlouhou dobou, dlouho před tím, než začali být spolu.

Básnila o Francii, ačkoliv tam ještě nikdy nebyla. Minulé léto nakonec řekl, že se to musí změnit, a jeli na čtyři dni do Paříže. Trochu zklamaná Louise byla. Teď zničil její touhy, řekla mu v legraci, ale jistá vážnost tomu nechyběla. André dál stoupal po klikatící se stezce. Že Louise byla ta, která chce jít dál, teď dokázal ocenit; možná se jí výšlap začal líbit? S rozvahou dbal na to, aby rozestup mezi nimi nebyl příliš velký, na znamení smíru. Šel pomaleji než dřív, což ho stálo více sil. Časový rozvrh, který s nemalým úsilím v Berlíně propočítal – se zohledněním počasí, fyzické náročnosti, možnosti, že nenajdou cestu nebo se dokonce ztratí: optimistické a pesimistické propočty, aby mohl vyloučit nepříjemná překvapení, beztak nesouhlasil. Byli pomalejší, než považoval za možné. A to se stále ještě nacházeli v tom nejsnadnějším úseku, který bylo možné snadno propočíst. Na rovnou štěrkovou cestu a klikatou stezku potřebovali, protože museli zdolat převýšení šesti set metrů, přibližně dvě hodiny; odpoledne na velké rovině, která se Louise bude líbit právě proto, že je rovná, budou potřebovat tři a půl hodiny na to, aby se dostali k chatě, v které chtějí přenocovat.

Ale už tady, ještě na klikaté stezce, jdou dvě hodiny, kvůli pomalému tempu a především kvůli zbytečným přestávkám.

André se napomenul, aby zůstal klidný. Louise nebyla na stoupání zvyklá, což je znát zejména na začátku. Zítra to už jistě půjde lépe. Krevní oběh se rychle přizpůsobí. A když jim vyjde počasí a Louise bude unešená výhledem, jaký dosud za svůj život nikdy neměla, půjde se jim jako nic.

„Jsem zvědavý, jaké bude nahoře počasí,“ řekl a zastavil se. Louise, která šla těsně za ním, narazila hlavou do jeho batohu, protože se dívala do země. Krátce zaklela.

„Na smartphonu bych se teď mohla podívat na internet na počasí,“ řekla. „Pak už by se vidělo, jestli se ten výstup vyplatí.“

André se zarazil. Co tím sakra myslí? Myslí si snad, že výšlap zrušíme? Aniž by odpověděl, šel dál, rozčilený z toho, co řekla. Copak si nevšimla, že mu zase zkazila náladu, která se už zlepšovala? Je pravda, že na jeho návrh nechali své mobilní telefony doma. Bez těchhle přístrojů si člověk lépe dovede užít přírodu, je osvobozený od své závislosti na internetu, od telefonátů a textových zpráv, i v tísni se nedají s jistotou použít, protože v Alpách není signál všude.

Sotva stačil vyslovit tyto argumenty, Louise už souhlasila. Mobily zůstaly doma. To se jí zrovna hodí, vždyť mu tolikrát opakovaně vyprávěla, jak si se svou závislostí na internetu nedovede poradit, že telefonáty v nevhodných situacích jí lezou na nervy, že na to, aby odpověděla na textovky, potřebuje mnohem více času, než by si jeden myslel.

Že mu Louise nyní vrazila nůž do zad a dala mu za vinu, že nemají s sebou mobily, pociťoval jako nespravedlnost. Jako zbytečnou provokaci z její strany, která měla jediný účel: popichovat ho a kazit mu náladu.

André vykročil kupředu opět svižněji, šel svým tempem, což ho stálo méně sil. Teď byla stezka už užší a strmější, nalevo se skrze mlhu rýsovala skalní stěna, která v jednom místě přecházela v převis, napravo vytvořil sesuv půdy jakousi sjezdovku ze sutě a hlíny. Andrému se na čele mísil déšť s potem.

Postupně se začínalo vyjasňovat. Mlha se hnala dolů do údolí a už jen poslední mizící zbytek šedého mraku bránil ve výhledu. André ještě jednou zvýšil své tempo. Chtěl být už konečně nad mlhou, chtěl ji zdolat. Teď mohl vydat veškerou energii, protože nahoře si dopřejí delší polední odpočinek, tedy pokud jim to počasí dovolí. A i kdyby pršelo nebo se přihnala bouřka, někde si najdou kryté místečko, za skálou nebo pod vzrostlou jedlí.

Když měl příkrou a už hornatou část za sebou, André zjistil, že stezka se opět v širších odstupech klikatí sem a tam – a že se mlha rozptýlila. Nepozorovaně se odsud odkradla do osad a vsí dole, aby lidem tísnivě dolehla na jejich životy.

Tady nahoře ve svahu byl už výhled ucházející, i když temné mraky propouštěly jen trochu světla. Stromy a skály bylo možné rozeznat na vzdálenost dvou tří set metrů, avšak jako by se smrákalo. A přitom bylo pozdní dopoledne.

André se ohlédl, několik vteřin přihlížel, jak se pod ním bouří ohromné moře mlh, v němž dosud vězela Louise. Ale i ona to bude mít brzy za sebou.