Památce básníka. Varianta
Venclova, Tomas: Čas rozpůlil se

Památce básníka. Varianta

V roce 1997 básník Petr Borkovec uveřejnil v Lidových novinách zprávu z Mezinárodního setkání spisovatelů Vilenica ve Slovinsku. Jmenoval v ní různé slavné laureáty vilenické ceny, mezi nimi i litevského básníka Tomase Venclovu (ve Vilenici byl oceněn v roce 1990), o kterém napsal, že „je neuvěřitelné, že dosud nemáme ani výbor z jeho básní“. Ten neuvěřitelný stav vydržel ještě dalších víc než patnáct let.

V Petěrburgu sejdeme se znova…
Osip Mandelštam

Vrátil ses na žádoucí pozice:
do někdejšího města, kostry ulice?
Admiralitu odplavila vánice.
Vybledly, zpola oprýskaly laky
geometrických ploch a objektů.
Když zhasneš,
stín se rodí ve spektru.
Poblíž Izmailovského prospektu
chátrají parostroje za bodláky.

Táž tramvaj i šeď vetchých kabátů…
Cár novin zdvíhá plochu asfaltu.
Nádraží ovládá chlad klimatu
devatenáctého století.
Splývá
hluk s nebem. Léta lze si snadno splést,
jako žal střídají se noci měst,
jako dar opakují mnohá z gest,
jen člověk nikdy znova neožívá.

Couváš až k jitrům zimním, mrazivým,
jež objímají severní ten Řím,
do prostorů, jež jiným rytmem svým
se blíží bezbřehosti sněhopádu.
Volá tě vlčí doupě vprostřed hrud,
blázinec, vězení a špína bud,
proslulý černý Petěrburg,
o němž se mluvívalo do úpadu.

Znovu už ale neožije shoda,
praskot prken a dým, jenž čpavě bodá,
stoupaje z ohně, který vzňala doba,
existuje však místo mimo čas,
zdroj určující osudové cesty,
jehož středem jsou náhoda a štěstí
a někdy prostě — střet dvou okolností,
jimiž se věčnost opakuje v nás.

Ne odraz, ale spára v realitě,
ostrůvek v proudu, který obstoupil tě,
náhrada rájů, jež jsou očím skryté,
vylupuje se z řeči živoucí,
zatímco v spleti mraků, stěžňů, drátů
holubi krouží bez ladu a chvatu,
nerozlišujíce štít Araratu
od normálního kopce za kopci.

Opusť břeh. Poplujeme. Dám znamení.
Lež znavila se, pukly kameny.
Jediný svědek zbývá — umění,
prozařující noci v teplých vlnách.
Stébla trav ledem rvou se navenek,
svá moře nalézají ústí řek
a jedno slovo zazní mimoděk —
nesmyslné, jak smrt je nesmyslná.

Komentář autora:
1969. Báseň je věnována Osipu Mandelštamovi, kterého zavraždil Stalin. Slovo „varianta“ v názvu ukazuje na souvislost s Brodského básní na památku T. S. Eliota, která byla zase napsána podle Audenovy básně na počest W. B. Yeatse.
Severní Řím je Petrohrad (Petěrburg). Admiralita je jedna z nejdůležitějších budov ve městě, stýkají se u ní tři bulváry. Jeden z nich je Izmailovský prospekt, poblíž něho se pak nacházejí dvě nádraží. Z jednoho z nich, nyní již zrušeného, odjížděly kdysi vlaky do Vilniusu.
(…) „Ne odraz, ale spára v realitě“ je protiklad k tehdejšímu oficiálnímu chápání umění, které se opíralo o tzv. teorii odrazu. Holubi a Ararat odkazují k biblické potopě. „Jedno slovo nesmyslné“ je Mandelštamův citát: „blažennoje, bessmyslennoje slovo“. (…) Překlad básně do ruštiny od Josifa Brodského byl otištěn v ruském exilovém časopise Kontinent a nejspíše také ovlivnil můj osud. Byla to poslední kapka, po níž se mě vládnoucí garnitura rozhodla vyhnat ze Sovětského svazu.

Báseň o přátelích
Natalii Gorbaněvské

Třebaže cizí – nejsou vlastně cizí;
a všechno, co se nestačilo stát,
proudem nebytí zacíleně mizí,
jako by v něm snad směr šlo rozeznat,
zvláště když za městem už kvapem šírá,
přijímač hraje, sprchne vzápětí
a nikdo na petlici nezavírá
poslední okamžiky podletí.

Do dveří vstoupí, až se začne tmít,
Odešlý, Opozdilý, Odrodilý,
pro které je náš neprostorný byt
jediné elysium v této chvíli;
jejichž stín spánkem jiných bloudit směl,
kdo zapomněli na vzájemné zrady,
usidlují se na dně zrcadel
a nečekaně vyplouvají k hládi.

Tak vstanou z rakví bez grimasy muky
křídlaté ženy, bratři neznámí,
generace už proměněné v zvuky,
ve stránky knih a v drny s travami;
a živé vybírá si zarputile
buď mlha, domov, dálava či shon.
Jejich zbraní je mlčení a píle
a možnou spásou snad jen Apollon.

S hranicí světa vjedno splyne střecha
a noc oddělí oblevu a mráz;
před tváří smrti, která vždycky spěchá,
řeč zachová jim věrnost, celý čas
leptajíc jejich myšlenky i kosti,
jamami pod schodištěm jistíc dům,
než dojdou k nežádané budoucnosti
jak k znovunalezeným předmětům.

Navštěvovali náš les. Jejich prsty
jak strom si pamatuje nábytek.
Vstupem do pevných roků dozrálosti
setřásli z beder světský soud i vztek.
Tvoří rodinu velikou a prostou,
v níž děti mají jednu sudbu – tu:
po okraj hlasy zaplňovat prostor
a bez přestání plašit prázdnotu.

Nevěřím na neštěstí, věřím zato
přátelům, s nimiž o úměrný díl
přímky svět – oči, o bláto i zlato
ubohé cesty jsem se podělil.
V kaskádách světla tonou tváře temné,
lucerny hasnou, pravda vyvstává,
echa kroků však střetají se ve mně
jak rovnoběžky kdesi v dálavách.

A znovu je tu podzim s dary všemi.
Ve městě, houfcem duší spaseném,
nad domy cizími a tramvajemi
začíná září – právě dnešním dnem.
Líný proud řeky remorkéry pění
a nervy drásá sebeslabší hvizd.
Jak zlatý rytířský erb na brnění
lpí na vozovce první spadlý list.

Komentář autora:
1968. Na konci srpna toho roku proběhla v Moskvě demonstrace na protest proti obsazení Československa. Demonstrace se zúčastnilo sedm osob, mezi nimi též moje přítelkyně, básnířka Natalia Gorbaněvská. Básnické obrazy hovoří o vězení a vyhnanství, které demonstrantům hrozilo. Byl to osud podobný generaci zdecimované Stalinem („křídlaté ženy, bratři neznámí“). (…) Báseň byla otištěna v básnickém almanachu v r. 1969 s dedikací „N. G.“ a mnozí ji pochopili.

 

Rozhovor v zimě

Vejdi do krajiny, dosud plné tmy.
Za dunami hukot prázdné autostrády.
S moři pevnina svůj tvrdý zápas svádí
– očím skrytá, ale s hlasy znělými.
Poutník nebo anděl poznačili sníh
šlépějemi podobnými stopám lidí,
odraz břehu v temných rámech okenních
připomíná planý úhor Antarktidy.

Rozčeřená namrzlá hladina.
Kotrmelce písku hned na první míli.
Most se zjevuje a schovává co chvíli,
hrůzná nekonečnost zimy začíná.
Žádné telegramy, žádné dopisy,
jen pár snímků. Němá ústa tranzistoru.
Svíčka nebezpečnou dobu, myslíš si,
zakapává voskem v třepotavém vzdoru.

Jak vzduch vlhký je a kámen jasně zní,
první jitřní rentgen jak je pronikavý!
Už upřený pohled věci tíhy zbaví,
zprůzračňuje tělo i věž kostelní.
Na bělostném pozadí se vyjímá
mlžná skica stromů. Mechovými pruhy
přes kůru i zavřenýma očima
téměř vidíš vzpurné, husté letokruhy.

„Takový zvyk ale unavuje zrak
a z jednoho další, hlubší omyl vzniká.“
„Tohle proroctví však nás se sotva týká.“
Ojíněná osa naklání se tak,
až se zalekneš, že kalný horizont
stožáry a zvuky čnějícími z šera
neudrží nebe, jehož mořský kout
procitl ohněm Marsu a Jupitera.

Po Atlantik tahle stejná prázdnota.
Pustá pole jako vylidněné sály.
Pod příkrovem ledna únor nezahálí,
v nezměrnosti rovin vítr troskotá.
Za zálivem hrby návrší a skal.
V rokli sesedavá, černající kola
tajícího sněhu. „A co je tam dál?“
„Zas jen ústí řek a zátoky a mola.“

V potrhané síti ztěžklých oblaků
rybky náměstíček blyští blízko sebe.
„Vzpomínáš si, co nám řeklo hvězdné nebe?“
„Tenhle věk prý obejde se bez znaků,
stačí statistika.“ „K sebezničení
tíhnou občas lidé, rostliny i věci,
ale oběť vstává, raší osení,
že je tedy konec, nic mě nepřesvědčí.“

„Kde je svědek? Pověz, buď té dobroty,
čím se odlišují skutečnost a klamy:
možná že jsme tady na světě jen sami?“
„Někdy připadá mi, že jsi jenom ty.“
„A co třetí? Nikdo, tvrdíš v bludu svém,
rozhovor že neposlouchá? Co když přece?“
„Existuje nebe, pole pod sněhem
i hlas, který někdy přežívá skon srdce.“

Stromy v předpoledním šerém zajetí.
S rozedněním dál však zbudou ve vědomí
lehké předměty, jež nahrazují pojmy,
z pouhého nic vytvořené předměty:
úlomek kry, než je jiným rozdrcen,
kostry větví, troska zídky v pustém dvoře
za ohybem ulic… Potom ticho jen
jak na téhle, tak na tamté straně moře.

Komentář autora:
1971. Místo děje je Palanga na litevském pobřeží Baltu. Mluvím o povstání dělníků v Polsku, v přístavech v Gdaňsku a ve Štětíně („na tamté straně moře“) v roce 1970. Vypravěč rozpráví sám se sebou a zkouší předpovědět budoucnost. „A co třetí“ – ten, o němž se nic neříká, je Bůh. Třetí a čtvrtá sloka připomíná starou žemaitskou lidovou pověru, sahající do 19. či dokonce 18. století, a sice že léta, v nichž proběhly vzpoury a povstání, lze poznat podle letokruhů poraženého stromu, protože v dobách před vzpourami bývají letokruhy kvůli tuhým zimám velmi nahuštěné. Mars a Jupiter je odkaz na vládnutí a válku. „Potom ticho jen“ je citát z Hamleta. Báseň v r. 1973 přeložil Czesław Miłosz a otiskl ji v polském exilovém časopisu Kultura. (…) Několik veršů překladu později sloužilo jako epigraf jednoho polského ilegálního časopisu.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Alena Vlčková a Jaroslav Kabíček, Venkovské dílo, Pecka, 2014, 107 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse