Když se mi začátkem tisíciletí dostal do rukou debut německé spisovatelky s maďarskými kořeny Zsuzsy Bánk (nar. 1965) Der Schwimmer (Plavec, 2002), byl to pro mě fantastický literární objev. Útlá kniha o putování dvou sourozenců a jejich otce Maďarskem padesátých a šedesátých let poté, co matka bez slova vysvětlení zmizela na Západ, má neuvěřitelnou moc vtáhnout čtenáře do své těžko popsatelné, melancholické atmosféry. Po několika letech vyšel také český překlad románu v nakladatelství Větrné mlýny, bohužel poněkud nedotažený, takže se u nás knize ani nemohlo dostat zasloužené pozornosti.

V roce 2013 podniklo další pokus představit spisovatelku českým čtenářům nakladatelství Host, a to titulem Světlé dny (Die hellen Tage, německy 2011). Tentokrát nelze výsledku nic vytknout, překlad vzešlý ze spolupráce Františka Ryčla a redaktorky Ivany Šelešovské se čte krásně. A hned po prvních stránkách je to tu zase: to neuchopitelné, zasněně nostalgické kouzlo spisovatelčina vyprávění, které vyvolává úsměv na rtech a zároveň bere za srdce. I tady Zsuzsa Bánk neobvyklým způsobem, často pomocí detailů či jakýchsi útržků, mistrovsky líčí místa a prostředí, stejně jako vnitřní svět svých postav.

Vypravěčka Therese se v knize vrací ke svému dětství prožitému v západoněmeckém městečku Kirchblüt, kdy pro ni nejdůležitější osoby představovala spolužačka Aja a její matka Évi. Ty dvě se od ostatních obyvatel města lišily už od pohledu: bydlely ve svépomocí postaveném chatrném domečku v polích, nikdy neměly peníze, podivně se oblékaly i chovaly a smutek zaháněly třeba tím, že z ničeho nic udělaly hvězdu. Ajin otec Zigi přijížděl vždy jen na pár měsíců v roce, byla to však událost pro široké okolí – jeho artistické kousky, které po zbytek roku předváděl v zámořském cirkuse, fascinovaly děti z celého městečka.

V řadě kapitol se čtenář s Ajou a Évi důkladně seznamuje a nahlíží do jejich života, v němž jim nezbývá než překonávat každodenní potíže a stesk po Zigim vzájemnou láskou a hledáním drobných důvodů k radosti. Therese, a velmi pozvolna i někteří další ze zprvu odměřených obyvatel městečka, u Évi nacházejí cosi, co jim jinde chybí. Snad jakousi přirozenou vřelost, bezprostřednost a laskavost, kterou kolem sebe šíří; a také schopnost neohlížet se příliš na to, co si myslí ostatní.

K Aje a Therese se později připojí ještě kamarád Karl a vzniká alespoň zdánlivě nerozlučný trojlístek, který přetrvá až do doby vysokoškolských studií (trávených zčásti v Římě). Ve vyprávění se postupně vynořují i další postavy a každá z nich se po svém vyrovnává s tragickou ztrátou někoho ze svých nejbližších. Jako by hlavním tématem knihy byla otázka, jak se udržet nad vodou, jak znovu aspoň trochu prosvětlit své dny, když se člověku v tom či onom smyslu rozsype všechno, na čem stavěl svůj život. Okolo tohoto tématu se koneckonců točil už Plavec, tam se však jednalo o sevřenější, kratší vyprávění, na jehož konci čtenář jen lapal po dechu. V případě Světlých dnů je celá záležitost trochu složitější. Děj tentokrát pokrývá nějakých pětadvacet let a podrobně se věnuje většímu množství postav, z nichž každá prožívá svou tragédii, uzavírá se před světem a jen těžko – zpravidla s pomocí Évi – nachází z temnoty cestu zpět. I tři mladí přátelé, Aja, Therese a Karl, si procházejí nelehkými momenty. Ten nejvypjatější nastane, když se Aja dozví pravdu o svém původu a musí se vyrovnat s tím, že jí rodiče celý život neříkali pravdu, že všechno, co po celé dětství považovala za samozřejmost, je potřeba zásadně přehodnotit.

Hořkost a bolest sice v románu kompenzuje okouzlující vyprávění o neopakovatelných světlých okamžicích, které postavy zažívají díky přátelství a lásce, i tak je však líčení tragických osudů v této míře na hranici snesitelnosti. Tu a tam se motivy až příliš vracejí a vyčerpávají, někdo by mohl říct, že autorka čtenáře tak trochu vydírá. Přesto není snadné román odložit; větu z názvu článku jsem si při čtení opakovala hned několikrát. I když Světlé dny podle mě ve své rozmáchlosti trochu ztrácejí na účinku, jejich podivuhodný, neobvykle pochmurný i projasněný svět rozhodně stojí za to navštívit.