Zuckerman bolestí sevřený
Roth, Philip: Hodina anatomie

Zuckerman bolestí sevřený

Před pár lety, po vydání skandálního románu Carnovsky, byl Nathan Zuckerman na tvůrčím vrcholu. Nyní talentovaný prozaik trpí. Souží jej jednak neléčitelná bolest šíje i zad, jednak vlastní neschopnost vypotit alespoň jeden odstavec, který by stálo za to zachovat. Kudy vede cesta z tvůrčí krize?

Před pár lety, po vydání skandálního románu Carnovsky, byl Nathan Zuckerman na tvůrčím vrcholu. Nenávistné dopisy rozohněných židovských souvěrců shořely v zářivém prstenci slávy, celá americká kritická obec se předháněla ve vymýšlení superlativů. Nyní talentovaný prozaik trpí. Většinu dne tráví vleže na rohoži a tiše sténá, zatímco některá z jeho čtyř pečovatelek mu předčítá Thomase Manna, vaří oběd či uspokojuje jeho sexuální potřeby.

Vězeň vlastního já
Ve svých čtyřiceti letech se Zuckerman stal vězněm vlastního já. Nejenže není schopen vypotit jediný odstavec, který by stálo za to zachovat, ale neznámá a zdánlivě neléčitelná bolest šíje a zad mu zabraňuje, aby se o to pokoušel déle než několik málo minut denně. Ať už je bolest důsledkem tvůrčí krize, nebo naopak jejím původcem, třikrát rozvedeného spisovatele odsoudila k monotónním dnům stráveným se sklenkou vodky a vlastními myšlenkami.

A že má Zuckerman o čem přemýšlet. Bratr Henry jej viní ze smrti otce, který Carnovského nepřenesl přes srdce, a není vyloučeno, že trvalou újmu při četbě „nenávistného, sarkastického bestselleru“ utrpěla i matka, jež zemřela jen rok po manželovi. S prohlubující se krizí navíc bledne i Zuckermanův věhlas. Významný kritik zpochybňuje v obsáhlém článku autorovy literární kvality a zoufalý prozaik se nezmůže ani na jízlivou odpověď. V nouzi nejvyšší se Zuckerman uchyluje do horké náruče žen a tišivého oparu omamných látek.

Nesourodost tematických vln
Hodině anatomie, třetím svazku autobiograficky laděné trilogie Philipa Rotha o jeho spisovatelském alter egu Nathanu Zuckermanovi, se hrdina stejně jako v předchozí knize Zuckerman zbavený pout potýká s následky slávy a především škod, které svým přelomovým románem Carnovsky (v Rothově bibliografii mu odpovídá Portnoyův komplex) napáchal. Zuckerman se nedokáže hnout z místa (metaforicky i doslovně), obchází doktory a s bolestivou grimasou marně šmátrá po čemkoliv, co by jej vytrhlo ze zajetí fyzického i psychického utrpení. Bolest tvoří východisko, z jehož středu se příběh postupně rozpíná do stran.

Tomu odpovídá i ledabylá výstavba románu, jenž se neobtáčí kolem jednoho nosného pilíře, ale spíše se ve vlnách přelévá od tématu k tématu. V jedné z kapitol líčí Zuckerman bezmoc a prázdnotu po smrti matky, aby se jen o několik málo stran později rozohňoval nad nelichotivým textem literárního kritika, plánoval otevření vlastní lékařské praxe nebo se v závěru knihy čistě z rozmaru vydával za oplzlého vydavatele pornografického časopisu. Tato nesourodost, které Roth nedokáže dát celistvý ráz, textu výrazně škodí. Vyjma zmiňované bolesti, která zhmotněná v ortopedickém límci provází čtenáře takřka po celou dobu četby, chybí příběhu silný jednotící prvek.

Utlumený vypravěčský talent
Zuckermanova skličující situace navíc tlumí i Rothův vypravěčský talent. Na barvitý dialog je tentokrát autor skoupý. Román tvoří vesměs dlouhé, nejrůznějšími myšlenkami rozbrázděné odstavce, v nichž se utápí nejen čtenář, ale i Američanův pověstný ostrovtip. Po nadsázce není většinu času ani památky, Zuckermanovy ženské protihráčky působí mdle a po epizodických výstupech ze scény zase velmi rychle mizí, aniž by zanechaly jakékoliv silnější dojmy. A třebaže zejména v závěru dojde na několik humorných scén, zůstávají tyto výpady hluboko ve stínu zábavnosti Eléva či Rothových prvních povídek.

Hodině anatomie chybí lehkonohost a svěžest úvodního Eléva i hloubka introspekce navazujícího Zuckermana zbaveného pout, což z ní činí jednoznačně nejslabší článek trojdílného řetězce. Pro Rothovy (či Zuckermanovy) fanoušky je kniha tak jako tak povinnost, zbývající čtenáři se nicméně bez tohoto prodlužovaného výletu do světa bolesti snadnou obejdou. Nebo můžou sáhnout po některé zdařilejší Rothově knize. V češtině jich vyšlo hned několik.
 

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Pavel Dominik, Mladá fronta, Praha, 2014, 254 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

50%

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Jakub Ehrenberger,

Vážený pane doktore Sýkoro, předně bych Vám rád poděkoval za konstruktivní a velmi trefnou reakci na recenzi, díky níž si čtenáři serveru mohou o románu udělat komplexnější představu, než je tomu tradičně z jediné recenze možné.

Přestože jsem na prvky, které zmiňujete, při četbě nekladl takový důraz jako Vy, mohu s Vaším výčtem po jeho přečtení víceméně souhlasit - jednoznačně lze knihu číst i tak, jak ji čtete Vy.

Neshodneme se přirozeně v tom, zda jmenované prvky patří k přednostem, či naopak nedostatkům knihy. Zatímco Vy vyzdvihujete postavy coby zrcadla či odlesky samotného Zuckermana, já jej prakticky za totéž kárám, neboť z mého pohledu Roth nedokázal (příp. nechtěl) postavám vtisknout konkrétnější rysy. Podobně se náš názor liší v případě chybějícího syžetu, kvůli čemuž z mého pohledu román bloudí od tématu k tématu apod. Hledat v tomto přelévání dialogičnost mě, přiznám se, nenapadlo.

Stále jsem přesvědčen o tom, že většina čtenářů (Rothových fandů i Rothem nedotčených) bude po přečtení knihy podobně jako já spíše zklamána. Ještě jednou však děkuji za Váš protinázor ke knize. Pokud se k ní někdy vrátím, pokusím se na román nahlédnout více Vaší optikou a třeba Vám dám po letech za pravdu. S pozdravem JE

Michal Sýkora,

Na rozdíl od pana recenzenta se domnívám, že Hodina anatomie naopak představuje nejsilnější článek celé čtyřdílné série vydávané v jednom svazku jako Zuckerman Bound (přičemž nejslabší článek je právě Zuckerman zbavený pout). Problém je v tom, že oproti předchozím dílům je Hodina anatomie velmi "čtenářsky nevstřícná".
Syžet je omezen na minimum, na události, o nichž bychom mohli hovořit v tom smyslu, že tvoří zápletku, se v románu nedostává. Hodina anatomie sestává převážně z popisu Zuckermanových duševních stavů, pokusů vzdorovat bolesti, jeho lamentací, monologických výpovědí a rozsáhlých rozhovorů, které však spíše než skutečnými rozmluvami mezi postavami jsou jakýmisi dialogickými zkoumáními Zuckermanových problémů. Nathanovi partneři v rozhovoru jako by nebyli ani postavami, lidskými bytostmi, ale jakýmisi zástupci samého Zuckermana, jedním z mnoha jeho já, s nimiž jiné Zuckermanovo já vede rozhovor, nebo spíše se hádá. Zuckermana v románu totiž sledujeme stále pochybujícího, stále hledajícího smysl, stále se hádajícího, nejen se svým okolím, ale hlavně sám se sebou. Zuckermanovo zkoumání své životní situace je v podstatě dialogické, teze přechází v antitezi, ta se ve spirále nekonečné hádky stává tezí, vyžadující si další antitezi, jen té syntézy se rozhádaná a rozháraný Zuckerman nemůže dobrat, protože by to znamenalo řešení, nalezení rovnováhy a klidu, a toho není Nathan schopen. Tomu odpovídá i závěr románu, kdy si Nathan uvědomuje, že svému údělu se nemůže vyhnout, že sám sobě nedokáže uniknout a jeho údělem je takto pokračovat dál.
Proces argumentace, následného popření a hledání nové formulace je pro román typický od samého začátku. Zuckerman hledá odpovědi na otázky, jež je tíží, zformuluje je, následně svou odpověď popře, zkusí další a tak dále. V románu sledujeme Zuckermanovu snahu zformulovat svou vlastní obhajobu – před sebou samým, před vlastním pocitem viny. Celý proces lze vhodně ilustrovat hned na úvodním hledáním smyslu bolesti, která jej postihla. Zuckerman odmítá ze svého utrpení vytvořit metaforu, ale pak právě v metaforách a symbolických výkladech zdroj své bolesti hledá, aby výsledky toho hledání hned zavrhl. Zuckerman se zmítá v neustálém procesu hledání, jeho postava je sama sobě antagonistou. Vztek střídá lítost, hněv pokora. Chce být kajícníkem, ale pojednává o tom velmi agresivním a sarkastickým tónem. Hodina anatomie je románem sebeodhalování, sebehledání, sebemrskačství – velmi drásavého, ale současně egoisticky narcistního.