Proč se z Toníka, který žije s babičkou a za nejlepšího kamaráda má Kuře, stal v knize rakouského autora a ilustrátora Michaela Rohera (*1980) najednou Drnditonda, se ani po přečtení poslední stránky nedozvíme. Vysvětlení se mimochodem nedočkají ani děti, které čtou německy – pro ty se ovšem Fritz proměnil v titulního Kümmelfritze. Ale o tom nebudou mít čeští čtenáři ani ponětí. Od samého začátku se to tu tváří, že jde o „český pohádkov“, tak zdařilá je překladatelská lokalizace! Všichni tři titulní protagonisté bydlí v Písařské ulici, babička se jmenuje Voňavková (v originále die Woniafka Oma!), přátelí se s panem Sedláčkem, radostný výkřik uvede na scénu Vejprty, a když se básní a rýmuje, pak „je to sranda, pane Janda“. Práce s možnostmi češtiny předčí i původní text, když je filozofující Kuře nazváno Kurfucius, zatímco v němčině figuroval poněkud nenápaditý výraz Huhnfuzius. S nebývalou invencí, a přitom patřičnou překladatelskou pokorou, se textu chopili studenti překladatelského semináře Ústavu translatologie FF UK. Kolektivní překlady občas trpí nekonzistencí, v knize pro děti Babička, Kuře a Drnditonda se však s tímto nešvarem prakticky nesetkáme, naopak se tu zřejmě osvědčilo příslovečné „víc hlav víc ví“. Což v knížce, která staví i na jazykovém vtipu, má svou váhu.

Díky tomu potěší čtenáře jakéhokoli věku, nejen sedmileté nebo osmileté školáky, kterým je primárně určena. Na necelých sto dvaceti stránkách přináší deset příběhů, přičemž pro pořádek všechny „hlavní hrdiny“ stručně a důvtipně představí v předmluvě. Babička překvapí tím, že se v sedmdesáti potápí a běhá, ale samozřejmě taky ráda vaří a peče. Drnditonda vyniká znalostí zeměpisných názvů, když ho něco uchvátí, znalecky věc ohodnotí výkřiky jako „Mississippi!“, „Titicaca!“, „Reykjavík!“ a podobně. Kuře je v úvodní charakteristice opatřeno atributy „skromné, zdrženlivé, skoro plaché, laskavé a ani trochu namyšlené“, „učiněný kuřecí anděl“, ale s každou přečtenou stránkou se přesvědčíme, jak delikátní je to ironie. Humor knihy je však laskavý, Kuře má svérázné nápady, za které se samo dovede náležitě pochválit, ale umí se zachovat i jako správný kamarád, zastane se Tondy, kdykoli je třeba. Jde ho například hájit do školy před spolužačkou Májou, která Tondovi vzala zápisník a s kamarádkou si v něm potají početly na záchodcích. Nakonec se ale Mája ukáže jako charakter a s Tondou i s Kuřetem se skamarádí. Babička je pro každou legraci, funguje však v příběhu i jako výchovná instance. Je spravedlivá, jednou dá za vyučenou Kuřeti, jindy se spolčí proti Tondovi: když je Kuře mlsné a nevybíravě se dožaduje laskomin, babička zasáhne a vymyslí nouzový zákrok – amputovat končetinu, aby zbylý cukr v těle posloužil životně důležitým orgánům. A když si Kuře vyvzpomene, že je králem básníků, babička neváhá a navzdory Tondově počáteční nechuti se k básníkům přidá – v kapitole nazvané „Básnický turnament o čokoládový koláč“ se nakonec všichni náležitě vyřádí. Nejvíc tu exceluje pochopitelně překladatelský tým.

Roher nepoučuje, podstatou jeho psaní je hravost a lehkost, a přitom uplatňuje jasné hodnotové měřítko. Nepochybně čerpá i ze své práce s dětmi a mládeží, které se věnuje jako sociální pedagog. Jeho literárního talentu si povšimly i odborné poroty, kniha Babička, Kuře a Drnditonda získala v roce 2013 mj. Rakouskou knižní cenu za literaturu pro děti a mládež, Cenu města Vídeň za knihu pro děti a ocitla se i na čestné listině IBBY.