Tragikomický až hořký konec playboye
Viewegh, Michal: Zpátky ve hře (in HN)

Tragikomický až hořký konec playboye

Zdravotní komplikaci, po níž si nese možná trvalé následky, Viewegh poprvé reflektoval v biografické próze Můj život po životě (2013). Ve sbírce povídek Zpátky ve hře se pokouší také o fabulovanou literaturu. Krátký formát, vynucený výpadky paměti, není nutně handicap – povídkový žánr autor vždy uměl a mnohé jeho romány mají epizodní charakter.

Jeden z podstatných prvků, který literární kritika dlouhodobě vyčítala Michalu Vieweghovi, byl více či méně okázalý hédonismus, který čišel z jeho (často autobiografických) postav. Na konci roku 2012 mu však praskla aorta, málem nepřežil a odnesl si přinejmenším dlouhodobé následky (zejména opakující se ztráty paměti). Z literární pophvězdy přítomné v českém showbyznysu i bulváru a z úspěšného bohatého playboye se stal nemocný, stárnoucí muž.

Poprvé to reflektoval v minulé biografické próze Můj život po životě (2013), v nedávno vydané sbírce povídek Zpátky ve hře se pokouší také o fabulovanou literaturu. Z celkem pochopitelných důvodů zůstal u povídek (nevyzpytatelné výpadky paměti mu zatím neumožňují soustředit se na větší literární útvar), což není nutně handicap – již mnohokrát potvrdil, že povídkový žánr umí, a mnohé jeho romány mají epizodní charakter. Zároveň se v aktuální sbírce vrací k Oskarovi, autobiografické postavě, která se poprvé objevila ve sbírce Povídky o manželství a sexu. Ta sbírka byla v roce 1999 jistým přelomem: zatímco hrdinové předchozích románů byli spíše průměrní příslušníci střední třídy, zde se náhle na scéně objevil muž, který slavil úspěchy v kariéře i u žen, holdoval drahému jídlu a alkoholu, protože obojí si mohl dovolit v hojném množství, a i když byly jeho příběhy tragikomické, bylo z těch textů cítit cosi nesympatického, co se v beletrii objevuje dosti zřídka: převahu úspěšného.

Z třinácti krátkých povídek aktuální sbírky nacházíme Oskara (či postavu, která se sice jmenuje jinak, ale je mu dost podobná) nejprve v pěti příbězích, kdy je ještě zdravý a suverénní, ačkoliv už jej autor nezachycuje s takovou bezstarostností jako dřív: konfrontuje jej s tím, jak diametrálně rozdílný pohled na jeden banální výlet na hrad může mít on a jeho manželka (v úvodní povídce Křižovatka), vysměje se Oskarově iluzi, že je pro ženské pohlaví neodolatelný (Mrtvola a zombie), případně jej už připravuje na roli mimoně a outsidera (Magické kouzlo měsíčního svitu). Následuje povídka Subtilní věci chlapi nepochopí, která se svým námětem vymyká (vychází z novinové zprávy a sleduje několik dní starší ženy, které v průběhu dovolené u moře zemře manžel – a vtipně i logicky vysvětluje její poklidné chování, které zvnějšku působí šokujícím dojmem) a je možná vůbec nejlepší ze souboru; ukazuje, že kdyby Viewegh přestal psát hlavně sám o sobě, mohl by být skvělým povídkářem haškovského typu.

Pak se ale Oskar vrací s fatálním mozkovým handicapem. Viewegh si sice zkouší dělat legraci i z toho, jak nevypočitatelná zapomnětlivost jeho hlavní postavu vhání do svízelných situací, sedm povídek „po události“ však končí pointami dosti hořkými. Nejsilnější je v tomto směru asi povídka Desigual, kde se vypravěč na dovolené vzteká nad tím, jak dlouho ho manželka nechá čekat před barcelonským obchodem s oděvy; než jej najde bratr, který mu připomene, že už je rozvedený. Titulní (a závěrečná) povídka, v níž vypravěč uvažuje o sebevraždě v luxusní restauraci v posledním patře mrakodrapu, už zdaleka tak působivá není.

Sbírka Zpátky ve hře je především dosti nevyrovnaná. Vedle povídek, jejichž zápletky a pointy se zdají být dosti obehrané (Mrtvola a zombie, Vymrdanej pánbíčkář, Numerologie versus kynologie), je tu několik, které by obstály bez ohledu na autorovu momentální fyzickou a mentální kondici (Křižovatka, Zmenšený muž). A pak především ty, které tematizují autorovu současnou životní situaci a překvapivě kriticky zhodnocují předchozí období. Když se dočteme, že Oskar uzná, že „měl žít a psát jinak“, „zvláště když si připomněl obsah svých posledních knih, v nichž pěstoval kult úspěchu a mužského hédonismu, včetně vysloveně trapné adorace nevěry“, máme intenzivní pocit, že by Michalu Vieweghovi měly být odpuštěny všechny poklesky jeho dřívějšího života – literárního i reálného.

Michal Viewegh: Zpátky ve hře. Druhé město, Brno, 2015, 222 s.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Míla,

Už dlouho jsem větší hovadinu nečetla. Ještě, že jsem to nekupovala, byl to dárek, ale škoda 300 Kč. Hned letěla do popelnice.

Jan Vaněk jr.,

Jen bych poznamenal, že ani poslední povídka nemá "vypravěče" v zavedeném smyslu toho slova, ale klasického vieweghovského hrdinu popisovaného ve třetí osobě.