Které vědní obory může „infikovat“ sociologie a které jsou „imunní“? Jde mezi vědními obory o vědomou či nevědomou „spolupráci“? Je možné hledat stopy sociologie v době, kdy ještě sociologie jako obor neexistovala? Jakou roli hrála sociologie v české umělecké avantgardě? Věděli autoři vzpomínkové literatury, že jsou sociology amatéry? A věděli to romanopisci? Proč se etologie k sociologii nehlásí, ale archeologie to dělá? Tyto otázky si předsevzala zodpovědět Olga Vodáková (*1971) ve své knize Hledání stop sociologie v nesociologických vědách. Náměty, které autorka nadhazuje, jsou potenciálně inspirativní, ale způsob, kterými je zpracovává, a odpovědi, které dává, nejsou zcela uspokojivé. Některé její dílčí závěry mají svoji hodnotu, ale bohužel se nezřídka omezuje jen na jakési emfatické výkřiky: „Nezdá se vám náhodou, že Josef Čapek nebyl jen mladý vizionář z oblasti výtvarného umění, ale že byl i sociologem od ‚přírody‘?“ Uskutečňuje jisté „exkurzy“ do beletrie, kde vyjmenovává některé jednotlivé příklady autorů detektivek provádějících „sociologii města“, ale mnohem výraznější příklady literátů zaměřujících se ve své tvorbě na jistou společenskou vrstvu (Karel Poláček) nebo oslavující jeden konkrétní stav (ruralisté) nechává stranou. Mnohé její teze nejsou nijak překvapivé, i když se občas snaží sebe sama stavět do pozice objevitele a bořitele mýtů. Například se chlubí tím, že ukázala „naprostou mylnost představy některých vědců, že středověký člověk se živočišnou říší vůbec nezabýval, nezajímala jej“. Opravdu by mne zajímalo, které „vědce“ (respektive ze které doby a jakých oborů) má na mysli. Snad každý (laik), kdo se alespoň trochu zajímá o středověk, podle mne totiž tuší, že zvířata byla pro většinu lidí tehdejší doby velmi důležitá: ať už koně pro rytíře, nebo další domácí zvířata pro venkovany, v každodenním životě nebo na rovině alegorického chápání světa. Základní příručka k tomuto období, Encyklopedie středověku, ne náhodou obsahuje rozsáhlé heslo právě o zvířatech. Tuto encyklopedii, stejně jako četné další k tématu se vztahující texty (jako Svatý chrt nebo Medvěd – dějiny padlého krále), žel autorka neuvádí. Svoji analýzu vztahu středověkých lidí ke zvířatům (a exkurz nazvaný Když ještě etologie nebyla) zakládá jen na bajkách a dobových příslovích a pořekadlech, což je věru velmi chudá pramenná základna.

Problematické je ovšem i to, jak Vodáková píše o etologii současné. Zakladatelské osobnosti tohoto oboru u nás, Zdeňku Veselovskému, a zvláště jeho knize Etologie: biologie chování zvířat, vytýká, že v ní „chybí cokoli propojujícího lidský a mimolidský svět“, tedy že v ní schází „spojení etologie a sociologie“. Je pravda, že se slovutný zoolog v publikaci přímo o sociologii nezmiňuje. Kniha ale obsahuje například kapitolu o sociálním chování s pasážemi o sociální hierarchii, ritualizovaných soubojích, altruismu a vnitrodruhové agresivitě. Rovněž v ní najdeme pojednání o základních typech živočišných společností, v níž dokonce nechybí typy jako „anonymní uzavřená společnost“ nebo „individualizovaná uzavřená společnost“. A dále Veselovský připouští, že u zvířat či ptáků můžeme najít odlišné dialekty (a jedince vládnoucí „diglosií“) nebo cosi na způsob kolektivní „historické paměti“. Ve všech zmíněných pasážích Veselovský jisté paralely mezi komunitami zvířat a (lidskou) sociologií pochopitelně – a právem – nachází. (Jen na okraj dodejme, že v souvislosti s Veselovského učitelem, rakouským etologem Konradem Lorenzem, se ovšem někdy mluví přímo o „etologické sociologii“, viz například knihu Filozofické problémy klasické a moderní etologie [Academia, Praha, 1989].) Zacházet ale dál než za pozice Veselovského už je ovšem problematické: velké (národní) státy se složitou třídní strukturou, náboženskými či jinými ideologiemi a institucemi totiž zvířata – pokud víme – nevytvářejí, natož aby měla vlastní specialisty zabývající se třeba sociologií vlků či šimpanzů. Těžko tedy říci, co by si autorka přesně přála od českého etologa slyšet. Pokud ale Vodáková klade otázku, od kterého momentu „živosti“ můžeme vlastně mluvit o „společnosti“, právě na to dává Veselovský v knize, již autorka tolik kritizuje, dobře podloženou, skvěle vyargumentovanou a přehledně strukturovanou odpověď, alespoň co se týká ostatních živočichů. To vše naopak knize Hledání stop sociologie v nesociologických vědách schází.

Recenzovaná publikace místy působí jako příliš nahodile sestavená, přičemž o tom, co do ní bylo zařazeno, jako by rozhodovalo i to, který titul autorka měla právě doma – u jistého českého časopisu se tak překvapený čtenář dozvídá, že si jej nemohla přečíst, jelikož jej doma nenašla. Souhlasíme tedy s Vodákovou, že sociologie „ovlivňuje pojímání skutečnosti i tam, kde bychom o tom normálně neuvažovali“, ale toto významné téma by si asi zasloužilo serióznější zpracování, než jakého se mu dostalo v této knize.