Norská detektivka Honicí psi (Jakthundene, norsky 2012) začíná tam, kde kriminální příběhy zpravidla končí: propuštěním zločince, který svůj dluh společnosti už splatil a po dlouhém trestu se vrací na svobodu. Před sedmnácti lety se dopustil únosu dívky. Zmizela, když si šla zaběhat do lesa, a její nahé tělo bylo nalezeno ve škarpě u silnice o deset dnů později. Pravda, proti násilníkovi se nepodařilo nalézt žádný přímý důkaz. Když se ale daly dohromady jednotlivé střípky, nebylo o jeho vině pochyb. Média oslavovala práci policie, šéfové se plácali po zádech a vyšetřovatelé si konečně mohli oddechnout. Po mnoha letech však vychází najevo, že jeden z klíčových důkazů v celé kauze, nedopalek, na kterém se našla DNA pachatele, nejspíš někdo zfalšoval a že si trest odseděl nevinný člověk. Z tehdejších hrdinů jsou rázem padouši a začíná mediální hon na čarodějnice: komisař William Wisting, který tenkrát tým vedl, se sám stává předmětem vyšetřování a je postaven mimo službu. Aby si uchránil čest a kariéru, vydává se na vlastní pěst po dávno vychladlé stopě a snaží se sobě i ostatním dokázat, že před léty postupoval správně.

Norský autor Jørn Lier Horst, jehož krimi pro mladé čtenáře Záhada mloka vyšla v češtině před třemi lety, si policejní práci vyzkoušel na vlastní kůži: než se pustil do psaní, vystudoval kriminalistiku a psychologii a vedl tým vyšetřovatelů ve městě Larvik. Ve svých románech se proto drží při zemi: žádná zběsilá akce, žádné za vlasy přitažené dějové zvraty ani asociální vyšetřovatelé s temnou minulostí. Jeho hrdinové jsou vesměs sympatičtí, uvěřitelní lidé z masa a kostí, pro které policejní práce znamená spíš zdlouhavé papírování než pobíhání s pistolí po lese. S dnešní ikonou severské krimi, Joem Nesbøm, tedy nemá přes všechna tvrzení na přebalu knihy nic společného. Jo Nesbø píše ujeté akční thrillery daleko za hranicí reality, kdežto Honicí psi od Jørna Liera Horsta svým civilním pojetím připomínají spíš úspěšný český seriál Případy prvního oddělení.

Když lovecký pes spatří zajíce, přestane vnímat okolí a svět se mu zúží na trasu, která ho dělí od kořisti. Autor románu z vlastní zkušeností ví, že mozek vyšetřovatele funguje stejně. Jakmile se objeví udržitelná hypotéza a s ní první podezřelý, je přirozené vnímat důkazy svědčící o jeho vině jako závažnější než ty, které svědčí v jeho prospěch. Kriminalista se pod tlakem okolí podvědomě snaží potvrdit hypotézu a zavrhnout vše, co jí stojí v cestě, aby se co nejdříve dostal ke své kořisti. Podporují ho v tom jeho nadřízení, pozůstalí i novináři. Komisař William Wisting si to při objasňování dávného zločinu uvědomuje stále zřetelněji. Zpětně odhaluje drobná selhání, ke kterým tehdy došlo: odbyté výslechy, opomenutá fakta, návodné otázky položené svědkům. Postupně tak začíná pochybovat i o svém dnešním počínání: jak se dobrat cíle a mít jistotu, že se ve snaze o úspěch opět nenechal zaslepit? Wistingovo trápení je v jistém smyslu univerzální: s něčím podobným se každý den potýká lékař při stanovení diagnózy nebo vědec při interpretaci naměřených dat.

Honicí psi jsou klasická detektivka starého střihu, řemeslně výborně zvládnutá, s přehledným dějem a zajímavou ústřední myšlenkou. Do žánru nicméně nepřináší nic nového: na poli severské krimi se najdou knížky napínavější, čtivější a originálnější, ale také zdlouhavější a nedomyšlenější, přičemž zejména těch posledních není málo. Honicí psi po přečtení smysl dávají. Rozuzlení sice není bombastické, ale zato se mu dá věřit; ve skutečném životě se ostatně málokdy vyklene nějaký dramatický oblouk. Hlavním přínosem Honicích psů tak zůstává detailní znalost policejních reálií a především autenticita.