O Dominiku Haškovi i booktuberech
Bílek, Petr A.: Česká populární kultura

O Dominiku Haškovi i booktuberech

Tuzemští průzkumníci populární kultury, vyzbrojení skutečně různorodými metodami, se průkopnicky vydali do mnoha nezmapovaných oblastí. V některých příspěvcích je však bohužel příliš patrné jisté pohrdání analyzovaným materiálem.

Jean-Jacques Rousseau, Alfons Mucha, Dominik Hašek, Franz Beckenbauer a David Beckham, mystik Květoslav Minařík (1908–1974) a guru Osho, Lisbeth Salanderová, Filip ze Starců na chmelu, legendární Pérák. Ti všichni se společně ocitli na stránkách monografie Česká populární kultura: Transfery, transponování a další tranzitní procesy. Studie autorů působících na filozofické fakultě Univerzity Karlovy pokrývají různá období, od triviální literatury 18. století až po současnou fanfikci; některé se zabývají specifickým stylem či senzibilitou (camp) nebo subkulturou (hipsteři z pražské Letné), další vybranými žánry (autobiografie sportovců či mystiků, u nichž je ideálním čtenářem Bůh, případně srovnání mezinárodní recepce severských detektivek: v Česku je kladen důraz na formu, ve Švédsku na obsah). Tomáš Jirsa se pak zaměřil na přijímání skupiny Psí vojáci v kontextu dobové atmosféry a touhy po patosu a autentičnosti, jež se podle něj s analyzovanou produkcí míjela.

Většina textů míří do jednoho časového bodu, ale například kapitola Od budovatelského folkloru k diskohrátkám: Proměny zobrazení vztahu mezi generacemi v českých hudebních filmech pro mládež v druhé polovině 20. století od Jakuba Machka přehledně ukazuje, jak v průběhu několika desetiletí filmy pro mládež, „které jsou produkované elitami etablované generace pro generaci nastupující“, sloužily jako příklad „vyjednávání dobového vnímání generačního konfliktu“. Od snímků, v nichž mládež nezkažená kapitalismem měla vést proměnu společnosti (Zítra se bude tančit všude, 1952), přes ty, v nichž jsou mladí vykreslováni coby nebezpečí a ohrožení (Láska z pasáže, 1984), až k filmům končícím neškodným vybouřením a smírem (Discopříběh, 1987), které jako by se ideově vracely do meziválečné doby a k dílům typu Škola základ života (1938).

Vějíř kulis

Nejnovější kulturní dění reflektují zvláště tři studie. Text Kapitán Certau a poručík Jenkins v síti metafor, hravě pojmenovaný po mysliteli se širokým intelektuálním záběrem Michelovi de Certeau (1925–1986) a teoretikovi popkultury Henrym Jenkinsovi (nar. 1958), zdůrazňuje, že komunity tvůrců a fanoušků fanfiction se podobají „tradiční pospolitosti sedláků“, pro něž jejich krajiny i vyprávění představují to, o co je třeba pečovat a co je třeba uchovávat jako bezpečný domov, o v tomto smyslu jde o svébytné pokračování orální kultury. Autor studie Jan Kolář tento fakt nijak neodsuzuje, jen právem připomíná, že prostě žijeme obklopeni „různými typy textů“, jejichž vytváření sleduje odlišné cíle.

Stať Kamila ČinátlaČeňka Pýchy Nová vizualita druhé světové války záslužně ukazuje, jak se mění připomínání traumatické minulosti vlivem (a v éře) digitálních sociálních sítí. Kupříkladu hashtag #lidice (přes 5 tisíc příspěvků) se na nich propojuje s fotografiemi, které odkazují ke křestnímu jménu Lidice, jež se v návaznosti na vyhlazení české vesnice prosadilo zejména v Latinské Americe. Tímto hashtagem jsou tedy označeny i snímky, zachycující tyto ženy při různých činnostech, ovšem bez přímé souvislosti s válečnou historií vyhlazené obce.

A selfies tvořená třeba v Osvětimi „tvoří jen díl rozsáhlé produkce k tématu holocaustu, zároveň však v koncentrované podobě vyjadřují aspekty, které jsou charakteristické pro sociální rámce fungování Instagramu. Snímky vždy odkazují k jedinci, který je vložil na síť. Vizuální krajina holocaustu slouží k sebeinscenování, historie se stává kulisou, v jejímž rámci se performuje identita. Perspektivou subjektu se tak holocaust na Instagramu nově kontextualizuje. Fotografie se objevují v souvislostech, které nemusí mít téměř nic společného s historickým věděním. V rámci konkrétního uživatelského profilu se ikonický snímek brány a železniční rampy tábora Birkenau objeví vedle dalších míst, která daný člověk během turistického výletu navštívil, a též třeba vedle pokrmů, jež v dané době jedl.“ Leckdo by se nad takovým „znesvěcením“ mohl pohoršovat, ale zmínění historici volí mnohem přínosnější reakci: z daného trendu se snaží pro svůj obor vytěžit maximum, na zmíněných snímcích totiž podle nich „můžeme modelově popsat stav současné paměti“.

Kulturistika smutku

Nejčtivější z oné trojice texů zaměřených na nejaktuálnější kulturní dění je příspěvek Blanky Činátlové o fenoménu booktuberství, tedy o čtenářích, kteří prostřednictvím svých videoblogových příspěvků na YouTube a jinde prezentují nebo sdílejí své zážitky z četby. Literární vědkyně a zkušená literární kritička jejich emotivní projevy konfrontuje s tím, co o „vysokém“ čtenářství a kultuře napsali uznávaní teoretikové jako Alberto Manguel, Stefan Bollmann nebo Harold Bloom. Takové srovnání pak nemůže skončit jinak než tvrdým odsudkem, totiž že booktubeři se utápějí v pseudotaxonomiích, nemají žádná promyšlená kritéria hodnocení knih, rádi poměřují knihy chutí, ale nejsou je schopni ani „vychutnávat“, ani „trávit“; jejich naivní vystoupení charakterizují jen „snadno zaměnitelné drby, trapné bonmoty a sebechvála“.

Na kohokoli ze starších generací by asi projevy booktuberů působily právě takto nebo podobně. Je ale otázka, zda Blanka Činátlová zvolila nejvhodnější měřítko a zda si mladí nadšenci pro literaturu, o níž přirozeně nemluví jako zralí a sečtělí literární kritici, neboť vzhledem ke svému věku ani nemohou, nezasloužili trochu shovívavosti. Lze se jim samozřejmě vysmívat, že v jejich podání se čtení mění ve sportovní výkon a „čtenáře¬borci“ jsou dekorováni „na základě měřitelných rekordů“, ale je to i poněkud laciné. Mimochodem, podobně sarkasticky je pojata také kapitola o hipsterech, které Ondřej Daniel a Josef Řídký vykreslili jako osoby provádějící „kulturistiku smutku“.

Na publikaci je chvályhodné, jak širokou tematickou oblast zahrnuje. Zároveň je plastickou ukázkou toho, jak odlišnými metodami se dá populární kultura zkoumat. V některých příspěvcích je až příliš patrné jisté pohrdání analyzovaným materiálem či danou kulturní sférou, jindy možná naopak malý odstup od tématu a nedostatečná snaha o jeho ucelenější postižení (například není jasné, v čem se životopisy sportovních hvězd liší od těch ostatních). Jako celek je ale nutné ocenit odvahu zastoupených českých badatelů průkopnicky se vydávat do oblastí, které jsou vědecky zcela nezmapované.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatelé:

Kniha:

Petr A. Bílek, Josef Šebek (eds.): Česká populární kultura. Transfery, transponování a další tranzitní procesy. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Praha, 2017, 432 s.

Zařazení článku:

kultura

Jazyk:

Hodnocení knihy:

70%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse