Přestože v naší republice žije více v panelových sídlištích než čtvrtina lidí a většina z nich dobrovolně, bývá tuzemská „sídlištní existence“ líčena jako cosi jednoznačně bídného. Na její obranu však naštěstí postupně vycházejí časopisecké články i dílčí publikace, například Legenda o sídlišti popisující svéráznou expediční cestu po sídlištích coby exotické divočině nebo esejistická kniha nejen o fotografiích největšího českého sídliště Jaromír Čejka – Jižní Město: Fotografický projekt z pražského sídliště z počátku osmdesátých let 20. století. Vědečtější ambice pak měly knihy Sídliště Solidarita (Archiv výtvarného umění, 2014), Husákovo 3+1: Bytová kultura 70. let (VŠUP, Praha, 2007) nebo Když se utopie stane skutečností (Uměleckoprůmyslové museum v Praze, Arbor vitae, 2013). Autorka poslední z nich, Lucie Skřivánková, dříve Zadražilová (nar. 1976), je také spoluautorka nepochybně nejkomplexnějšího díla o této problematice, jejíž druhý díl nedávno vyšel, dvousvazkové knihy Paneláci.

Jedna ku dvěma tisícům

Oba svazky jsou dílem mezioborového týmu odborníků, kteří panelová sídliště zkoumají z hlediska historiografie architektury, urbanismu, sociologie, památkové péče i historické demografie. Reflektují přitom i otázku, z jakého hlediska bychom k sídlištím měli optimálně přistupovat, zda je vnímat spíše jako produkt umění, či techniky. Ideu sídlišť analyzují nejprve na obecné rovině. Odvolávají se na teorie amerického kunsthistorika George Alexandra Kublera (1912–1996), na koncept materiálního předobrazu a jeho následných replikací a variací. Tyto „kopie“ pak dotvářejí původní „architektonickou invenci“ v čase.

Poté autoři důkladně zkoumají vývoj v České republice. Ten v obou svazcích člení do šesti základních fází (a kapitol), k nimž v prvním díle uvádějí příklady nejvýznamnějších lokalit, ve druhém se zamýšlejí nad obecnějšími charakteristikami, například jaké bylo bydlení v panelákových bytech, jak prožívali počátky života na Jižním Městě pamětníci a jak se i toto prostředí pro obyvatele postupně stávalo skutečným domovem. Pečlivě je u jednotlivých sídlišť zkoumána vyvíjející se skladba obyvatel, jejich vzdělanostní a věková struktura. U některých, zvláště těch novějších, se daří zachovávat heterogenní strukturu obyvatel, díky čemuž se rovněž udržuje relativně vyšší sociální status, atraktivita jiných se postupně snižuje.

Počátky sídlišť autoři kladou už do čtyřicátých let, což je takzvaná dřevní fáze. „Protosídliště“ byla ještě stavěná zděnou technologií, ale využívala prefabrikované prvky a principy funkcionalistického urbanismu. Socialistický realismus v padesátých letech přinesl první panelové domy s historizujícími fasádami. Třetí, pionýrská fáze (přelom padesátých a šedesátých let) se odehrávala „ve znamení experimentů s technologiemi, které vyústily v první celostátně rozšířené konstrukční systémy“. V takzvané „krásné“ či humanistické fázi šedesátých let let „vznikly architektonicky i urbanisticky nejzdařilejší soubory s širokým spektrem občanské vybavenosti a obytnými kvalitami veřejného prostoru“. Během normalizace v letech sedmdesátých se architektura dostala do vleku požadavků na kvantitu a finanční úspory, proto autoři hovoří o fázi technokratické. Poslední fáze postmodernistických sídlišť (osmdesátá léta) „vyrostla z kritiky nelidského prostředí obřích obytných souborů předcházející etapy“.

Někteří architekti se tehdy pokoušeli inspirovat se u původní městské zástavby a přenášet proporce tradičních pražských veřejných prostor do nově budovaných sídlišť. Jeden z nich, Ivo Oberstein, v knize vzpomíná: „Když jsme začínali pracovat na Jihozápadním Městě, řekli jsme si, že stavíme v Praze a pro Pražany, jako jsme my. Udělali jsme si plány všech míst ve městě, kde jsme se cítili dobře. V měřítku jedna ku dvěma tisícům. Pak jsme třeba na plán našeho hlavního ‚společenského náměstí‘ položili Staroměstské náměstí, na bulvár, který k němu vede, třeba zase Pařížskou třídu a tak dále. Snažili jsme se konfrontovat své plány s tím, o čem jsme ze zkušenosti věděli, že odpovídá našim vlastním představám o prostředí, které je útulné.“

Stereotypy o anonymitě

I když autoři nechtějí nijak rehabilitovat komunismus a explicitně odmítají zvláště stalinismus padesátých let, současně vznášejí otázku památkové ochrany některých městských celků z inkriminovaných let. Pokud totiž v minulosti byl takový status přiznán stavbám starým třicet let, dosáhly již i některé – z architektonického a urbanistického hlediska hodnotné – paneláky přiměřeného stáří. Zdůrazněno je přitom, že nejde o ochranu líbivého umění, ale o „zachování komplexního svědectví o našich dějinách“.

Chváleny jsou i polistopadové počiny, které usilují o dobudování městské struktury, zvláště tam, kde původní plány urbanistů zůstaly nedokončené (stavba Komunitního centra Matky Terezy na Jižním Městě). Na druhou stranu jsou v knize zcela právem kritizovány developerské snahy o zahušťování sídlištní zástavby, budování objektů, které nerespektují původní dominanty. Jeden z architektů si v tomto smyslu stěžuje na nově vyrostlou „kancelářskou obludu“. Teoretik architektury Rostislav Švácha proto nabádá, aby se současní architekti vyhýbali všemu, co lze panelovým sídlištím vytýkat, a rozvíjeli, co na nich bylo dobré. A i takové aspekty se najdou, o čemž přesvědčivě svědčí oba přítomné svazky.

Nelze říci, že publikace Paneláci synteticky zahrnují vše, co u nás bylo o panelových sídlištích napsáno, existují otázky, které ponechávají stranou, například sídlištní sociální subkultury, tamní specifická spiritualita nebo odraz „sídlištního bytí“ v umění. Nezmiňují ani návrhy, jak uměleckými intervencemi obyvatelům pomáhat nacházet si k sobě navzájem cestu a poznávat se, ať už rozesíláním adresných dopisů do té doby neznámým lidem (výtvarnice Kateřina Šedá), pořádáním festivalů typu Street For Art, či nikoli vážně myšlenými návrhy vyhazovat z oken libovolné předměty na provaze, aby každý z bytů dostal vlastní příběh a jedinečnou charakteristiku (architekt David Vávra). I když tu mohou mít pro leckoho již nyní, jak popsala architektka Milada Vorlová, podle níž se protější panelový dům, plocha o 140 stejných políčkách, ve dne „barevná šňůrami prádla“, večer transformuje v mozaiku „měnící se podle doby od jasných oken kuchyní po modravé blikání televizorů (v zimním ránu podle rozložených světel v protějších oknech umí zkušené oko určit čas na pět minut přesně)“… Tuto problematiku částečně zpracovává rovněž nedávno vydaná kniha Paneland: Největší československý experiment (Moravská galerie, 2017).

Pro ty, kdo danou problematiku sledují, kniha nepřekvapivě konstatuje, že mezi sídlišti „je třeba rozlišovat a neplatí teze, že jsou všechna stejná“. Stále zůstává mnoho lidí, pro něž je takové sdělení potřebné, jelikož narušuje jejich přetrvávající stereotypy o anonymitě, chladu, odcizenosti. Pro kvalitní poznání a další výzkum jednotlivých sídlišť, jejich kladů i záporů, každopádně Paneláci přinášejí spolehlivý pevný výchozí bod a základní vodítko.