Video se objevilo v srpnu na facebookových stránkách (pod názvem Agatha Christie: 9 věcí, které jste o ní nevěděli!) a tzv. YouTube kanále nakladatelství Knižní klub (s názvem Tohle jste o Agathě Christie nevěděli !, citováno diplomaticky s mezerou před vykřičníkem). Knižní klub spadá pod skupinu Euromedia Group a donedávna vydával právě knihy Agathy Christie (na podzim přešly pod jinou značku koncernu).

Dorota „Noon“ Nováková nejprve upozorní na to, že Agatha Christie v roce 1926 na deset dní (ve skutečnosti jich bylo jedenáct) záhadně zmizela. Prý neznámo proč a kam. Řekne jen to, že o zmizení existuje kniha Andrewa Wilsona, která vyšla – jaká to náhoda – v Knižním klubu. Jiné existující publikace dostupné v češtině uvedeny nejsou ani se nedozvíme, že Wilsonův text není literatura faktu, jak by si nezasvěcený divák mohl myslet, ale fikční, beletristické zpracování. Otázka kam navíc není tak záhadná, jak se nám tvrdí – ví se, kde Agatha Christie nakonec byla objevena. Ale proč bychom tím zatěžovali diváky, nebo si dokonce dohledávali podrobnosti?

Vyložené rozpaky musí u znalce díla Agathy Christie vzbudit poznámka, že pod pseudonymem Mary Westmacott „psala romantické příběhy o služkách“. Čtenář, který začne pátrat po obsahu šesti próz vydaných pod pseudonymem, bude zmaten, kam se poděly ty služky. Ostatně i konstatování, že „Agatha Christie byla romantická duše, což se projevilo i v literatuře“, kterým Dorota Nováková začíná povídání o těchto příbězích, není nejšťastnější. Ano, video nám chce říct i něco o autorčině životě a konstatování má sloužit jako oslí můstek k tvorbě pod pseudonymem, jenže: ona se tedy v detektivkách Agathy Christie romantická duše neprojevuje? A mohli bychom hnidopišsky pokračovat, zda romantické ladění díla nemůže ovlivnit i něco jiného než „romantická duše“, třebas by autor takový opravdu byl.

Ke konci videa se dozvíme o tom, že ve psaní příběhů s Herculem Poirotem, tedy postavou z próz Agathy Christie, někdo pokračuje (Sophie Hannah). A jaká to další náhoda – právě od této následovnice brzy vyjde česky další kniha (Záhada tří čtvrtin), kterou už si můžeme objednat (vyšla zhruba měsíc a půl po uvedení videa).

Jak důkladné byly asi rešerše před natáčením, když došlo na „romány o služkách“? Výše uvedený výčet nepřesností nebo nešťastných vyjádření mimochodem není kompletní, ale pouze ilustrační. Problematická jsou totiž i ostatní tvrzení. Informace se nám přitom říkají s takovým entuziasmem, že je člověka nenapadne zpochybňovat. Je nadto dobré zdůraznit, že čtenář-divák přece nesedí připraven u počítače, aby každé sdělení honem ověřoval na internetu.

Podstatnější než tyto nepřesnosti, jakkoliv jsou problematické, se mi však zdá otázka po příčině vzniku videa. Bývalo by vzniklo, kdyby Knižní klub zrovna nechystal nový román od christieovské pokračovatelky? Jsem přesvědčený, že ne – že hlavním cílem bylo (nenápadně?) připravit půdu pro propagaci nového titulu.

Podobná videa o knihách netočí jen nakladatelství, z nichž je skupina Euromedia Group obzvlášť aktivní, ale rovněž knihkupectví. Mladí lidé nás nadšeně informují o novinkách, říkají, co přečetli, nebo přinášejí různé „zajímavosti“ jako v případě Christie. Občas se tam objeví i nějaké „nelíbí“ – knihy, jež hodnotitele tolik nezaujaly –, ale hlavní účel těchto pravidelně zveřejňovaných videí se při použití zdravého rozumu zdá jasný. Propagovat, jinak řečeno dělat reklamu. Nakladatelství i knihkupecké řetězce zkrátka potřebují prodávat; zájemcům o bližší seznámení s problematikou lze dále doporučit například videa Knih Dobrovský.

Uvědomují si ovšem diváci těchto videí, že sledují něco, co vypadá jako přátelské doporučení, ale co se přitom snaží o zvýšení prodeje? Nevadí, že videa neobsahují mnoho hodnotících soudů, pokud vůbec nějaký, ale zaměřují se na převypravování anotací, sdělování biografických informací o autorech, případně na podtrhávání prodejní úspěšnosti autorů? Podá se to jako to nejzásadnější (či jediné), co potřebujeme vědět, což zamaskuje to, že dotyčný knihu třeba ani nečetl. Někteří diváci tipy stejně přijmou.

Nakladatel nebo knihkupec si může mnout ruce, videa svůj účel splnila. Co na tom, že se ztrácí rozdíl mezi pojmy jako recenze nebo článek o knihách na jedné straně a reklamou a PR článkem na straně druhé. Samotný koncept povídání o literatuře ve videích přitom obzvlášť v dnešní internetové době není nikterak špatný a ani nevyžaduje, aby ve videích pro „širokou veřejnost“ zazníval v každé druhé větě termín z literární teorie a mluvilo se jen o škatulce vážné literatury. Stačilo by sdělovat něco ověřeného, pozoruhodného a podstatného.

Jedna otázka, na kterou neumím odpovědět, ještě zůstává. Uvědomují si ti, kdo v knižních videích vystupují, že se jejich aktivita do značné míry podobá hercům z reklam na „jemné smetanové jogurty“?