Oživlí sněhuláci nejsou v komiksech nikterak výjimečný prvek, zvláště v těch pro děti. Dosud ale neexistoval komiks, který by z nich učinil hlavní hrdiny. V roce 2014 to změnila autorská dvojice Roman „Beesee“ Bílek (scenárista) a Pavel „Pata“ Talaš, kteří na serveru Vlčí bouda věnovaném sci-fi, fantasy, komiksům a počítačovým hrám začali publikovat tříokénkové stripy Sněhulení. Nakonec jich dali dohromady rovnou stovku, která nedávno vyšla také knižně, s jedním textovým a jedním komiksovým bonusem.

Komiksy jsou to ve shodě se zaměřením časopisu na mladé dospělé patřičně odvázané, černohumorné, místy trochu vulgární a protkané postmoderními odkazy. V ději se objevují cizí komiksové postavy (z komiksů jiných výtvarníků i z jiných komiksů dvojice), fenomény české popkultury či třeba již zesnulý komunistický poslanec Ransdorf. O politiku se mimochodem zápletky občas otřou, ale spíše výjimečně, případně v náznacích. Převážně si totiž vystačí s karikováním světa sněhuláků, který je zrcadlem toho lidského, jen je v něm vše podstatně studenější a kypřejší. Právě na tomto rozdílu je postavena většina humoru: sněhuláci se sice chovají jako lidé, tudíž pijí alkohol, smilní, kouří (kupodivu „hulení“ by jeden očekával podstatně víc), válčí, hrají hokej a koukají na televizi, ale přitom také tají, jejich těla lze snadno opracovat a dotvářet, jsou měkká a dosti křehká. Zábavné a provokativně lechtivé věci lze vymýšlet s mrkví, také sníh, z něhož jsou postaveni, nemusí být vždy úplně bílý, zvláště když sněhulák pochází ze špinavé Ostravy, která je oblíbeným terčem vtipů; jistě proto, že odtud oba autoři pocházejí.

Vtípky se rozprostírají od dětinských hříček k vysmívání se rasismu, scenárista Bílek přitom šikovně pracuje se světem, který vytvořil, a jeho mytologií a dějinami, které postupně zpřesňuje i opravuje. Stovka dílů se zdá být skoro málo, autoři si vytvořili podmínky, které jim nabízejí ještě mnohá rozvinutí. Zvládají přitom většinu triků stripových sérií, překvapivě až na jeden – totiž rozvíjení jedné situace či zápletky v několika následujících pokračováních (objeví se to tu jednou a to pouze ve dvou stripech).

Je ale pravda, že základ vtipů se dost často opakuje (nejčastěji ono tání) a že svět sněhuláků je přece jen poněkud omezený. Ukazuje se to i na připojeném bonusu, rozsáhlejším příběhu navazujícím na poslední strip, v němž sněhuláci zlotřilé autory urážlivých stripů konečně dopadli a uvěznili. Ono pokračování je oproti povětšinou chytrým a dobře pointovaným stripům, které občas umí tnout do živého (i po těch letech od původního publikování), znatelně utahané, zbytečně doslovné, bez jiskry.

Kupředu se naopak vyvíjí kresba Pavla Talaše. Obrázky a zejména postavy z předchozího komiksu O sněhu (2014) jako by vypadly z amatérských kreslených vtipů. Naproti tomu Sněhulení už prozrazuje jistější, vykreslenou ruku, která s bravurou zvládne fyziognomii kulatých těl, ale také sněhuláckou karikaturu Karla Gotta. Talašovi sedí robustní linka a karikaturní styl někde mezi Nepraktou a Jeffem Smithem, jehož Kůstek se v jednom stripu také objevuje.

Mezi stovkou stripů je pochopitelně i několik dětinských, obehraných či nevypointovaných kousků. Ale v tom množství na ně docela rychle zapomeneme, zvláště když je překryje nějaký ten ušpiněný ostravský.