Juliana Barnese (nar. 1946), jednoho z nejúspěšnějších současných britských romanopisců, není třeba českému čtenáři představovat. Po jeho nejznámějším experimentálním románu Flaubertův papoušek, za nějž byl nominován na Man Bookerovu cenu a který u nás vyšel v roce 1996, český čtenář v posledních čtyřech letech patrně nepřehlédl autobiografický román Roviny života (2015), kde se Barnes vypisuje ze smrti své manželky, sbírku povídek Stolek s citrony a román Hukot času (2018), kde se pokusil o fiktivní životopis ruského skladatele Šostakoviče. Na jaře tohoto roku u nás v překladu Petra Fantyse vyšel zatím poslední román Jediný příběh (The Only Story, 2018), ve kterém se autor po prvotině Metroland (1980) opět vrací do anglického maloměšťáckého prostředí a vykresluje vztah mezi studentem Paulem a o dvacet let starší vdanou ženou Susan. Jak Barnes uvádí v rozhovoru pro britský deník Guardian, děj Jediného příběhu částečně vychází z románu Vědomí konce, kde je rovněž zpracován vztah mezi mladým mužem a ženou středního věku.

Jediný příběh je rozdělen do tří narativních celků, z nichž každý odpovídá vždy jinému časovému období. První je vyprávěn z perspektivy hlavní postavy románu, studenta Paula, který žije s rodiči na anglickém maloměstě a během letních prázdnin z matčina donucení dochází do tenisového klubu, kde se seznámí se Susan, svou osudovou láskou. Susan je dobře vypadající a fyzicky zdatná dáma ve středních letech, která žije s manželem a dvěma dcerami ve stejné vesnici. Paul se o jejím životě postupně dozvídá víc a zevrubně se o to dělí se čtenáři. Nakonec pochopí, že její manželský život je naprosté fiasko. S manželem, neomaleným buranem a pijanem, který tráví více času v práci nebo v golfovém klubu, ve skutečnosti nikdy pravou lásku nepoznala. Žena si postupně vytváří k mladému studentovi náklonnost a zjistí, že i po tolika nešťastných letech ještě dokáže milovat a radovat se. Paul se do ní navzdory rodičovským protestům bezhlavě zamiluje a později je nucen čelit veřejnému odhalení jejich vztahu, k čemuž však přistoupí heroicky a svou lásku po násilném incidentu vytrhne ze spárů manžela alkoholika a odstěhuje se s ní do levného podnájmu, na který si vydělává advokátní praxí. Až doposud vývoj příběhu připomene telenovely nebo harlekýnky, avšak toto zdání se vytrácí v momentě, kdy si Paul uvědomí, že se ze Susan, podobně jako z jejího manžela, stává alkoholička. Barnes Paulovým prostřednictvím mistrně líčí soužití s člověkem závislým na alkoholu a klade důraz na to, jak moc takové soužití poznamenává toho z partnerů, který se snaží závislého zachránit. Z Paula však nedělá oběť a zdůrazňuje, že je to vše jen jeho svobodná volba: „Lásky k Susan samozřejmě nikdy nelitoval. Litoval jen toho, že byl příliš mladý, příliš nevědomý, příliš absolutistický a příliš sebejistý ve svých představách o tom, co je láska a jak působí.“

Jak Paul uvádí na samém počátku vyprávění, „většina z nás vypráví jen jediný příběh“, příběh, který se nám stal osudným, a proto ho stojí za to vyprávět. Paul popisuje první momenty, kdy se se Susan seznámil, ale neopomíjí zdůraznit, že v příběhu o lásce jsou detaily jako místo, doba a společenské prostředí nepodstatné, čímž vytváří první definici lásky, podanou z perspektivy bezhlavě zamilovaného člověka. O několik stran později Paul tuto definici rozvíjí a dodává, že ti, kterých se vztah bezprostředně týká, si vždy myslí, že právě oni prožívají něco jedinečného a nepopsatelného, zatímco vnější pozorovatelé vztah bez větších obtíží zařadí do již existujících kategorií. V románu postupně přibývají další definice a se vypravěčovým zrajícím věkem a později i nabytým odstupem se různě obměňují. Jako by Barnese v Jediném příběhu nezajímal děj, ale právě hledání správné definice lásky, které nakonec stejně není možné dosáhnout, jelikož je v čase a v závislosti na dané situaci proměnlivá: „Možná že celý život jenom ztrácel čas. Možná že lásku definicí zkrátka zachytit nejde. Možná ji může zachytit jenom příběh.“

Barnes se v románu vrací k tématu, které rezonuje ve všech jeho předešlých dílech, tedy k tomu, jak odvyprávět příběh ze střípků vzpomínek a zda je vůbec možné sdělit zkušenost. Samotný hlavní hrdina si pohrává s myšlenkou alternativních verzí individuální historie, když například přemýšlí nad tím, že by mohl mít milostný vztah i se Susaninou dcerou Martou, a dospívá k očividnému závěru, že každý si svou historii upravuje podle toho, jak se mu zrovna hodí. Na několika místech Paul dokonce čtenáře varuje, aby jeho vyprávění bezmezně nevěřili, a někdy své předešlé výroky zpětně odsuzuje jako naivní a nedospělé. Možná právě z tohoto důvodu v poslední části knihy Barnes přechází z vyprávění v ich-formě do er-formy a umocňuje tak pocit, že čtenář získal objektivní náhled na Paulův život, do kterého byl v prvních dvou částech románu doslova ponořen. Tento způsob vyprávění ale odpovídá také odstupu, který se Paul v poslední části knihy snaží od Susan získat. V závěru knihy Barnes opět sklouzává k první osobě, jako by zjistil, že objektivita a vyprávění se jednoduše neslučují. Nakonec totiž Paul, podobně jako samotný Barnes v Rovinách života, zjistí, že ani s odstupem se „smutek života“ nevytrácí a že někdy je třeba prostě jen tak „být“ a nehodnotit. Zajímavé je rovněž použití vyprávění v druhé osobě množného čísla, což působí dojmem, jako by se do sebe zahleděný vypravěč z první části románu potřeboval nezávislým pozorovatelem ujistit v tom, co dělá, nebo čtenáře naopak vyzývá ke shovívavosti a soucitu.

Ačkoli by se dalo Barnesovi vytknout, že v Jediném příběhu kromě problematiky alkoholismu nepřinesl žádné originální téma a jen recykluje příběhy a motivy z předešlých románů a povídek, právě tato recyklace a návrat k určitým zápletkám nejvíce vystihuje Barnesovu představu o paměti (viz zmíněný rozhovor), která nikdy není lineární a nevyvíjí se chronologicky, ale pohybuje se v kruhu a doslova „prosívá“ zbytečné informace a zaměřuje se na důležité události a témata. Láska, paměť, minulost, smrt a smutek pro autora patrně představují největší životní milníky, a proto se k nim neustále vrací a ujišťuje nás, že stojí za to příběhy o nich vyprávět – pokaždé přece jen trochu jinak. Nutno zdůraznit, že Barnesovy příběhy jsou stále hlubší a filozofické úvahy obšírnější. V Jediném příběhu se sice Barnes opět zaměřuje na analýzu lásky jako problematického fenoménu, ale tentokrát zároveň bedlivě sleduje psychologický vývoj zamilovaného muže. Nejprve ho představuje jako mladého a nezralého studenta, později jako třicátníka, čtyřicátníka a padesátníka, který si uvědomuje, jak se vše, co se zdá být v mládí jasné a jednoduché, s jeho přibývajícím věkem, zkušenostmi a měnícími se vnějšími okolnostmi komplikuje, až nakonec přestane platit vše, čemu původně věřil. Spolu s tímto psychologickým rozborem hlavního hrdiny je v románu také velmi cenný popis generačního rozdílu mezi Paulem a hlavní hrdinkou Susan, která byla vychovávána v předválečných letech jako žena, která bude žít životem svého manžela, k němuž bude vždy úslužná, a rezignuje tak na svůj vlastní život. Paul se od počátku románu vymezuje proti zavedenému pořádku generace svých rodičů, ale jak Barnes uvádí v rozhovoru pro stanici BBC 4, i on nakonec musí pochopit, že vlivu místa a doby neunikne ani to nejsilnější láskyplné pouto. Jediný příběh tudíž představuje nejen jakousi moderní variaci na Ovidiovo Umění milovat, ale ve velké míře, snad nejvíce z autorovy tvorby, také román sociálněkritický.