Spolupráce může být i radost
České literární centrum očima překladatelů české literatury do němčiny

Spolupráce může být i radost

Skupina devíti překladatelů české literatury do němčiny se s povděkem ohlíží za spoluprací s Českým literárním centrem pod vedením Ondřeje Buddeuse. Připomíná tak, že úspěch české literatury v zahraničí je z velké části dílem překladatelů, proto se vyplatí jim pro spolupráci (a práci samotnou) připravit ty nejlepší podmínky.

Od 1. srpna 2019 pracuje České literární centrum (ČLC) bez Ondřeje Buddeuse, který na vlastní žádost odešel ještě před vypršením smlouvy. K tomuto kroku se rozhodl – podle příspěvků uveřejněných na iLiteratura.cz (viz články Pavla Mandyse, Ondřeje Lipára, Ondřeje Buddeuse nebo rozhovor s Tomášem Kubíčkem) – po vyjádření nespokojenosti ze strany Moravské zemské knihovny (MZK), jejíž sekcí ČLC je, zvlášť jejího ředitele prof. Tomáše Kubíčka, s jeho činností na pozici vedoucího. Pro nás, překladatele české literatury do němčiny, to je nepříjemné překvapení. Při přípravách letošní prezentace České republiky na lipském knižním veletrhu pro nás bylo ČLC jediným partnerem, který věděl, kdo literární překladatelé jsou a jakou roli sehrávají při šíření české literatury v cizině. Přestože lipská prezentace nakonec do kompetence ČLC kupodivu nespadala (ačkoli podle koncepce by na to bylo ideálním partnerem) – tu řídil pro MZK speciální tým vedený Martinem Kraflem –, dovolujeme si prohlásit, že bez Ondřeje Buddeuse a jeho týmu by prezentace české literatury v Lipsku možná nemusela dopadnout tak úspěšně, jak je nyní hodnocena, protože mohla zůstat bez přispění a účinkování překladatelů.

Od svých zahraničních partnerů často slýcháme, jak působivý byl český program i jeho prezentace na českém stánku. Záběr byl vpravdě mohutný. Momentálně česká prezentace doznívá v závěru tzv. Českého roku (literární a kulturní akce pořádané jak v Německu, Rakousku a Švýcarsku, tak v České republice), jehož vrcholem Lipský knižní veletrh byl. Německému publiku bylo představeno bezmála 60 titulů české literatury v překladu a jen v Lipsku se v průběhu Českého roku konalo několik set doprovodných akcí. O to, že se něco podobného v poměrně krátké době podařilo připravit a realizovat, se jednoznačně zasloužil Martin Krafl se svými lidmi (ve spolupráci s německou tiskovou agenturou Susanne Meierhenrichové). Jediná chyba na kráse tohoto projektu – alespoň z našeho pohledu – byla, že přípravný tým asi zapomněl, že k úspěšnému představení (kterékoliv) literatury jsou zapotřebí nejenom dobří autoři, ale také dobří překladatelé!

Možná se v tom odráží představa, se kterou se v České republice setkáváme poměrně často: na překladatele se pohlíží asi jako třeba na šikovné instalatéry. Jinak by se například nemohlo stát, že nám MZK koncem roku 2017 rozeslala poptávku na překlad blíže nespecifikovaných ukázek z české literatury, které se směli zúčastnit pouze zkušení překladatelé (po odevzdání vzorového překladu úryvků z děl Vančury, Brikciuse a Nezvala v rozsahu 16 normostran, a to přes vánoční svátky) se zápisem v obchodním rejstříku, jejichž mateřštinou je němčina – přitom překladatelé umělecké literatury v obchodním rejstříku v Německu registrováni nejsou a ani být nemohou a v našem poměrně přehledném hloučku minimálně dvě kolegyně překládají na vysoké úrovni do jazyka, který jejich mateřštinou není! Zakázku pak měl dostat ten kolega, který při vší zkušenosti přijde s „nejnižší cenou za 1 NS“. (Nikdo z kolegů z německé oblasti ostatně nabídku na tento „tendr“ neodevzdal.)

Literární překlad spadá do oblasti umění: hlas dobrého překladatele patří k autorovi, kterého někdy i po léta překládá – podobně jako hlas herce ke známé hvězdě, kterou dabuje ve filmu. Překladatelé jsou rovnoprávnými partnery autorů. I my máme autorská práva (to se odráží i v našich smlouvách – překladatel má podíl z prodeje). Ani v Německu sice nejsme tak dobře placeni, abychom z překládání z české literatury mohli žít, každý z nás má ještě nějaké vedlejší povolání, ale německá odborná veřejnost si je vědoma toho, že dobrý literární překlad je stejně důležitý jako dobrý výchozí text. Proto nás velmi udivilo, když ještě na podzim roku 2018 MZK veřejně představila chystaný program lipského veletrhu BEZ jediné zmínky o tom, že všechny ty nové tituly české literatury v němčině musely či musí být někým přeloženy. (Nevěděli jsme ani, jestli se s námi na akcích v Lipsku vůbec počítá, natož abychom byli nějakým způsobem zapojeni do příprav.) Až později byla na webových stránkách lipské prezentace doplněna alespoň jména překladatelů, jejich medailonky přibyly teprve začátkem roku 2019, tj. krátce před veletrhem.

I když věříme, že za tímto opominutím nebyla zlá vůle, ale prostě „pouze“ jiný pohled na věc, vztahům mezi překladateli a MZK, resp. organizačním týmem, to neprospělo. Přitom máme co nabídnout, a to víc než „pouhý“ překlad: překladatelé z tzv. malého jazyka, jakým čeština vzhledem k počtu mluvčích je, pracují totiž ještě navíc jako zprostředkovatelé i jako lektoři, například tím, že doporučují nakladatelstvím vhodné tituly. Pořádají (i sami z vlastní iniciativy) literární čtení, na kterých podle potřeby tlumočí, moderují či předčítají z vlastního překladu místo herce (na poslední dvě činnosti jsme si v posledních letech dokonce zorganizovali i vzdělávací kurzy, abychom se naučili překonávat trému, a troufáme si dodat, že mnozí z nás jsou na scéně stejně dobří jako u psacího stolu). Je celkem pochopitelné, že o tom v českém prostředí málokdo ví, protože se nám zatím výměna zkušeností ve větším měřítku příliš nedaří. Smutné ale je, že to při přípravách českého hostování na lipském veletrhu de facto ani nikoho nezajímalo.

Proto jsme měli takovou radost z práce Ondřeje Buddeuse a jeho týmu: ti ve vztahu k překladatelům nemuseli „objevovat Ameriku“, nemuseli jsme jim komplikovaně vysvětlovat, jakým způsobem pracujeme, mohli jsme si být jisti jejich podporou. ČLC se na základě našich protestů opakovaně angažovalo při sestavení návrhu překladatelské smlouvy, která by odpovídala německým zvyklostem. A koncem roku 2017, kdy jsme jako překladatelé hromadně protestovali proti výše zmíněné výzvě k soutěžení s kolegy o práci na ukázkových překladech dle kritéria co nejnižších honorářů, vyjednávalo s MZK – a tím situaci uklidnilo. Ondřej Buddeus a „jeho“ ČLC tady prostě byli pro nás, nabídli pomoc, měli v nás důvěru, ocenili naši angažovanost – což o MZK bohužel dodnes říct nemůžeme.

Práce institucí jako ČLC, jejichž úkolem je propagace literatury či jiných umění, nespočívá v první řadě ve spravování a přerozdělování financí – jejich úspěch podmiňuje vzájemné porozumění mezi úřadem a těmi, kdo hrají při šíření důležitou roli. S takovým přístupem se ale v České republice moc často nesetkáváme (ani v institucích jako MZK nebo Ministerstvo kultury ČR, ale ani v některých nakladatelstvích). Nezbývá nám tedy než pevně doufat, že nové vedení udrží jak dosavadní atmosféru, tak i stávající tým, a Ondřeji Buddeusovi poděkovat za nezvykle příjemnou spolupráci.

Lena Dorn
Hana Hadas
Katharina Hinderer
Ruben Höppner
Kristina Kallert
Mirko Kraetsch
Martina Lisa
Iris Milde
Eva Profousová
Daniela Pusch

Stanovisko MZK zaslané do redakce iLiteratura.cz v reakci na tento článek.

Aktualita

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Magda de Bruin,

Bez ohledu na to, zda v okruhu známých máme i živočišný druh zvaný „literární překladatel“, je postoj k překladatelům v ČR strukturální problém. Nejde ani tak o to, zda překladatelé dostanou volňásky na veletrh či smějí sami dělat rozhovory se „svými“ autory (to je možná trochu německá specialita – nebo i specialita překladatelů č. lit. do něm., protože třeba prezentaci nizozemsky psané literatury ve Frankfurtu prováděli – dokonale připravení – němečtí literární publicisté, kdežto překladatelé předvedli svou práci prostřednictvím „battlu“ a na jejich význam organizátoři upozornili také tím, že součástí programu bylo udělení ceny za překlad do němčiny), ale o uznání skutečnosti, že překladatel je autor překladu, takže se má jeho jméno vedle jména spisovatele uvádět všude tam, kde se uvádí titul překladu, viz bod 6 https://www.ceatl.eu/translators-rights/hexalogue-or-code-of-good-practice, nebo třeba o pochopení pro specifické potřeby překladatelů při rezidenčních pobytech. Vzpomeňme si na první vyhlášení rezidenčních pobytů ČLC před dvěma lety, kde překladatelé byli „v jednom pytli“ se spisovateli, kritiky a literárními vědci – reagovala jsem na to pod tímto článkem: http://www.h7o.cz/zabranskeho-znama-povidala/. Situace se od té doby zlepšila jen částečně: od překladatelů se nadále při měsíčním pobytu vyžadují „mediální výstupy“ na úkor jejich vlastní práce, na druhé straně podmínkou pobytu pořád ještě není překladatelská smlouva s nakladatelem, jak bývá běžné v zahraničních překladatelských domech. Překladatelovo jméno opomíjejí pravidelně nejrůznější české kulturní instituce – nejen organizátoři lipského hostování (viz FB Ahoj Leipzig), ale například i Česká centra (je pravda, že při poslední Noci literatury – poprvé po 13 letech! – představili na FB některé knihy i jejich překladatelé, ale ve zpravodajství různých zahraničních ČC o nových překladech jméno překladatele často chybí – ujištění, že to „není ze zlé vůle, ale prostě na to člověk zapomene“, zní z úst představitele české kultury v cizině a po dlouhých letech, kdy na tenhle problém upozorňují překladatelské organizace i jednotliví překladatelé, jako chabá výmluva). Příznačné jsou fotky z průběhu hostování na FB Ahoj Leipzig, na nichž jsou často samozřejmě i překladatelé (jak vím, protože některé z nich znám), ale v popiskách jsou zásadně jen jména spisovatelů (případně organizátorů včetně německých „asistentů“ z osazenstva stánku): překladatelé zůstávají anonymní.

Martin Krafl,

Práce překladatelů si vážím a mnohé z nich v Německu, Rakousku či Švýcarsku osobně znám. Při přípravě dalších prezentací české literatury na veletrzích a festivalech udělám vše pro vzájemnou komunikaci, abychom společně předcházeli zbytečným nedorozuměním.

Jako programový koordinátor hostování ČR na Lipském knižním veletrhu 2019 uznávám, že jsme v prvním roce příprav byli s mým týmem zaměřeni především na autorky a autory. Na sklonku léta 2018 jsem se za to překladatelům české literatury do němčiny omluvil a od té doby jsme na jejich práci i tvorbu kladli pozornost. Na webové stránce projektu Lipsko 2019 dostali možnost prezentovat svou profesní dráhu a své překlady v rámci medailonků. S řadou z nich jsme komunikovali ohledně programu, všem jsme nabídli volnou vstupenku na veletrh. Z autorů článku byli do programu zapojeni všichni kromě Ruben Höppner a Iris Milde. To, že ne všichni překladatelé moderovali prezentace jimi přeložených titulů, souvisí i s tím, že to někdy nechtěli jejich autoři či vydavatelé. V jednom případě šlo o požadovanou výši honoráře v nesrovnatelné výši s ostatními účinkujícími.

Ondřej Buddeus mě, mé kolegy i členy dramaturgické rady projektu na chybějící komunikaci s překladateli v roce 2018 skutečně upozornil, tím ale jeho angažmá v této věci skončilo. Daleko větší roli v komunikaci s překladateli měly mé kolegyně z týmu Lipsko 2019 v Moravské zemské knihovně Brno, Michala Čičváková z Českého literárního centra, Susanne Meierhenrich z Mnichova (PR) a Ruth Justen z Lipska (digitální komunikace). Důležitou roli v této věci sehrála i spisovatelka Markéta Hejkalová z Českého centra PEN Klubu.