Jaká bude povaha nadcházejícího světa? A kdo bude mít šanci v něm uspět? To jsou hlavní témata knihy Obory budoucnosti, třetího titulu, který vydalo nakladatelství Argo v rámci své nové a záslužné edice Crossover. Jejím autorem je Alec Ross, americký expert v oboru inovací, který čtyři roky působil jako poradce Hillary Clintonové, čímž se také v knize náležitě chlubí, protože těch 1435 dní strávených prací pro vládu mu prý „umožnilo skutečně intenzivně a zblízka nahlédnout, jaké síly utvářejí svět“. Celkově publikace přináší informovaný a čtivý, ale nijak překvapivý pohled na obory, které budou podle autora nejdůležitější pro naši ekonomickou budoucnost, „počínaje robotikou a umělou inteligencí přes kybernetickou bezpečnost a komerční využití genomiky až po dopad digitálních technologií na peněžní trhy“.

V knize najdeme pasáže líčící autorovo osobní angažmá v různých částech světa či vzpomínky z dětství (na dědečka, jenž chápal, „v čem může být globalizace ošemetná: nepřináší pouze nové příležitosti, ale také konkurenci, která může otřást vaším postavením ve světě a nakonec vás o ně zcela připravit“). To přechází v úvahy o budoucnosti vzdělávání i ve výklady sociologicko-ekonomické, jež místy obsahují i proroctví snad až příliš odvážná: „Postoj, jaký k datům zaujmeme, je dnes stejně důležitý, jako byl ve věku zemědělství postoj k půdě a ve věku industrializace postoj k průmyslu. Zbývá nám už jen krátké časové okénko – podle mě nanejvýš pár let –, než se ustaví nové normy, které prakticky nebude možné změnit. Doufejme, že rozhodnutí, jež nás k takovým normám nasměrují, vezmou lidé do vlastních rukou a nenechají je na strojích.“

Posilování pozice druhých, nebo divočina?

Některé Rossovy analýzy jsou optimistické. Například soudí, že většina platforem digitální ekonomiky „přispívá k finančnímu posilování skupin s nízkými a středními příjmy. Ekonomická aktivita se jejich zásluhou zároveň přelévá napříč komunitami. V New Yorku se 82 % nabídek ubytování registrovaných přes Airbnb nachází mimo oblast manhattanského centra, díky čemuž se dolary z kapes turistů přesouvají do čtvrtí ve vnějších obvodech. O ubytování navíc panuje celkem nouze, takže činnost subjektů typu Airbnb rozšiřuje nabídku a sráží celkovou cenu. Sazby za pronájem hotelů v důsledku toho klesají a část té hodnoty se přesouvá k lidem s nevyužitými pokoji, jejichž pronajmutím vzniká hodnota nová“. Zároveň to podle autora dává možnost cestovat lidem, kteří by si to jinak nemohli dovolit, a mnoho dalších si díky ní dovolenkový pobyt prodlouží. Na místech, kde typický turista stráví tři noci, zůstává průměrný host Airbnb nocí pět.“

(Zde dodejme, že mnohem pesimističtější – a možná i realističtější – je hodnocení Andrewa Keena, autora knihy Jak opravit budoucnost z téže edice. Ten přirovnává současný svět digitálních technologií k začátkům kapitalismu v jeho divoké fázi. Dnešní digitální ekonomika je podle něj „opanována téměř nekontrolovaným volným trhem, zaplavena návykovými výrobky, charakterizována firemní nezodpovědností a dalekosáhlou neznalostí dopadů nejmodernějších technologií na naše duševní a fyzické zdraví“.)

V africkém prostředí zase Ross vyzvedává přímou formu distribuce mzdy, a nikoli přes prostředníky na úřadech a vysokých místech samosprávy či armády. Jestliže tedy dříve byly bankovky z velké části rozkradeny generály, dnes jsou elektronicky posílány vojákům přes jejich chytré telefony. Autor přitom popisuje i svoje osobní úsilí a problémy, jimž musel čelit: „Vycházeli jsme z myšlenky, že zakódované peníze přinesou zakódovanou důvěru, protože ubude prostoru ke korupci. Nešlo to ovšem zařídit ze dne na den. Našemu týmu se sice podařilo protlačit konžským parlamentem zákon, jímž se převody přes mobil ukotvily v právním řádu, ale generálové se cestou úplatků postarali, aby úředníci zodpovědní za výplaty na nový systém hned tak nepřešli. Program se tím na čtyři roky prakticky zasekl, a nám se znovu dostalo rázné připomínky, že technika sama o sobě problémy s korupcí nevyřeší. Když jsem však na ministerstvu zahraničí působil posledním rokem, dočkal se systém přeci jen svého zprovoznění a vojákům konečně zdárně odešly první elektronické platby.“

Vítězové a poražení

Vývoj světa v budoucnosti ale Ross vidí diferencovaně. V robotice budou podle autora nejúspěšnější státy, které vyvíjejí a vyrábějí roboty na export, tedy země, kde mají výrobci své centrály, kde se nacházejí výrobní závody a kvalifikovaná pracovní síla. Takový je případ Jižní Koreje, Japonska nebo Německa. V největším ohrožení budou naopak země jako Čína, jejichž výrobní základna se opírá o levnou pracovní sílu. A takřka nulovou úlohu hraje na poli robotiky Rusko. Roboti se tam nevyrábějí ani nenakupují v nijak podstatné míře a nic na tom nemění ani ruská průmyslová základna. Země se totiž soustředí spíš na to, jak udržet v chodu těžební průmysl (produkující zemní plyn, ropu, železo a nikl) a velké průmyslové závody, které vypadají a fungují prakticky stejně jako v sedmdesátých a osmdesátých letech.

Do silného kontrastu přitom autor dává dvě země bývalého Sovětského svazu: Estonsko, které se rozhodlo světu otevírat a vsadilo na digitalizaci veřejné správy, a Bělorusko, jež si zvolilo uzavřenost. „Bělorusko dodnes zůstává zemí, kde nevznikají skoro žádná data. Čas se tu zastavil v sedmdesátých letech a velká část podniků i státních úřadů pořád funguje na bázi psacích strojů. Namísto éry robotů, kteří by zastali nádenickou práci, se Bělorusko zaseklo ve věku roboty, kterou stále ještě vykonávají lidé. Bělorusové se dodnes pachtí v zemědělských družstvech či zastaralých průmyslových závodech a moří se tam s jednotvárnou, špinavou a nebezpečnou prací, kterou v ekonomicky vyspělejších zemích odvádějí roboti.“ Na příkladech některých úspěšných zemí v Africe, zvláště Rwandy po konci tamní občanské války, pak Ross vysvětluje, že nejlépe si v nadcházejících dekádách povedou země, jež vsadí na otevřenost. V politické rovině řada afrických zemí stále ještě neotevřela tolik, kolik by mohla či měla. Ale ty, které tak učinily, posílily společenskou úlohu žen a „vytvořily prostor pro vlastní podnikatele, rostou momentálně nejrychleji“.

Ovšem ani život těch, kteří plně vstoupí do digitálního věku, podle autora nebude bezproblémový. Se zneklidněním píše třeba o rozmazávání hranic mezi státem a soukromými firmami. Četné firmy mají svoje sídlo často v jiné zemi, než kde se nachází jejich síťová infrastruktura, a pokud je někdo zvnějšku napadne, vyvstane problém, na kom pak leží zodpovědnost za reakci: „Na státu, kde ta firma sídlí, nebo na zemi, kde má své sítě a servery? A pokud ani jeden z těchto států nezasáhne a firma se rozhodne svou síť bránit protiútokem, kdo další do toho pak má co mluvit?“

Postiženy podle něj můžou být celé společenské třídy: „Zatímco předešlá, digitalizací nesená vlna globalizace pomohla obrovskému množství lidí na trzích s levnou pracovní silou ven z chudoby, příští vlna dolehne celosvětově na příslušníky středních tříd, z nichž mnohým bude hrozit, že do chudoby opět upadnou.“

Autor si uvědomuje i rizika zneužití soukromých dat, a to i těch z minulosti, které lidé neprozřetelně svěřili sociálním sítím, ale trochu velkoryse je přechází: „Jelikož každý náš přehmat či vyzrazené tajemství zanechá nesmazatelnou stopu v digitálních záznamech, nezbude nám než smířit se zvolna s tím, že jsme jen lidé a někdy si prostě vybereme slabší chvilku.“ Přesto trvá na tom, že i přes posouvání společenských norem je nezbytné zabránit tomu, aby se na veřejnost dostávaly jisté zásadní informace, jako jsou třeba údaje týkající se naší genetické výbavy: „Soukromí se možná pod náporem velkých dat bortí, ale některé věci by si roušku diskrétnosti uchovat měly a zaslouží si, abychom se o to zasadili.“

Vymazlení roboti

Do mnoha soukromých domácností se stále neúprosněji dostávají roboti a mnozí lidé si k nim vytvoří citové pouto. Zde autor dává slovo i skeptikům, jako je profesorka z MIT Sherry Turkleová. „Nejde jen o to, aby se starší lidé mohli vypovídat,“ podotýká Turkleová v narážce na plánovanou produkci robotů schopných konverzovat, „ale také o to, aby si je ti mladší vyslechli. Jako by nás skoro ani nezajímalo, co nám naši dědečkové a babičky mohou ještě říct. Chceme vyrábět stroje, které umožní, že příběhy starších doslova skončí na hluchých uších.“

Sám Ross se ale k těmto novým domácím pomocníkům vyjadřuje s nadšením. Podrobně popisuje vymoženosti, jako je interaktivní robot pro tělesnou asistenci (Robot for Interactive Body Assistance neboli RIBA), který lidem do 80 kilogramů váhy pomůže vstát nebo se posadit: „Pomocník je navržen k maximálnímu pohodlí pacienta: připomíná velkého usměvavého medvěda a je potažen jemným vnějším materiálem, aby se předešlo možnosti poranění či bolestivého kontaktu.“ Nebo líčí jiné japonské „udělátko“ jménem PARO, což je robotické tulení mládě potažené hebkou bílou srstí, které se v mnoha ohledech chová jako opravdové domácí zvířátko. „Je navrženo pro lidi, kterým již zdraví nedovoluje postarat se o živého tvora, popřípadě pro osoby, které bydlí v prostředí, jako je domov důchodců, kde by domácího mazlíčka jinak mít nemohli. PARO se s chutí nechá pochovat; naštve se, když ho bacíte; a rád si dopřeje šlofíka. Když byl PARO před lety představen Baracku Obamovi, který se právě účastnil exkurze po japonských novinkách ze světa robotiky, americký prezident se k němu bezděky natáhl, aby ho podrbal na hlavě a na zádech.“

A co zvířata?

Zato o živá zvířata autor v knize mnoho zájmu nejeví: naopak se raduje nad způsobem, s nímž se u břehů Jižní Koreje vypořádávají s medúzami, které mají negativní dopad na živobytí tamních rybářů. Laboratoř městské robotiky při Korejském ústavu moderní vědy a techniky prý proto vytvořila jakousi plovoucí a samostatně operující drtičku na medúzy. „Zařízení se nazývá JEROS (Jellyfish Elimination Robotic Swarm neboli Rojově operující robotický likvidátor medúz) a za hodinu dokáže ulovit a zlikvidovat až jednu tunu žahavců,“ pochvaluje si autor bez toho, aby jen nadnesl otázku, jaké může mít takové počínání ekologické následky.

Otázky, které si autor v knize klade, jsou jistě aktuální, ale jeho odpovědi jsou možná někdy až frázovitě proklamativní: „Tyto změny otevírají nové příležitosti pro nás pro všechny – pro podniky, státy, investory, rodiče, studenty i děti. Snad tato kniha přispěje k tomu, abychom s nimi naložili co možná nejlépe.“ Je na ní sympatické, že se autor snaží dívat na soudobý stav z více perspektiv. Tedy nejen z hlediska vítězů globalizace, ale také poražených, kteří „žili na pracovních trzích s drahou pracovní silou (jako jsou Spojené státy či Evropa), a přitom nedokázali udržet krok s technologickými změnami“. Kniha ostatně začíná autorovým líčením jeho vysokoškolské brigády, kdy ve tři hodiny ráno utíral „alkoholem páchnoucí zvratky po countryovém koncertu v Charlestonu v Západní Virginii“, kde se právě dostal do styku s oněmi méně úspěšnými. Přesto je ale otázkou, nakolik jejich názory a zkušenosti tato publikace skutečně zohledňuje. A jestli není Rossův pohled, oslněný až nekritickou úctou k politikům, jimž sloužil, Obamovi a Clintonové, přehnaně optimistický. Zároveň nemůžeme popřít, že díky svému postavení v americké administrativě autor zná dilemata, jimž čelí současný svět, důkladně. Díky tomu kniha nabízí obstojný přehled o dnešním měnícím se světě.