Studio Pixar, nyní dceřiná společnost The Walt Disney Company, produkuje už celé čtvrtstoletí animované filmy. Zosobňuje špičkovou technickou kvalitu, jakkoli příběhy samotné spíše odpovídají obvyklému očekávání amerického diváka (jemuž se často přisuzuje mentalita dvanáctiletého dítěte). S Pixarem se pojí takové hity jako Toy Story – Příběh hraček, Hledá se Nemo, Auta, Úžasňákovi nebo umělecky zřejmě nejambicióznější Ratatouille.

Firma později proslulá jako Pixar přitom vznikla jako součást počítačové sekce Lucasfilmu a zajišťovala grafickou podporu pro triky, které uchvacovaly třeba ve Hvězdných válkách. V polovině 80. let ji zakoupil spoluzakladatel Applu Steve Jobs. Nepodařilo se z ní ale učinit vydělávající subjekt, a tak ji musel ustavičně dotovat. Trvalo to až do poloviny následujícího desetiletí, kdy oslovil někdejšího právníka Lawrence Levyho a nabídl mu místo finančního ředitele, jenž měl Pixar vyvést z dlouhodobé krize. Jako východisko z nouze posloužila dohoda s Disneyem, že Pixar se nebude soustředit jen na počítačové programy, ale hlavně na výrobu vlastních animovaných filmů, které Disney distribučně zaštítí. Riskantní tah vyšel stoprocentně: Toy Story – Příběh hraček (1995), první celovečerní titul z impozantní řady, která k dnešku čítá přes dvacet titulů (nejnověji Frčíme), vydělal přes 350 milionů dolarů.

A právě na překonávání krize, která Pixar v polovině 90. let srážela k hranici nebytí, se soustředí Levyho vzpomínková kniha Příběh studia Pixar. Titul je to trochu matoucí: autor nepopisuje dění v Pixaru od počátků až k dnešku, ale soustředí se především na těch několik let, kdy on sám vykonával důležitou „restrukturalizační“ funkci. A volí k tomu podobu jakoby deníku, kde zachycuje – někdy s přesně citovanými rozmluvami – každodenní dění kolem sebe, rekonstruuje důležité okamžiky, přibližuje svá rozpoložení, obavy, naděje i pocity nečekaného úspěchu. Občas se ocitá na pomyslné hranici románu z finančnického zákulisí vyprávěného v první osobě – natolik si dává záležet na promyšlené prezentaci jednotlivých úkonů, kdy se sám mění v jakousi nezávisle fungující literární figuru.

Svůj pocit z dobře odvedené práce nemohl Levy vyjádřit výstižněji než úvodní pasáží o mimořádně výnosném prodeji Pixaru v lednu 2006. Disney, do té doby partner a distributor, jej koupil za 7,6 miliardy dolarů. Dobře rozumějme: když Levy do Pixaru o dvanáct let dříve přišel (a to tvoří jádro jeho vyprávění), firma balancovala na hranici úpadku. Její vzestup si tedy připisuje jako svou osobní zásluhu, byť někdy poněkud marnivě lituje, že se jeho jméno neskví i v titulcích produkovaných filmů.

Je příznačné, že Levy nikoli okázale, ale přece jen zřetelně vystupuje v roli novodobého hollywoodského mogula, jenž pouhým slovem rozhoduje o budoucnosti firmy, kam byl vlastníkem dosazen. Ačkoli se jeho vyprávění skládá z mnoha dialogů i komentářů, s výjimkou režiséra Johna Lassetera, jenž tvrdohlavě prosazuje původní náměty, „kterým by všichni věřili“, Levy málokdy komunikuje s podřízenými zaměstnanci (ti se ocitají v pozici masy s napětím očekávající šéfovo rozhodnutí). Čtenáře ponejvíce informuje o rozmluvách s vizionářským Jobsem nebo se zástupci bank, manažery od Disneye, prostě s osobami s podobnými rozhodovacími pravomocemi, jaké má on nám. Proto jej také film zajímá jen jako finanční produkt, u něhož rozhoduje jediný ukazatel – zisk. Však není náhodné, že označení „nejlepší film“ se výhradně kryje s výší tržeb (jak třeba dokládá naprosto bezelstné přiznání na straně 204).

Nesmíme se tudíž divit, že o filmech samotných se mnoho nedovíme – Levy nanejvýš sdělí, nakolik jej ohromila výsledná podoba filmu, který dosud znal z pouhých skic či hrubé animace. Zato obšírnější podrobnosti zaznamenává o průběhu slavnostní premiéry nebo o reakci svých dětí, zcela okouzlených jednotlivými zápletkami. Zabývá se produkčními možnostmi Pixaru: zatímco optimální by bylo uvedení aspoň jednoho titulu každoročně, výroba jednoho filmu tu trvá dva roky; řeší hrozbu, co by nastalo, kdyby se ne každý film proměnil ve veleúspěšný divácký hit zajišťující bezproblémové fungování studia.

Levy příliš nezdůrazňuje bedlivý dohled nad tím, aby ony „původní náměty“ spolehlivě plnily divácká očekávání stejně jako několikrát převařené disneyovky, opakovaně čerpající z obecně známých předloh. Ze zákulisí proniká v tomto ohledu málo zpráv, avšak coby výmluvný náznak může posloužit osud Jana Pinkavy, jenž po oscarovém úspěchu krátkého filmu Geriho hra (1997) začal pod hlavičkou Pixaru chystat výsostně autorský projekt, a sice Ratatouille (2007). Zamýšlel se více přiblížit k poetice evropských filmů, spolehnout se na dospělejší evropskou mentalitu – a brzy jej nahradil zkušenější, ale také přizpůsobivější řemeslník. Tento incident nemá ovšem s Levyho působením nic společného, odehrál se mnohem později, až po převzetí Pixaru Disneyem. I sám Levy nakonec pocítil nutnost změny, když se rozhodl prestižní místo opustit a oddat se studiu buddhistické filozofie.

Příběh studia Pixar nakonec nevypovídá ani tak o Pixaru jako o samotném Levym a jeho smýšlení a uvažování, přibližuje duchovní obzor špičkového manažera, jehož základním úkolem bylo nastartovat plně výdělečnou továrnu. O filmu ostatně přemýšlí jen v rovině zábavního produktu. Sobě se věnuje převážně až v posledních kapitolách, kdy se pokouší v novém osvětlení nahlížet své dřívější skutky a současně vysvětlit budoucí rozhodnutí, jakkoli v době psaní této knihy také již minulá – originál vyšel v roce 2016 a od té doby byl přeložen do řady jazyků včetně čínského. Do češtiny jej převedl Jiří Žák, jenž vcelku úspěšně přetlumočil Levyho poněkud sebestřednou a snad i málo šťavnatou, protokolární dikci.

Kniha obsahuje jmenný rejstřík i stručný medailonek autora. Domnívám se, že navíc mohl být doplněn výčet krátkých i dlouhých filmů, které Pixar vyrobil – snad i včetně ohlasů. Čtenář by tak získal komplexnější přehled o produkci a nebyl tak odkázán jen na Levyho zmínky.