Srdce a čas pro literaturu
Začíná školní rok a studenti a učitelé posledních ročníků středních škol se možná již za měsíc dozvědí, jaký maturitní model bude platit v letošním školním roce. Že je to pozdě? Ministr si myslí, že ne, studentů se nikdo neptá a učitelé si zvykli: zářijový čas je už tradičně pro změny v „nové maturitě“ zřejmě odkudsi shora předurčen, a téměř každé jaro se maturita – podobně jako příroda – znovuzrodí.
A jak to bude nově s maturitní literaturou? Vlastně trochu postaru: v didaktickém testu, připravovaném nadále Cermatem, sice pravděpodobně zůstanou tak tři čtyři zajímavé otázky na epizeuxis, Povídky malostranské, ne/stejný počet slabik ve verších a obkročný či jiný rým, ale ústní zkoušku „formou řízeného rozhovoru s využitím pracovního listu obsahujícího úryvek nebo úryvky z konkrétního literárního díla“ už bude mít ve své kompetenci škola. Středoškolští češtináři tak znovu dostanou důvěru a mohou studenty, které čtyři roky učili podle školních vzdělávacích programů, zkoušet bez jednotného manuálu z Cermatu. Díky!
A teď to nejpodstatnější. Požadujme, ať ministerstvo studentům a učitelům garantuje, že každá další důležitá změna v maturitní zkoušce bude platit vždy jen pro nastupující studenty, a čtyřletý středoškolský čas a zejména poslední rok studia tak nebude narušován podzimními nápady z Karmelitské či odjinud. K větší vážnosti každé velké zkoušky totiž přispívá i to, že se na ni můžeme připravovat dlouhodobě, že se k ní po nějakou dobu směřuje, že zkrátka nejde sfouknout jen tak.
Čtyři roky nechť jsou také časem pro literaturu. Má-li ústní zkouška z ní zohledňovat různé typy maturitních oborů, musí mít také učitelé čas na to, aby se svými studenty koncepčním způsobem pracovali a vytvořili tak pro ně a s nimi ucelený příběh literatury, který bude dostatečně inspirativní a přiměřeně náročný. Příběh, který bude mít hlavu a patu a který před koncem nikdo nepřeruší. Smysluplný příběh.
Není přitom podstatné, zda se bude jeho osnova opírat o žánry, velká témata a postavy či o stáří textů (i když zkušenost mnohých praví, že ač se chronologicky vyprávěný příběh literatury dlouho zdá nekonečný a trochu nudí, většinou nečekaně a bez pointy skončí někdy v půlce minulého století a s nejmodernější literaturou se studenti ve škole minou). Právě tady se nabízejí cesty pro konkrétní školy, jejich učitele a studenty. Co třeba každý rok vykročit ze středoevropského literárního prostoru na jednu světovou stranu a před maturitou si pak zvolit tu, která je mi nejbližší: sestavit si seznam třeba jen z balkánských autorů? Není nakonec cesta z domova ven tou nejpřirozenější cestou poznání? A srdce Evropy pak možná přestane být pro mnohé vyprázdněným slovním spojením … A možná je to i cesta, jak mezi studenty objevit více budoucích sečtělých rusistů, romanistů, nordistů! Nebo „jen“ celoživotně nadšených čtenářů.
Letošní maturanti budou asi na jaře zkoušeni z literatury hodně podobně jako ti loňští. Učitel není ministr české vlády, a tak si pravděpodobně netroufne 1. října oznámit svým maturantům velké změny. Měl by si však troufnout zvolit cestu – a se studenty prvního ročníku začít vyprávět velký příběh literatury. A měl by ho čtyři roky bránit.
Diskuse
Vložit nový příspěvek do diskuse
Blanka Pešoutová,
Vážený pane Soukale, aby při cestě ze střední Evropy kamkoli unikl Kafka a Hrabal, museli by být studenti, resp. jejich učitelé literatury úplně slepí (o takových tu asi nemá smysl psát, ti si žádnou koncepci nevytvoří, ať budeme maturitní zkoušku sjednocovat, či rozvolňovat) - vycházeli by ze střední Evropy čtyřikrát, a tak by je naopak mohli číst v každém ročníku: prváci určitě zvládnou a ocení krátké povídky-"hovory", s Erbenem lze přečíst Hrabalovu Esej o Kytici, v maturitním ročníku už Příliš hlučnou samotu, třeba ve třech variacích. Navíc jsou oba autoři přeloženi po celém světě.
Píšete: "K maturitním seznamům pak jen to, že optimálně by měly být vytvářeny na určitém společném školním základě od prvního ročníku v souvislosti s četbou žáků konkrétní třídy."Vykračovat" se z nich dá snadno, pokud o to má žák skutečně zájem." V prvním nejsme v rozporu. A žáci, myslím, mají zájem, má-li opravdový zájem učitel - o literaturu a o ně - a proto může (a podle mě musí) být onen příběh literatury jiný na gymnáziu a jiný na průmyslovce... a dokonce se v áčku a béčku nečtou úplně stejné knihy! Tím společným základem přece musí být to, aby děti a mladí lidé četli, přemýšleli a rozuměli, ne to, abychom v celé republice dělali zkoušku stejně. (Povídky malostranské se studenty čteme v kvartě/1. ročníku.)
Vše, co píšete v úvodu příspěvku o maturitním testu, vím a nemám důvod to nijak rozporovat. Já o testu snad píšu jen to, že literární otázky bývají špatné: dvacetiletý člověk počítá slabiky, aby získal certifikační zkoušku - Kafka by se prohýbal smíchy.
Hodnotu a věrohodnost maturitní zkoušky oslabuje to, že neexistuje sdílená vize vzdělávání a jak dosavadní podoba společné maturity, tak aktuální rychlá novela jsou toho nutným projevem. Na tom se asi shodneme. A mě vlastně ty ministerské kotrmelce už nezajímají, baví mě přemýšlet o podstatě.
Děkuji za Váš příspěvek a těší mě, že jste si ten můj přečetl.
Josef Soukal,
Rád bych autorku příspěvku upozornil, že maturitní test obsahuje řadu otázek, nejenom těch, kterými se snažila jeho úroveň shodit (mimochodem - proč vadí otázky na jednu ze stěžejních próz české literatury druhé poloviny 19. století, notabene když nejsou "biflovací"?). Rovněž stojí za to prostudovat si maturitní data a dát na zkušenosti učitelů - ukazují, že výsledky testu dost přesně ukazují míru studijních předpokladů a studijní morálku jednotlivých žáků; daleko přesněji než výsledky těch částí zkoušky, kde je (či bylo a znovu bude) v rukou škol.
Dále bych jako člověk, který maturitní dění sleduje dlouhodobě a podrobně, chtěl uvést, že konkrétní podoba ústní zkoušky vždy závisela na učiteli a ten, kdo chtěl a uměl to, zkoušel smysluplně doposud, a naopak. Podstata problémů se zkouškou je někde úplně jinde
K maturitním seznamům pak jen to, že optimálně by měly být vytvářeny na určitém společném školním základě od prvního ročníku v souvislosti s četbou žáků konkrétní třídy. "Vykračovat" se z nich dá snadno, pokud o to má žák skutečně zájem. Každoroční specializace na jednu oblast by znamenala buď to, že kvůli Balkánu by pak žákovi unikl třeba Kafka či Hrabal, nebo to, že školní seznamy by se rozrostly na tisíc položek.
Za přemýšlení stojí i fakt, že maturitní zkouška je certifikační, měla by tedy vycházet ze společného základu a standardu; v tomto ohledu ovšem letošní maturitní novela dál oslabuje hodnotu a věrohodnost maturitního vysvědčení.