Byli ukryti na střechách na pěší zóně, tam, kde je nejvyšší koncentrace luxusních obchodů, bank a exkluzivních restaurací, dnes v osm hodin ráno začali ostřelovači střílet na ulici. Některé z chodců teroristi také zajali a použili jako živé štíty. Podle opatrných odhadů bylo do této chvíle zabito přibližně třicet lidí; ovšem toto číslo je pravděpodobně nižší než skutečnost, neboť pouze v části, kterou lze obhlédnout z bytu Marianniných rodičů, kde od včerejšího večera pobýváme, napočítáme jedenadvacet mrtvých těl a pěší zóna se táhne oběma směry mnohem dál, než kam dohlédneme.

Zdá se, že nikdo neví, kde všude snajpři zaujali pozice a kolik teroristů se na akci podílí. Střílejí i na záchranáře, svědčí o tom kromě jiného i jedna shořelá sanitka. Nad městem už několik hodin krouží vrtulníky. Stovky policistů v neprůstřelných kombinézách a přivolané vojenské jednotky se rozmístily v přilehlých ulicích. Vzduch je plný kouře, stále ječí sirény a je slyšet křik zraněných.

Marianne je už delší dobu v kuchyni a já jsem se uvelebil na pohovce. Tu a tam zajdu k oknu a sdělím jí, jaká je venku situace. Když se zeptám, jestli bych jí nemohl nějak pomoct, pokaždé odpoví, že není třeba, všecko zvládá.

Na Mariannině tabletu chvíli sleduju živý přenos, v jednom momentě dokonce krátce rozpoznám i náš dům, pak si ale říkám, že je to absurdní, když to můžu mít koneckonců úplně naživo. A tak si zase stoupnu k oknu, opatrně očima propátrám střechu a fasádu protějšího domu, a když nikoho nevidím, vykloním se ven. Ve stejném okamžiku udělá jeden z členů ochranky dole u klenotníka totéž, na pár vteřin vystrčí hlavu z vchodových dveří, a už to práskne. Muž se zhroutí, padají další výstřely. Vtom hlasitá detonace roztříští několik oken na protějších domech, křik, další salvy a nepřetržité vřeštění alarmů v luxusních obchodech; to mě přiměje okno zavřít.

„Určitě nepotřebuješ, abych ti pomohl?“ volám do kuchyně.

„Už to bude, děkuji!“ odpoví Marianne.

Trochu se toulám po místnostech rozlehlého bytu. Vysoké stropy, všechno honosně zařízené starým čínským nábytkem, orientálními koberci a indickými závěsy, jsou tu dřevěné a kamenné sochy z Jižní Ameriky, umění afrických kmenů. Na zdech visí obrazy známých evropských a amerických moderních malířů.

Marianne se na dnešní den evidentně dobře připravila. „Voilà, dnešní menu,“ podává mi přeložený list ručního papíru. Rozevřu ho a čtu si menu – napsané kaligrafickým písmem:

Kuřecí consommé à l’impériale
Paštika Talleyrand
Omeleta Tegetthoff
Filet Wellington
Sleď à la Bismarck
Kotleta à la Nelson
Filet à la Colbert
Rohlíčky maršála Radeckého
Pudink Metternich
Dort Esterházy

K tomu se podávají vybraná bílá, červená a šumivá vína, na zakončení likér a káva. „To vypadá slibně,“ prohlásím a uznale hvízdnu.

Přesunu se do salonu, tam už čeká prostřený stůl. Také odtud krátce vyhlédnu z okna, venku se ale nic nezměnilo, jen snad že se zapojily i paramilitární jednotky.

A už je tu Marianne se dvěma poháry šampaňského. Poděkuju, usmějeme se a připíjíme si na zdraví. Značku a ročník mi Marianne šeptne do ucha.

Jsem uchvácený.

„Vůbec jsem netušil, že umíš tak fantasticky vařit,“ chválím Marianne.

„Já taky ne,“ odpoví.

Mezi posledním hlavním chodem a zákuskem se jí zeptám, jestli mi náhodou před časem nevyprávěla, že její otec vlastní několik zbraní.

„Jistěže.“ Zasměje se a vede mě do ložnice rodičů, vysune spodní část postele a tam leží půl tuctu loveckých pušek, dvě si vezmu.

„A náboje?“ ptám se.

„Zde prosím,“ praví Marianne, otevře matčinu šatnu a vloží mi do ruky kufřík od Louise Vuittona.

„Děkuji,“ odpovím a odnesu si pušky a kufřík do salonu.

Než Marianne přinese z kuchyně rohlíčky maršála Radeckého, kontroluju zbraně. Jsou v perfektním stavu, a v kufříku jsou dokonce celoplášťové střely.

Když se Marianne vrátí s dalšími dvěma talíři, odložím zbraně stranou, rozvážně jíme a nasloucháme hudbě. Ve chvíli, kdy jsme dospěli k poslednímu zákusku, jedno z oken prorazí kulka a provrtá obraz Franze Marca nad stolem, u něhož sedíme; střela projde hrudníkem vyobrazeného koně. A o něco později zařinčí další okenní tabulka, tentokrát se střela zavrtá do Andyho Warhola na zdi vlevo.

„To je ale komická náhoda,“ prohlásím a Marianne přikývne.

Znovu odejde do kuchyně a vrátí se s malým šálkem kávy.

„Děkuji,“ řeknu a usrkávám.

„S kardamomem,“ doplní.

V tom okamžiku dojde na pěší zóně k obrovské detonaci. Okenní tabulky se s řinčením vysypou, je slyšet rachocení samopalů a do pokoje se vevalí šedočerný kouř.

Vstávám, beru do ruky pušky a do obou bubínkových zásobníků vložím po pěti nábojích. Potom opatrně s jednou z pušek v ruce vyhlédnu ven.

„Chceš taky?“ zeptám se.

„Hned,“ řekne Marianne, „jenom si ještě rychle umyju ruce,“ a zmizí v kuchyni.

Nakonec stojí Marianne nalevo, já napravo od okna, spolu vyhlédneme na děsivou scenerii, která se nám předvádí téměř podbízivě. Slyšíme střelbu a exploze, křik a povely z megafonu, sirény a vrtulníky, těsně kolem našeho okna proletí zpanikařený holub.

„Kdo začne?“ ptá se Marianne.

A hned vykřikne „Já!“, postaví se na parapet a spustí střelbu. Podaří se jí vystřílet všech pět nábojů, než policie střelbu opětuje, a po novém nabití vypálí Marianne ještě tři, než se mrtvá sesune k zemi. Jaké měla krásné vlasy, pomyslím si, zhluboka se nadechnu a postavím se na její místo, přiložím pušku k pravé tváři a zamířím.