Významnou roli v „dospívání“ komiksového média sehrál zejména v devadesátých letech kriminální žánr. Drsné krimisérie jako Sin City, Hitman či 100 nábojů (a detektivem, byť paranormálním, je také Hellboy) tehdy oslovily starší čtenáře, kteří již odrostli superhrdinským pohádkám. Popularita oněch sérií v té době souvisela i s chytře komponovanými a cynicky pojatými krimifilmy Quentina Tarantina, bratří Coenů či Guye Ritchieho, případně s knihami Elmorea Leonarda, Jima Thompsona či Jamese Ellroye, které oněm filmům často sloužily jako předlohy. Tato vlna měla odezvu i v Česku – dotyční filmoví tvůrci tu jsou dodnes velmi populární a všechny zmíněné komiksové série česká nakladatelství vydala, či dokonce dosud vydává. Snad jen knihy tohoto žánru se tu v konkurenci klasičtěji pojatých detektivek nikdy úplně neuchytily.

Právě komiks byl médiem, v němž se objevilo asi nejvíce pokusů o nápodobu tohoto stylu. Převážně šlo o povídky a časopis Crew, který vznikl v devadesátých letech a patřil k nejhlasitějším vyznavačům cynického humoru a drsných kriminálních zápletek, dokonce vypsal kreslířskou soutěž na scénář zábavně přestřelené zabijácké povídky Zemřít znamená nežít. Na rozsáhlejší ploše se však tomuto subžánru věnuje hlavně scenárista Max Bubakoff (vlastním jménem Pavel Boček, nar. 1971). Začal v roce 2005 novelou Okolnosti smrti S. H. a o tři roky později pokračoval kratším komiksovým románem Lucky Boy. Další komiksový scénář napsal v žánru (opět příslušně přestřelené) sci-fi (Space Trashers v roce 2012) a letos se vrátil ke své oblíbené cynické kriminálce komiksovým románem Linka.

V něm opět v duchu sarkastických kriminálních šarád splétá nelineárně vyprávěné příběhy několika postav, které náhoda i zločinné úmysly svedly dohromady. Vše začíná v nočním autobuse s nerudným řidičem, který nakládá hrstku nesourodých pasažérů. Postupně sledujeme jejich předchozí příběhy a zjišťujeme, že jde o dvojici lesbických vražedkyň, zoufale průměrného muže, který se touží proslavit, matku s dcerou na útěku před mocným manželem a otcem, slepého starce, detektiva a bankovního lupiče. Bubakoff přitom chytře ukončuje jejich retrospektivní příběhy ještě předtím, než se čtenáři dozvídají to podstatné. Stejně tak některým postavám nechává falešnou masku a připravuje si tak dvojí finále, kdy najevo vychází nejen to, co mají všechny postavy společné, ale také proč se v nočním autobuse ocitli a kam vlastně míří.

Kromě základní, chytře zamotané kompozice ještě Bubakoff potěší několika vesele podvratnými momenty, z nichž tím nejoriginálnějším je zřejmě trojice židovských grázlů v newyorském metru (děj příběhu se odehrává v USA v roce 2009), která agresivně napadá cestující a vulgárně jim vyčítá lhostejnost k holocaustu (mají dokonce na oblečení našité žluté šesticípé hvězdy). Většina postav je patřičně bizarních a mnohé z nich svádějí čtenáře k tomu, aby jim provinile fandil, i když ví, že páchají hnusné zločiny. Scenáristicky je komiks podařený, byť finální setkání všech hlavních postav v jedné násobně dramatické scéně, jako vystřižené z filmu Amores Perros, působí až příliš nastraženě.

Horší už je to s kresbou. Bubakoff ve svých třech komiksech vystřídal tří různé výtvarníky. Debutující David Petrželka je z nich asi nejlepší, což ale neznamená, že je dostatečně dobrý. Když už si zvykneme na kostrbatou, těžkopádnou a nejistě působící linku (ačkoliv postupně zjišťujeme, že možná zas tak nejistá není), iritující monochromatická pozadí bez detailů, stínů a šrafur zůstávají. Platí to především o převažujících barevných stránkách, s těmi černobílými se kreslíř vypořádal lépe. Občas má nosné nápady, třeba když rozostří některá okna, aby tak sugestivněji přiblížil zamlžené vnímání postavy. Daří se mu karikatury ošklivých a bizarních typů, ale jindy lidskou fyziognomii nezvládá zrovna dokonale. Také se zdá, že by komiksu prospěl spíše menší formát než A4, třeba takový, v jakém předtím vyšel Lucky Boy a Space Trashers.

Linka není špatný komiks a Max Bubakoff je rozhodně schopný scenárista, který by mohl být i pilnější. Jen by se měl konečně spojit s hotovým kreslířem. Petrželka naznačuje, že se jím stát může, ale zatím doplácí na patrnou nezkušenost i nedostatečný tlak scenáristy a nakladatelství na to, aby pracoval pečlivěji a důkladněji.