Švédská literární scéna utrpěla koncem léta zásadní ztrátu: 25. srpna po delší nemoci zemřela spisovatelka a ilustrátorka knih pro děti Gunilla Bergström (nar. 1942). Její nejznámější postavou je malý Alfons Åberg, který prožívá nejrůznější dobrodružství ve více než třiceti knihách vydaných v letech 1972–2012. Příhody chlapce žijícího v řadovém paneláku baví již téměř padesát let čtenáře v několika desítkách zemí včetně Brazílie, Somálska či Walesu – v Česku bohužel ne.

I u nás nicméně měli malí televizní diváci kdysi možnost zhlédnout večerníčkový seriál Alfi tropí hlouposti. Vedle různých dětských postav v Alfonsově okolí, z nichž za zmínku stojí především imaginární kamarád Mållgan, ve vyprávění zaujme tatínek Bertil, symbolizující svět a názory dospělých, které jsou s těmi dětskými často jen málo kompatibilní. Nápadná je nepřítomnost maminky, která v příbězích nevystupuje a ani se o ní nikde nemluví. „Možná je v prádelně,“ odpovídala občas na otázky čtenářů po Alfonsově mamince sama autorka. Gunilla Bergström v tomto ohledu vycházela i ze svých vlastních vzpomínek, její matka, učitelka pečující o sedm vlastních dětí, na ni totiž neměla příliš času.

Mimořádnou pozici Alfonse Åberga ve švédském prostředí potvrzuje skutečnost, že jeho jméno nese od roku 1992 cena udělovaná „za příkladné výkony v oblasti kultury pro děti“ a od roku 2015 je i maskotem kampaně bojující proti šikaně mezi nejmenšími. Autorka nicméně vytvořila i další tituly pro děti, jejím debutem byla v roce 1971 kniha Mias pappa flyttar (Miin tatínek se stěhuje) a sama měla ze svých postav nejraději dvojici Bill a Bolla. K napsání stejnojmenné knihy ji inspirovala mladší dcera, které lékaři diagnostikovali autismus. Při psaní knih o Billovi a Bolle dokonce Gunilla Bergström porušila slib, který sama sobě dříve dala, totiž že vlastní děti nikdy nepoužije jako předobraz svých postav. Stala se tak jednou z prvních autorek vnášejících do dětské literatury témata zdravotního hendikepu, ale třeba také rozvodu. V jejích knihách se také objevují motivy, které by dnes prošly už jen těžko, například skutečnost, že tatínek Bertil často kouří lulku, a to i ve chvílích, kdy čte malému Alfonsovi v jeho pokojíčku pohádku na dobrou noc. Průkopnicí byla i co se týče výtvarných technik – jako první použila v knihách pro děti metodu koláže. Za svou tvorbu se dočkala řady ocenění, mezi nejvýznamnější patřila v roce 2019 medaile Litteris et Artibus vyrobená ze zlata, kterou uděluje sám švédský král.

Mluvčí Švédského institutu pro dětské knihy Lillemor Torstensson zdůrazňuje autorčin vliv na celé generace čtenářů i tvůrců: „Inspirovala mnoho lidí, svou technikou a vyjadřováním ovlivnila tvorbu knih pro děti i způsob, jakým se na ně díváme. Znamenala velmi mnoho pro autory dětských knih, kteří přišli po ní.“ Hudebník Georg Riedel, autor doprovodu k animovaným filmům o Alfonsovi, dodává: „Byla to jedna z nejzábavnějších zakázek, které jsem kdy dělal. Alfons mi přišel tak hezky mazaný a já ho mohl doprovodit bláznivou hudbou. Byl rozjívený i modernistický. Gunilla se velmi angažovala, když šlo o svět okolo ní a děti, které to měly v životě těžké.“ A do třetice nechme promluvit šéfa kulturní rubriky deníku Dagens Nyheter Björna Wimana: „Alfons Åberg a jeho tatínek jsou postavy, které stály u zrodu moderního Švédska. Tatínek Åberg znamenal hodně pro obraz otce-samoživitele v moderním paneláku. Gunilliny knihy někdy pojednávají o opravdu těžkých věcech, ale přístupným a zábavným způsobem. Najdeme tam osamělost a stesk, nutnost vzájemné tolerance, a pak se to často obrátí ve hru. Ukazuje, jak důležitá a převratná je pro člověka schopnost si hrát. Podle mě Gunilla Bergström patří mezi největší umělce, které moderní Švédsko mělo.“