Na okraj próziček z Letné
Hůlová, Petra: Na okraj próziček z Letné

Na okraj próziček z Letné

Svolnost části české literární kritiky obratem snížit své nároky tváří v tvář prodejnosti či té správné levicové angažovanosti je příkladem nedostatku víry v autonomní nástroje umělecké kritiky. Není divu. Práce kritiček a kritiků je zoufale podhodnocená.

Zpráva, kterou o své důležitosti od společnosti dostávají, je veskrze deprimující. V některých případech možná hraje roli dějinné kyvadlo trendu a špatné svědomí těch, co si vnitřně zadali s pravicovou slepotou porevoluční hurá společnosti a dnes „dělají reparát“ shovívavými recenzemi textů, jež jsou poplatné novým ideovým požadavkům.

Jistě. Trochu přeháním a navíc celkem slušně vařím z vody. Z Bílé Vody, respektive z debaty o ní v květnovém čísle časopisu Host, v níž se mimo jiné s neadresným despektem hovoří o „sezónních prózičkách z pražské Letné“. Mají jimi zúčastnění kritici na mysli „prózičky“ Kateřiny Rudčenkové? Davida Zábranského? Petra Macháčka? Či snad Emy Voráčkové? Nevíme – a nevíme, proč ten jinotaj.

Vzhledem k tomu, že se na úkor hodnoticích uměnovědných kritérií mezi částí české kritiky etabloval respekt před prodejem spolu s důrazem na „důležitá“ témata, se dá předpokládat, že text aspirující na událost má v představách mnohých integrovat obojí.

Stále vařím z vody. Z Bílé Vody poctivě nikoli, protože román Kateřiny Tučkové jsem nečetla. Jen onu časopiseckou debatu, v níž mě zaujal v podstatě bezvýhradný fokus kritiků na úctyhodné téma a svědomitou badatelskou práci. Jak se v debatě vyjadřuje Kryštof Eder: „Když už tady padly ,prózičky z Letné‘, tak do těch autoři investují jen čas za počítačem. Ale tady vidím hledání, neuvěřitelnou autorskou energii a zápal, který je i v české próze nenapodobitelný.“ Úctu k hledání a zápalu sdílím, jen sousloví „autoři investují jen čas za počítačem“ je poněkud kryptické, nemá-li se tím ovšem na mysli, že správný román je postaven na rešerších z archivu.

Ale proč vlastně ne?

K čemu nám celé to sebepoznávání a sebevyslovování se je? A nebylo už toho dost? Přestaňme se plácat a apelujme raději na to pevné, silné a zdravé v člověku a vezměme si k ruce data. Namísto neužitečných próziček nechť jsou autoři konečně tahouny něčeho, co má smysl: například napůl vymyšlené příběhy o statečných historických osobách. Jde přece hlavně o to, že nás posilují, vedou k lidskosti a nabádají proti zlu!

Stále vařím z vody. Ze zlé vody. Přitom ironie vůbec není na místě. Přes krédo, jež vyznávám odjakživa, a sice že jsou romány buď špatné a prodejné, špatné a neprodejné, dobré a neprodejné, anebo dobré a prodejné, mě fenomén úspěchu spotřební literatury nepřestává fascinovat. Ona magie naladění se na čtenáře, které lze maskovat píárkem vždy jen zčásti a zbytek je nefalšovanou vizitkou autorčiny či autorovy autentické schopnosti zarezonovat s velkým množstvím lidí silněji než ostatní. Není to vůbec snadné. Něco jako servírovat to, co lidé budou jíst raději než kdekoli jinde, zrovna ve vašem bistru. Není nakonec právě tohle ze všeho nejvíc?

Bistro, kam se chodí nejvíce, je přece nejlepší. Oslovit lidi je kvalita. Jedná se o mimořádnou schopnost trefit se do určitého naladění, vycítit jisté potřeby a očekávání, navíc nezřídkakdy zcela spontánně a bez kalkulu, a navíc být schopný tyto potřeby v maximální možné míře uspokojit, uvařit produkt chutně. To znamená v kuchařské čepici, aby ani jeden jediný autorův vlas nekontaminoval to, co se chystá servírovat. Umění je oproti tomu v podstatě hračka, protože to je pouhé vysezené vidění. Onu zmiňovanou schopnost obsluhovat bistro ku spokojenosti mnohých sice mít může i ono (kniha dobrá a prodejná), ale stejně tak nemusí (kniha dobrá a neprodejná). Kritériem totiž není množství obsloužených lidí, ale skutečnost, že ono viděné je ideově či emočně antitezí omalovánky, která naopak to známé jen multiplikuje a obšívá novými ornamenty. Obvykle do psaní navíc během tvůrčího procesu také napadají vlasy.

Nevařím z vody, alespoň doufám. A právě proto navrhuji pro zkoumání masově úspěšných omalovánek vynalézt nějaký zcela nový obor s vlastními nástroji uchopení, v němž by hrály prim sociální vědy. A to nikoli proto, aby se spotřební próza „nepletla“ s vysokou literaturou, ale s ohledem na její jedinečné kvality. Protože nástroje literární kritiky jako uměnovědného oboru jsou na ně krátké. To, co spotřební prózu činí pozoruhodnou, je totiž uměleckou kritikou nedocenitelná omalovánková kvalita: onen fenomén hlazení po srsti známými ornamenty, docenitelný zato masami čtenářů a ve svém impaktu nejuchopitelnější nástroji sociálních věd.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Karel B.,

Dnes nejpřekládanější česká knížka (mluvím o Ouředníkově Europeaně) vyhrála kdysi v anketě Lidových novin. Ale jak říká sám Ouředník: „Co se týče příznivé kritické odezvy v Česku, k tomu nutno dodat, že /.../ recenze se vyrojily poté, co byla knížka prohlášena knihou roku v anketě Lidových novin; a jak víte, anketa se obrací obecně na aktéry české kulturní scény, zdaleka ne pouze na kritiky. Pro Europeana tehdy hlasovalo jistý počet lidí – a hleďme, nebyl mezi nimi jediný literární kritik.“ (https://cs.wikipedia.org/wiki/Europeana._Stru%C4%8Dn%C3%A9_d%C4%9Bjiny_dvac%C3%A1t%C3%A9ho_v%C4%9Bku)

Voloďa,

"Studenti si letos stěžovali, že maturity byly extrémně náročné. Některé otázky skutečně zvládlo jen minimum všech českých maturantů a maturantek. Úplně nejméně se ale dařilo v češtině v otázce číslo 14, kterou zvládlo jen 21 % všech studentů. Úloha se ptala na název funkčního stylu, ke kterému patřil úryvek z knihy Paměť mojí babičce spisovatelky Petry Hůlové. Šlo o otevřenou úlohu, takže studenti nemohli ani dobře tipovat." Tolik z denního tisku. A zbývá se jen optat, zda skutečně ti ze studentů, kteří v ukázce této pisatelky Hůlkové "umělecký styl" nerozpoznali, měli obdržet negativní hodnocení a u testu případně neuspět. Domnívám se totiž, že hodnocení "co je co" je skutečně v oboru slovesné tvorby poměrně osobní záležitostí a každému čtenáři by měla být ponechána jakási aspoň minimální svoboda volby vlastního hodnocení toho kterého textu. Co je ještě talent a co jenom pouhé "přes hlavu" přerostlé ambice atd.

Ondřej,

S úvahou si dovolím nesouhlasit. Čtenáři nejsou homogenní masa, ale množina víceméně nezávisle jednajících jednotlivců. Knihy oslovují konkrétní jedince a konkrétní jedinci si je kupují a čtou, každý ze svých individuálních a naprosto odlišných důvodů. Ti, kdo čtou Paulinu Świst, hledají v četbě něco úplně jiného než ti, kdo čtou Kateřinu Tučkovou nebo Vás, a něco úplně jiného také po právu dostávají. A pravděpodobně je v konečném důsledku každý z nich celkem spokojený, a každý z nich z úplně jiných důvodů.
Říct, že X je komerčně úspěšnější autor než Y, reálně znamená, že počet čtenářů, kteří jsou ochotni koupit si knížku od X, je větší než těch, kteří jsou ochotni koupit si knížku od Y. Ale to nezohledňuje skutečnost, že každý z nich si kupuje knížku sám za sebe a má k tomu své vlastní motivace. A to nelze převádět na čísla (přesněji řečeno, do jisté míry lze, ale ne takhle primitivně). Schopnost "zarezonovat s velkým množstvím lidí silněji než ostatní" znamená v každém konkrétním případě něco úplně jiného, protože i to "velké množství lidí" tvoří pokaždé úplně jiní jednotlivci.
"Lidi" neexistují, proto ani nic nekupují a nečtou, a proto je ani nelze oslovit: "lidi" jsou pouze matematická abstrakce "člověků", která pomíjí právě to, co je pro jednotlivé "člověky" podstatné.

Magdalena Platzova,

Dobrý text. Tohle zaměňovani prodejnosti a kvality trvá v české literární kritice ( pokud něco takového dosud existuje) velmi dlouho. Drive jsem to pricitala postkomunistickemu okouzlení komerci, ale dnes? Asi chtějí být kritici také populární tím, že se vyhrivaji v paprscich populárních děl. Jak jinak to vysvětlit? Příměr s omalovánkami je trefny!