Jiří Špička

Ph.D. (1974) vystudoval italskou a latinskou filologii na FF Univerzity Palackého v Olomouci, kde nyní přednáší dějiny italské literatury. Doktorát a habilitaci v oboru románské literatury získal na Masarykově univerzitě v Brně. Zabývá se převážně italskou středověkou a renesanční literaturou, současnou literaturou a dramatem. Soustavně se věnuje zejména dílu Francesca Petrarky. S iLiteratura.cz spolupracuje již od roku 2003.

České publikum má k dispozici čtyři překlady Dantovy Komedie a nemalou řadu překladů dalších Dantových textů. Chybí nám však fundovaný odborný průvodce, který by návodně ukázal, jak ke kulturně vzdáleným a čtenářsky náročným textům florentského génia přistupovat. Editor Martin Pokorný tento dluh částečně splácí: jeho výbor nabízí mírně nostalgický ponor do jedné etapy myšlení o literatuře – přelomu 19. a 20. století.

Neapol, magické město zašlých paláců a tajemných uliček, proslavené vraždami, otravami, únosy a dalšími mafiánskými praktikami, představuje italská spisovatelka Antonella Cilento prostřednictvím pro toto město typických zvířecích či lidských motivů. Zajímavý nápad ale kniha naplňuje nedostatečně.

Magrisův útlý román Jiné moře je preludiem, jehož noty posléze mocněji a temněji zazní v románu Naslepo. Dostaneme se v něm sice na daleká a jiná moře, uvidíme jít hrdinu vstříc exotickým dobrodružstvím, ale tyto exkursy nejsou pravým těžištěm textu – tím je spíše hledání základních životních hodnot a toho, jak žít odlišně od ostatních, v minimalistické harmonii sám se sebou.

Antonio Pennacchi o tomto svém románu prohlásil, že byl důvodem, proč sám přišel na svět. Rozsahem a společenskou závažností tématu tato rodinná sága procházející moderními italskými dějinami opravdu působí jako životní dílo. Slévají se v něm dělnické téma a pocta kolonizátorům bonifikovaných močálů.

Na Životech je nejkrásnější celkový pohádkový dojem. Čteme, jak básníci byli vzdělaní, nadaní, duchaplní, jak provozovali školy psaní poezie, usídlovali se na dvorech, kde milovali dokonalé dámy, a skládali verše, díky nimž bohatli. Zdá se, že poezie tehdy byla jednou z nejdůležitějších věcí na světě. Tou druhou byla láska, která básníky tu držela v područí jejich paní, tu je hnala jinam, aby ji nekompromitovali. Kvůli neopětované lásce vstupovali do kláštera nebo se vydali na křížovou výpravu.

Umberto Eco publikoval nový román, který může být blízký českému publiku již svým názvem, Pražský hřbitov. O Praze ani o hřbitově v něm sice mnoho řeči není, ale stejně jako Jméno růže nebo Foucaultovo kyvadlo nabízí cestu za tajemstvím a dobrodružstvím.

Městské divadlo v Brně brzy nabídne slavný známý Ecův román jako atraktivní podívanou. Prý to bude něco mezi mysteriózním dramatem, tajuplným gotickým thrillerem, napínavou historickou detektivkou, mystickým hororem a vzrušující výpravou do estetického myšlení středověku.

Nakladatelství Tichá Byzanc vydalo letos v překladu Kateřiny Vinšové deník, který si Cesare Pavese, jeden z největších italských literátů 20. století, vedl od roku 1936 až do roku 1950, téměř až do dne své předčasné smrti. Deník vznikl v době, kdy byl Pavese za styky s protifašistickým odbojem potrestán stejným způsobem jako stovky jiných intelektuálů, tedy vyhnanstvím v nějakém zapadlém jihoitalském doupěti, v jeho případě v kalábrijském Brancaleone.

V Pavesově románu Měsíc a ohně se noříme do motivů, které kolují všemi jeho díly a porůznu se spolu prolínají – jsou to odchod a návrat, vztah k rodné hroudě, sepětí s přírodou, paměť a nostalgie, válka, hledání kořenů.

Pavesův autobiografický román Dům na kopcích se odehrává v přelomovém období druhé světové války a je považován za jedno z nejvýznamnějších děl italské poválečné literatury.

Ballestrová tentokrát napsala knihu o válce, kterou v Itálii vedou již několik desetiletí odpůrci potratu proti platné legislativě. Nejedná se však o morální spor salonního charakteru, jaký se vede u nás, ale o skutečnou válku.

Podtitul tohoto románu zní „Una picaresca epopea postpunk“ – Pikareskní postpunková epopej, což je titul sice autoironický, nicméně dává tušit, že chce být nezanedbatelnou „epopejí“ tohoto typu literatury – však je také pokračováním ságy, jejíž základy byly položeny v předcházejících prózách Ballestrové.

Silvia Ballestrová patří mezi nejznámější a nejoblíbenější představitele generační literatury, jejímiž hrdiny jsou mladí lidé dospívající v 80. a 90. letech 20. století. Originálním přínosem Ballestrové, kromě líčení studentského života v Boloni a boje přespolních studentů se všemi, kdo se je snaží využít, je umístění příběhů do rodných Marek a používání místního dialektu.

Nový překlad Komedie z pera Vladimíra Mikeše je již čtvrtým kompletním překladem Komedie do českého jazyka. Poprvé ji přeložil Jaroslav Vrchlický (1879-1882), po něm Karel Vrátný (1930) a Otokar František Babler spolu s Janem Zahradníčkem (1952). S trochou velkorysosti a s přihlédnutím k hendikepu čtyřicetileté devastace české kultury komunisty lze říci, že stejně jako u nejvyspělejších národů i u nás si každá generace znovu Danta přeložila a interpretuje.

Giuseppe Culicchia rád dává svým prózám naivistické tituly. Už předloni se čeští čtenáři mohli seznámit s novelou Bla bla bla a na sklonku loňského roku se objevilo další útlé dílko Kolo, kolo mlýnský.