Marie Ndiaye je za posledních dvacet let první žijící francouzskou autorkou, jejíž dílo se dostalo na repertoár Comédie-Française. A navíc ve hře hraje černoch, Bakary Sangaré, což je nevídaná záležitost. Před dvaceti lety se v divadle nepodařilo prosadit hru Bernard-Marie Koltèse Quai Ouest, dnes světoznámého autora.

Marie Ndiaye se ve svých pětatřiceti letech, se sedmi romány a dvěma divadelními hrami na kontě zařadila mezi nejvýznamnější současné francouzské spisovatele. Její hra Táta musí jíst (Papa doit manger) se hraje v Comédie-Française. Zároveň, v menším sále, tu má být uvedena i hra dalšího současného autora, Françoise Bona, Čtyři s mrtvým (Quatre avec le mort). Dramaturgie Comédie-Française se, zdá se, mění od základů. Naplánováno je totiž - po více než padesáti letech - též hostování zahraničního souboru, Národní divadlo Alžír má hrát hru Kateba Yacina Nedjma, příběh ženy, již postupně unesou čtyři milenci.

Marie Ndiaye má senegalské kořeny, dnes žije se svými třemi dětmi na venkově, literárních mondénností se neúčastní, čtení nepořádá, o literatuře nepřednáší, v magazínech pro ženy o ní nenajdete zmínku, její odpovědi v rozhovorech s novináři se omezují na pouhá slůvka "ano", či "ne", případně "nevím".

V jejích textech se mluví o krutosti, jež vzniká v mezilidských vztazích, o panovačnosti a podřízenosti. Obzvláště její nejnovější texty, divadelní hra Hilda (1999), román Rosie Carpe (2001) i letos uvedená hra Táta musí jíst, jsou jasně navázané na realitu, jež je natolik zvýrazněna, až se zdá být podivná, plodí úzkost. Krutost, utrpení, dominantní vztahy v rodině, absurdita, ale také sociální otázka, bída, rasismus jsou témata, o nichž vypovídají texty Marie Ndiaye, jež však dnes francouzská literatura nijak nehýčká.

Hra Táta musí jíst je o tom, jak se otec vrací po deseti letech domů a chce zaujmout své místo. Je ale černý. S bílou manželkou má dvě dcery. Tvrdí, že je bohatý, ale lže. Žije na účet své ženy, která ho stále miluje. Bude ho milovat pořád, je to typická obyčejná, jednoduchá žena. Dřív si nemohla ani zajít ke kadeřníkovi, teď má dvoupokojový byteček a za partnera profesora francouzštiny. Maloburžoazní prostředí je postavené na lžích a drobných podfucích. Její okolí černého "Tátu" krutě odsuzuje, ne však pro jeho chyby, nýbrž proto, že je černý. Z pohledu bílých zůstává člověk černé pleti jen sexuálním symbolem anebo hloupým sluhou. A neobyčejné umění spisovatelky Marie Ndiaye tkví v tom, že si s problémem pohrává, delikátně balancuje v prostředí těch bílých obtížených stereotypními názory na černé, přičemž chování a priori odsuzovaného černocha jim ještě dává za pravdu. "Táta musí jíst, to nikdo nepopírá. Protože jak by mohl být tátou, kdyby měl prázdný žaludek? Takovou otázku klade Marie Ndiaye v neobvyklé hře, kde realita ztrácí půdu nohama," napsala L. Liban v týdeníku L'Express. "Původně jsem chtěla vyprávět příběh z pohledu dítěte, napsat novelu," zpovídá se autorka. "Ale nedařilo se mi to. Pak jsem zkusila divadlo, a bylo to hned."

"Její texty mají takovou sílu, že nás zasahují v těch nejtemnějších místech, dovedou nás popíchnout: pocit viny, lépe či hůře prožité city, zauzlované či zpřetrhané vztahy, nepřiznané dvojznačnosti, úzkost. Ta stará, prastará úzkost, že nás požere ten silnější. Takové věci zažívají její hrdinky, jež buď nemají pořádný vztah, anebo jim přerůstá přes hlavu. Ve hře Táta musí jíst dochází k posunu: "Máma" přežívá dík silné lásce, do níž promítá svou totožnost, již přijímá (na rozdíl od svého okolí), bere na sebe. Poselství hry pak zní: i v tak naprosto pesimistické situaci nic nemuset..." Nelly Kaprelian, Les Inrockuptibles.