„Kruci, Javiere, vem si, co to bylo za podnik!“ Bolaño, zapřený v křesle baru hotelu Carlemany, na mě s posměšnou nevěřícností hleděl skrze tlustá skla brýlí a kouř své ducadosky. „Miralles celej život nadával na Leclerca jak špaček, a sobě za to, že mu skočil na špek. Poněvadž ani on, ani nikdo z těch orvaných maníků, co s nimi Leclerc sehrál betla, neměl potuchy, do čeho lezou. Pochodovali několik tisíc kilometrů přes poušť, jen tak s holým zadkem, v mnohem horších podmínkách, než za sebou Miralles nechal v Argeles, prakticky bez výstroje. Nenech se vysmát, Paříž-Dakar je proti tomu nedělní špacírek. Takovou štrapáci podniknout, to chce mít koule na kvadrát!“
Ale Miralles ji podnikl a s kupou dobrovolníků, narychlo sehnaných pro Leclercův ztřeštěný podnik, aniž tušili, do čeho jdou, dorazil po několikaměsíčním sebevražedném pochodu křížem krážem pouští do provincie Čad ve Francouzské rovníkové Africe, kde se konečně zkontaktovali s de Gaullovými lidmi. Krátce po svém příchodu do Čadu se Miralles spolu s jedním anglickým oddílem, který přišel z Káhiry, a s dalšími pěti příslušníky Cizinecké legie pod velením plukovníka D’Ornana, velitele francouzských sil v Čadu, zúčastnil útoku na italskou oázu Murzúk v jihozápadní Libyi. Těch šest členů francouzského komanda byli teoreticky dobrovolníci; ve skutečnosti by se byl Miralles onoho výpadu nikdy nezúčastnil, nebýt toho, že si v jeho rotě hodili kostkou, protože se nikdo nehlásil dobrovolně, a Miralles prohrál. Poslání Mirallesova komanda bylo hlavně symbolické, poněvadž šlo o první účast francouzské jednotky v bojové akci proti jedné z mocností Osy po pádu Francie.
„Jen si to vem, Javiere,“ zdůraznil Bolaño, trochu vyjevený, jako by potlačoval úsměv či jako by postupem vyprávění ten příběh (smysl toho příběhu) sám objevoval. „Celá Evropa ovládaná nácky, a v prdeli světa, aniž o tom někdo ví, čtyři zatracený Arabové, jeden zatracenej černoch a jeden kluk španělská, co tvořili to D’Ornanovo komando, poprvé za bůhvíkolik měsíců pozvedají prapor svobody. Tak tohle má grády! A Miralles je u toho, podfouknutej, a poněvadž měl pech, a možná ani neví, nač tam je. Ale je tam.“
Plukovník D’Ornano v Murzúku padl. Velení sil v Čadu po něm převzal Leclerc. Pobídnutý úspěchem u Murzúku se s hrstkou dobrovolníků z Cizinecké legie a s hrstkou domorodců, s nepatrným počtem zbraní a dopravních prostředků ihned vydal dobýt oázu v Kufře – nejdůležitější oázu v Libyjské poušti, která také byla v italských rukách – a po dalším tisícikilometrovém pochodu pouští Kufru 1. března 1942 se svými muži obsadil. A samozřejmě Miralles byl u toho. Když se vrátili do Čadu, Miralles si směl užít prvních pár týdnů odpočinku za celá léta a v jistou chvíli ho všelijaké iluzorní náznaky přivedly k představě, že po taženích na Murzúk a Kufru zůstane válka od něho a jeho kamarádů po nějaký čas hezky daleko. Právě tehdy pojal Leclerc druhou geniální myšlenku v krátké době. Právem přesvědčen, že se o osud války hraje v severní Africe, kde Montgomeryho 8. armáda sváděla boje s německým Afrika-Korpsem, rozhodl se, že se pokusí přidat k britským jednotkám, a opačným směrem podnikl týž pochod, jaký před několika měsíci vykonal z Maghribu do Čadu. Jiné spojenecké jednotky provedly tou dobou stejnou či podobnou operaci, ale Leclercovi naprosto chyběla jejich infrastruktura, takže Miralles a tři tisíce dvě stě mužů, které Leclerc tehdy shromáždil, museli nanovo, pěšky a za podmínek ještě strastiplnějších než poprvé, přejít ty tisíce kilometrů nelítostné pouště, které je dělily od Tripolisu, kam konečně dorazili v lednu 1943, právě ve chvíli, kdy Montgomeryho 8. armáda vypudila Rommelovy jednotky z města. Po boku tohoto britského sboru dokončila Leclercova kolona zbytek kampaně v Africe, takže Miralles bojoval proti Němcům při ofenzivě na linii Mareth a potom proti Italům v Gabeském zálivu a u Sfaxu.
Když africké tažení skončilo, Leclercovy jednotky, začleněné do organizační struktury spojeneckých vojsk a mezitím odeslané do Británie k výcviku na amerických tancích, se motorizovaly, stala se z nich francouzská 2. tanková divize a 1. srpna 1944, skoro dva měsíce po dni D, se Miralles vylodil na pláži Utah v Normandii při operaci s Hislipovým XV. armádním sborem. Leclercova kolona odjela na frontu a po celých třiadvacet dní francouzského tažení Miralles nepřestal bojovat ani na okamžik, především v oblasti Sarthe a v bojích, které předcházely definitivnímu obklíčení Němců v kotli u Falaise. Leclercovy jednotky totiž tehdy představovaly velmi speciální vojsko: nejenže to byla jediná francouzská divize bojující na francouzské půdě (i když se v ní nacházelo plno Afričanů a španělských veteránů z občanské války, jak hlásala jména jejích tanků: Guadalajara, Zaragoza, Belchite), nýbrž byla to také divize složená výhradně z dobrovolníků, takže nepřipadalo v úvahu vyměnit vojáky za čerstvé síly jako u běžné divize, a když někdo padl, zůstávalo jeho místo prázdné, dokud padlého nenahradil jiný dobrovolník. Tím se vysvětluje, ačkoliv žádné soudné velení neponechává vojáka v první linii déle než čtyři až pět měsíců, poněvadž napětí na frontě je neúnosné, že když Miralles a jeho spolubojovníci ze španělské občanské války vstoupili na pláže v Normandii, měli za sebou více než sedm let nepřetržitých bojů.
Ale válka pro ně ještě neskončila. Leclercova kolona jako první spojenecký oddíl vstoupila do Paříže. Miralles vkročil do hlavního města branou Porte-de-Gentilly v noci 24. srpna, sotva hodinu po prvním francouzském oddílu, jemuž velel kapitán Dronne. Neuplynuly ani dva týdny a Leclercovi muži, začlenění teď do francouzské 3. armády generála de Lattre de Tassigny, byli znovu nasazeni do boje. V následujících týdnech si ani na okamžik neoddechli: vzali útokem Siegfriedovu linii, pronikli do Německa, dorazili až do Rakouska. Tady jednoho větrného zimního rána, na které neměl nikdy zapomenout, Miralles (nebo někdo vedle Mirallese) šlápl na minu.
„Byl na cucky,“ řekl Bolaño, když se na okamžik odmlčel, aby dopil vystydlý čaj. „Válka v Evropě byla u konce a Miralles celých těch osm let, co válčil, kolem sebe viděl umírat spousty lidí, kamarády a spolubojovníky ze Španělska, z Afriky, z Francie, odevšad. Teď došla řada na něj…“ Bolaño uhodil do opěradla křesla. „Došla řada na něj, ale ten frajer neumřel. Odlifrovali ho do týlu, rozsekaného na sračky, a dali ho zas dohromady, jak pánbu ráčil. Je to k neuvěření, ale přežil to. A za rok a něco máš z Mirallese francouzského občana s doživotní penzí.“
Když válka skončila a Miralles se zotavil ze zranění, usadil se v Dijonu, či někde v okolí Dijonu, Bolaño už si dobře nevzpomínal. Víckrát se ho ptal, proč právě v Dijonu (či v jeho okolí), a Miralles někdy odpovídal, že je to prašť jako uhoď, tam nebo někde jinde, a jindy říkal, že se tam usadil, protože si za války slíbil, že pokud přežije, stráví zbytek života popíjením dobrého vína, „a až doteďka držím slovo,“ dodával a poplácával se po svém nahém a šťastném břichu Buddhy. V době, kdy se s Mirallesem stýkal, si Bolaño myslel, že jedno ani druhé není pravda; teď si myslel, že pravda možná bylo obojí. Jisté je, že se Miralles v Dijonu (nebo v okolí Dijonu) oženil a že v Dijonu (nebo někde tam poblíž) měl dceru. Jmenovala se María. Bolaño se s ní v kempu setkal, protože tam zpočátku s otcem jezdila každé léto. Pamatoval si, že to byla jemná a vážná dívka se silnou povahou, „do puntíku Francouzka“, ačkoli s otcem vždycky mluvila španělsky s hrdelními er. Pamatoval si také, že se v ní Miralles zhlížel: to ona vládla v domácnosti, ona udělovala příkazy, které Miralles plnil s jakousi stydlivou pokorou veterána zvyklého vykonat rozkaz, a když se konverzace v baru s přáteli z kempu příliš protahovala a víno mu začínalo zamotávat věty a plést jazyk, brala ho v podpaží a odváděla si ho do přívěsu, povolného, klopýtajícího, se zakaleným pohledem pijáka a s provinilým úsměvem otce. Ty pobyty s Maríou nicméně trvaly krátce, ne víc než dva roky (dva z těch čtyř, co Bolaño pracoval v kempu), a Miralles začal do Mořské hvězdy jezdit sám. Právě tenkrát se Bolaño s Mirallesem doopravdy sblížil; tenkrát také Miralles začal spávat s Luz. Luz byla prostitutka, která občas v sezoně do kempu pracovně docházela. Bolaño se na ni dobře pamatoval: tmavovlasá, při těle, dost mladá a hezká. Měla v sobě přirozenou velkorysost a neochvějný selský rozum. Možná si jako děvka jen přivydělávala, hádal Bolaño.
„Miralles se do ní zabouch až běda,“ dodal. „Když tam Luz nebyla, ten chlap smutnil a ožíral se, jako by se chtěl uchlastat.“
Bolaño si v té souvislosti vzpomněl, že to poslední léto, kdy se s Mirallesem viděl, šel jednou v noci na první obchůzku, bylo to už k ránu, a uslyšel slaboučkou hudbu; šla z druhého konce kempu, muselo to být někde u plotu, oddělujícího kempink od piniového lesa. Spíš ze zvědavosti než s úmyslem požádat, aby hudbu vypnuli – zněla tak tiše, že nikoho nemohla ve spánku rušit –, se opatrně přiblížil a uviděl pod markýzou jednoho přívěsu tančit v objetí jakousi dvojici. V přívěsu poznal Mirallesův přívěs, ve dvojici Mirallese a Luz, v hudbě jedno velice smutné a velice staré pasodoble (aspoň tak to tehdy Bolañovi připadalo), které mnohokrát slýchal Mirallese pobrukovat. Dřív než si ho mohli všimnout, schoval se Bolañ za sousední přívěs a pár minut je pozoroval. Tančili velmi vzpřímeně, velmi vážně, mlčky, bosky na trávníku, ozařováni přízračným svitem měsíce a staré propanbutanové lampy, a Bolaña zaujal zejména kontrast mezi jejich slavnostními pohyby a jejich oblečením. Miralles byl v plavkách jako vždycky, zestárlý a s břichem, ale kroky prováděl s impozantní jistotou tanečníka vyhlášeného v celé čtvrti; vedl Luz, která v bílé košili až ke kolenům, pod níž prosvítalo její nahé tělo, vypadala trochu jako nějaký duch, poletující chladným vzduchem noci. Bolaño říkal, že jak tam za přívěsem špehoval toho starého veterána všech válek se sešitým a zjizveným tělem a s duší na vlásku kvůli jedné příležitostné couře, která neuměla tančit pasodoble, pocítil zvláštní dojetí, a jako by se jeho dojetí prchavě zračilo i jinde, zazdálo se mu, že při jednom obratu tančící dvojice zahlédl, že se Mirallesovi lesknou oči, jako by se právě dával do pláče nebo se marně snažil potlačit slzy anebo snad už dlouho plakal, a Bolañovi najednou došlo či si představil, že jeho přítomnost tam je jaksi obscénní, že někoho o ten výjev okrádá a že musí odejít, a nejasně také pochopil, že jeho čas v kempu dospěl ke konci, protože se v něm už dozvěděl všechno, co se dozvědět mohl. A tak si zapálil cigaretu, naposledy se podíval na Luz a Mirallese, tančící pod markýzou, udělal čelem vzad a pokračoval v obchůzce.
„Tenkrát na konci léta jsem se s Mirallesem rozloučil, že se jako vždycky uvidíme napřesrok,“ řekl Bolaño po další dlouhé odmlce, jako by mluvil sám k sobě, či spíš s někým, kdo mu naslouchá, ale kdo jsem nebyl já. Za velkými okny hotelu Carlemany už byla tma; přede mnou Bolaño, tvářící se zachmuřeně či snad nepřítomný duchem, a stolek s několika prázdnými sklenicemi a popelníkem přetékajícím nedopalky. Požádali jsme o účet. „Ale já jsem už věděl, že napřesrok se do kempu nevrátím. Nevrátil jsem se. A Mirallese jsem už taky znova neviděl.“
Trval jsem na tom, že Bolaña doprovodím na nádraží, a zatímco si kupoval krabičku ducadosek na cestu, zeptal jsem se ho, jestli se za všechny ty roky o Mirallesovi něco nedoslechl.
„Nic,“ odpověděl Bolaño. „Ztratil se mi jako tolik jiných. Kdoví kde je mu konec. Třeba ještě jezdí do kempu, ale nemyslím. Bude mu přes osmdesát, takže těžko. Možná že ještě pořád bydlí v Dijonu. Anebo umřel, to asi bude nejpravděpodobnější, nezdá se ti? Proč se ptáš?“
„Jen tak.“
Ale nebyla to pravda. Ještě vpodvečer, když jsem se vzrůstajícím zájmem poslouchal ten přehnaný Mirallesův příběh, říkal jsem si, že si ho zakrátko přečtu v jedné z těch přehnaných Bolañových knih, ale potom, doma, když jsem přítele doprovodil a prošel se městem ozářeným pouličními svítilnami a výklady, ve mně snad v euforii po několika ginech s tonikem začala klíčit naděje, že Bolaño ten příběh nikdy nenapíše: napíšu ho já. Celou noc jsem ho převracel v hlavě. Zatímco jsem si dělal večeři, jedl, myl nádobí od večeře, pil sklenici mléka a nevidomě zíral na televizi, představoval jsem si začátek a konec, řadil epizody, v duchu napsal a přepsal mnoho vět. Pak jsem ležel v posteli, potmě (jen číslice digitálního budíku červeně zářily v neprostupné tmě ložnice), ale spát jsem nemohl a v hlavě mi to pracovalo dál. V jednu chvíli, která musela nastat, poněvadž věk a nezdary nabádají člověka k opatrnosti, jsem si ve snaze přibrzdit ten rozlet připomněl, jak mi to nevyšlo s poslední knížkou. Vtom mě to napadlo. Vzpomněl jsem si na popravu Sáncheze Mazase a na to, že Miralles po celou občanskou válku bojoval pod Lísterem, že s ním byl u Madridu, v Aragonii, na Ebru, na ústupu v Katalánsku. „A proč ne v Collellu?“ napadlo mě. A v tu chvíli, jako by mě osvítila klamavá, ale drtivě přesvědčivá jasnozřivost nespavosti, jako bych neuvěřitelnou náhodou (poněvadž nikdo nenachází, co hledá, ale co mu skutečnost poskytne) najednou našel, přestože už jsem hledání vzdal, to chybějící cosi, aby úplné, ale nefunkční soustrojí konečně mohlo plnit svůj účel, jsem se v tiché tmě ložnice slyšel zamumlat: „Je to on.“

koupit knihu: www.kosmas.cz