Žena, které Arroyo říkal Luna, řekla, že je zvláštní slyšet zvon a nevědět, proč zvoní. Tak se tehdy dozvěděla, že do jejich venkovského městečka ve státě Durango přišla revoluce: zvony začaly vyzvánět v hodinu, která nikomu nic neříkala, nebyly to ani nešpory, ani jitřní, ani cokoliv jiného: bylo to jako nový čas, řekla, čas, který jsme si neuměli představit, a ona tenkrát myslela na ustálenost našeho času, kdy se pokolení za pokolením přidržujeme tradičních ročních dob, obvyklých hodin a dokonce i tradičních minut: ji tak vychovali, jako slušné, nepříliš zámožné, ale slušné děvče, její otec byl obchodník s obilím a její manžel půjčoval peníze v tomtéž městečku, kde všichni, i děti a ženy, vstávali o páté, aby se stačili obléknout, dokud byla ještě tma (to bylo velice důležité, nikdy nevidět vlastní tělo), a o šesté aby pak přišli do kostela a vrátili se domů hladoví, i když pojedli tělo Kristovo (tajemství, které v její paměti ztrácelo váhu, tajemství, které dráždilo její představivost: lidské tělo v kousíčku chleba, tělo člověka narozeného z ženy, která nikdy nepoznala mužské nádobíčko, pochopte, miss Winslowová: tady jsme odjakživa všecko opisovali jinými slovy, nás dívky učili nikdy neříkat nohy, ale po čem chodím, nikdy hýždě, ale nač si sedám, a Luna se tiše zasmála, málem jako kdyby vzdychla) (tělo člověka, který byl Bohem) (tělo člověka, jenž sdílel svou božskou podstatu se dvěma dalšími, a ona si je všecky tři představovala jako lidi: toho druhého, vousatého, starého a mocného, sedícího na trůně, jenž byl zároveň i oním mladým mužem přibitým na kříži; a toho třetího, přízračného a bezvěkého, kouzelníka, který sám sobě říkal Duch, a k tomu ještě Svatý, a který v její dětské představivosti byl nepochybně původcem všech ostatních přeměn: jeden ve třech, tři v jednom, jeden v panně, a potom jeden zrozený z téže panny, pak jeden mrtvý, potom vzkříšený a zřejmě zpátky mezi těmi třemi, aniž přestal být jedním jediným a potom trojjediným v hostii, v tisících a milionech kousků chleba, a ve všech byl přítomen On a bez ustání pracující kouzelník, přelud přízračného světa): tak se kostel proměnil v přízrak stejně jako můj dům, stejně jako můj osud: všichni jsme byli přízraky, které se pohybovaly podle pravidelného řádu, snídaně, hodiny něčeho, čemu se říkalo domácí hospodaření, oběd, cukroví, modlitby, svačina, chvilku hrát na piano a pak se potmě svléknout a do postele: život mladé dívky, a vy možná řeknete, že to nebyl špatný život; ale když se pak k životu mladičké nevěsty připřáhne život muže, miss Harriet, stane se z něho jen jakési ponuré opakování, jak se to stává s věcmi, když ustrnou a nekvetou už, zůstávají stejné jako předtím, než se objevil muž, otec, manžel, aby zajistil, že zůstanete navždy mladičkou nevěstou; a manželství je obřad plný strachu: strachu, že vás potrestají za to, že už nejste malé děvčátko; přesto si vás ten muž bere, slečno, a trestá vás svým údem za to, že už nejste děvčátko, že ho zrazujete svým měsíčním krvácením a chloupky na pohlaví, a když jsem zakrátko zjistila, že jsem neplodná a nemohu mu dát děti, bylo to ještě horší: neměla jsem žádné ospravedlnění pro svůj ohavný chlupatý klín, pro svá hustě zarostlá podpaží, pro svou periodu, při které ze mě teklo jako ze stoky, pro své podrážděné, naběhlé bradavky, vnadné, ale bez mléka; to on mě navlékl do dlouhé noční košile z hrubé silné látky, prostřižené právě u mého přirození a se svatým srdcem Ježíšovým, které tam bylo vyšité červenými a stříbrnými bavlnkami jako mrazivý odznak mého nečistého ženství, svatým teď jedině při slepém setkání s jeho vlastním nedotknutelným údem, který vždycky chvatně zastrčil dovnitř a za několik vteřin už ztěžka vzdychl; já vím, že kolikrát masturboval, aby se mnou nemusel nic mít, a když mu vyschla představivost nebo když mě potřeboval, aby sám sobě dokázal, že je pořád ještě chlap, i tenkrát si se svým pyjem vždycky napřed pohrával, aby už byl připravený, když ho strčil dovnitř, nechal ho vystříknout a zas ho rychle vytáhl; já jsem z toho nesměla mít žádný požitek, a ani jsem o to nestála, ať už s ním nebo bez něho: zradila jsem všecko, čemu mě učili, a občas jsem se sice prohlížela před zrcadlem nahá, ale pak jsem s tím přestala, ne proto, že by mě pokoušelo dovolit mým prstům, aby zabloudily dolů, daleko od mých vnadných bradavek k mému tmavému a tíživému ohanbí, ale proto, že jsem si v tom zrcadle začala připadat jako zestárlé děvčátko, scvrklá a zhlouplá stařena, která si brumlá dětinské žvásty, zbědovaná loutka, která si prozpěvuje oplzlé koledy a strká si do své vyschlé, zvadlé pochvy smyšlené pinďoury plyšových zvířátek: vyzvánění zvonů, jitřní nešpory, zpovědi, přijímání, zdrávasy, modlitby za odpuštění a vyznání víry, hustý a posvátný dým v kostele i mimo něj, kázání, strach z pekla, láska k Ježíši a láska člověka Ježíše, nahého člověka Ježíše na kříži a v rakvi, sladké Jezulátko se svým maličkým buclatým údem, jak si hraje na roztřesených kolenou své matky; život se zastavil a můj manžel každou sobotu odpoledne nařizoval svým účetním přijímat místní dělníky, drobné obchodníky a řemeslníky s hnědými plstěnými klobouky, v proužkovaných košilích bez límce a v pečlivě zapnutých kazajkách stejně jako ty nejchudší: vetešníky, svíčkaře a kartáčníky, několik málo žen, zahalených do šálů a zakrývajících si tváře, a ze všeho nejvíc zemědělské dělníky, kteří neměli stálé místo na žádném statku a jeden jako druhý dlužili mému manželovi peníze: dlouhou řadu mužů i žen po celé délce té sobotní ulice, rovné, horké a uprášené, ulice nízkých domků se zataženými žaluziemi, domků, které byly uzavřené samy do sebe, visací zámky jako pásy cudnosti na každých vratech, slečno, domy, které věznily samy sebe, a nízké kované balkony, které visely na jejich průčelích jako klece: jako psí náhubky, slečno, přítelkyně, mohu vás tak oslovovat?

Občas jsem je viděla, když jsem se v sobotu odpoledne chodila vyzpovídat, a vždycky jsem se pokoušela podívat se jim do očí, ale jednoho dne se můj pohled zkřížil se zraky muže, který na mě ihned velice zapůsobil: byl to nádeník z velice skromných poměrů, oblečený v bílém a s kloboukem v silných rukou, ale jak jsem si uvědomila, jeho tvář byla nová; v té nic skromného nebylo: místo toho v ní byla jakási strašlivá pýcha, když se na mě podíval, zadržel mě svým pohledem a týmž pohledem mi hned na místě řekl to, co jsem nejspíš chtěla slyšet (a Luna pokračovala: „…Jsem chudý a svazují mě dluhy. Ty jsi bohatá a svazuje tě nedostatek lásky. Dovol, abych tě někdy večer pomiloval.“): taková byla sveřepá a chtivá pýcha v jeho očích, vyzývavý a křivý škleb jeho bílých, usměvavých zubů, mužný půvab jeho velkého černého kníru a zpupnost jeho rozcuchané, ostražité hlavy. Nedokázala jsem se ovládnout, slečno. Celé mé vychování mi říkalo, abych nedělala to, co jsem udělala. Měla jsem sklopit hlavu, pokračovat do kostela a probírat přitom v sepnutých rukou kuličky růžence. Místo toho jsem se zastavila.

„Jak se jmenuješ?“ dokázala jsem se nakonec zeptat toho muže, jehož hlava jako by byla příliš veliká k jeho krátkému, mohutnému tělu.

Žaluzie na všech domech se naráz otevřely a v šeru uvnitř se najednou objevily tváře.

„Doroteo,“ odpověděl mi. „Doroteo Arango.“

Přikývla jsem a pokračovala v cestě.

Došla jsem do kostela a skromně jsem poklekla vedle zpovědnice, jak se sluší na ženu, kterou mříž sice chrání před dotykem knězových rukou, ne však před jeho dechem. Vyzpovídala jsem se ze svých obvyklých lehkých hříchů, páter však potřásl hlavou:

„Na něco jsi zapomněla.“

„Na co, otče?“

„Zastavila ses na ulici a dala ses do řeči s neznámým mužem. S nádeníkem. S člověkem, který tvému manželovi dluží peníze. Co to má znamenat, dcero? Bojím se o tebe!“

Když jsem se vracela domů, řada se už rozešla a žaluzie byly zavřené.

Příštího dne v kostele kázal páter o milosrdenství. Citoval ze svatého Lukáše, jak Kristus vyhnal kramáře z chrámu. Ujistil nás však, že Kristův svatý hněv znamenal obranu chrámu, nikoliv nedostatek milosrdenství vůči kramářům; těm už Kristus předem odpustil, poněvadž Jeho hlas přináší věčné milosrdenství všem lidem.

Toho dne při večeři jsem řekla svému manželovi a jeho příbuzným, kteří s námi jako vždycky seděli u stolu, že jsem přemýšlela o tom, co páter při nedělní mši říkal, a že nevím, jestli milosrdenství znamená také odpouštět dluhy.

To poslední slovo zarachotilo o stůl, jako kdyby na něj padal rozdrcený led.

„Dluhy,“ opakovala jsem. „Odpouštět dluhy. Nejenom hříchy.“

Můj manžel mi nařídil, abych odešla od stolu bez večeře: Ještě pořád jsem byla děvčátko, chápete, slečno, přítelkyně, mohu vás tak oslovovat?

Když potom manžel přišel ke mně do ložnice, nebyla jsem už vystrašená, poněvadž jsem věděla, co mu musím říci.

„Mám tě ráda, i když po svém. Poslouchej, co ti povím,“ řekla jsem mu, „ve svém vlastním zájmu.“

„Jsi nestydatá,“ přerušil mě, „říkáš u stolu nestydaté věci a nestydatě se chováš na ulici, zastavuješ se s neznámými, sprostými chlapy a dáváš se s nimi do řeči, co se to opovažuješ, ty směšná kurvičko?“

Podívala jsem se na něho zpříma, jako se ten muž jménem Doroteo podíval na mě, a řekla jsem mu:

„Boj se. Měl ses tomu člověku podívat do očí, jako jsem se podívala já. Měl bys mít strach. Ti lidé jsou jiní. Snesli už všechno, co snést mohli. Teď se ti podívají zpříma do očí a zabijí tě. Dávej si pozor.“

Srazil mě k zemi pořádnou fackou a řekl mi, že jestli se ještě někdy zachovám tak neslušně, pošle mě za trest do sklepa.

Co vlastně bylo ve sklepě?

Já jsem tam dole nikdy nebyla.

Hned příštího večera, v pondělí, se však odněkud zezdola začal každou chvíli ozývat hluk, jako by pouhou zmínkou o tom sklepě, kam mě za trest hrozil poslat, ho stačil zaplnit hrůzami, podivnými zvuky, strašidly, dravými zvířaty, hlasy, které si pobrukovaly jakousi melodii, a nástroji; napínala jsem sluch a pokoušela jsem se zjistit zdroj oněch zvuků, původ onoho souladu, který možná doléhal k mým uším přes tisíc vrstev cihel a dřeva, vepřovic a tapet, trámů a malty, ano, a ještě přes něco jiného: roušku nás všech, kdo jsme byli v domě, já, můj manžel, jeho rodina, muži a ženy, kteří každou sobotu odpoledne čekali venku, a šeptání a předpovědi jich všech: půjčíte mi nějaké peníze, musím zaplatit dluh, budete se mnou mít slitování, budete mít slitování?

Řekněte mi, slečno, milá přítelkyně (mohu?), jak jsem měla zjistit skutečný původ těch zvuků přes tolik vrstev bytí a nebytí a zášti a zoufání a strachu, že zapomenu na své dětství, a strachu, že mi nezůstane nic jiného než to dětství, strachu, že ze mne nikdy nebude opravdová žena, strachu, že umřu tak, jak jsem říkala, seschlá, ponížená a k ničemu, jako hruška, kterou nechali shnít někde na hřbitově?

Byly snad ty zvuky ze sklepa hlas piana, na které někdo znovu a znovu potichu hrál můj oblíbený valčík, Na krásném modrém Dunaji?

„Ne,“ vřískl můj manžel, když ty zvuky zezdola z domu přehlušila vřava z ulice, „ne! to je křik zajatců, všecky ty darebáky, kteří se vzbouřili, pobijeme jednoho po druhém, všecky ty špinavce s holým zadkem, ale nejdřív si je vezmu sem do sklepa a zaživa z nich sedřu kůži, nic jiného nejsou a nikdy nebyli,“ řekl a hlučně postavil šálek s čajem na talířek, „než šupáci s holým zadkem, ale nebude to jenom rčení, my jim z těch holých zadků tu kůži teď stáhneme,“ a nervózně podupával po cedrové podlaze malými, pečlivě zapjatými botkami s kamašemi faunovské barvy, „budou mít doopravdy holý zadek, jako když se loupou banány nebo jablka prolezlá červy, jako shnilé hrušky na hřbitovech, chá!“ rozkřikl se a šálek s čajem se mu vylil na kamaše a potřísnil mu je, „jestli se každou sobotu nepostaví do řady, aby mi zaplatili, co mi dluží, budou se muset postavit do řady každý den v týdnu a budou biti karabáčem, dokud nepojdou: a to budou hlasy, které uslyšíš ze sklepa, drahoušku,“ řekl a shýbl se, aby si očistil kamaše, „takže teď už to víš.“

„Ale předtím?“ našla jsem odvahu se ho zeptat. „Co to bylo za zvuky tam dole předtím?“

„Jak se opovažuješ mě vyslýchat?“ rozkřikl se, vstal a chtěl mě uhodit právě v okamžiku, jak vám říkám, má přítelkyně, my friend?, kdy zvony začaly bez příčiny vyzvánět, nebyla to jitřní ani nešpory, ani žádná hodinka, kterou jsem za celý život poznala, a naše vrata rozrazil mohutný výbuch, dovnitř se nahrnuli muži ve špinavých stetsonech a s těly přepásanými nábojovými pásy jako sudy obručemi, rozdupali křehkou skořepinu čajového šálku a jeden z nich ukázal na mého manžela.

„Tady je, mizera, to je ten vydřiduch!“ a muž, kterého jsem svého času viděla stát v řadě, muž, v jehož očích byla ta strašlivá pýcha a který mi řekl, aniž otevřel ústa: ,Jsem chudý a svazují mě dluhy. Ty jsi bohatá a svazuje tě nedostatek lásky. Dovol, abych tě aspoň jeden večer pomiloval,‘ten muž teď stál v mém obývacím pokoji.

Poznala jsem ho.

Viděla jsem jeho obličej už několikrát na plakátech připíchnutých špendlíky na vývěsní tabuli v kostele vedle pozvánek na devítidenní pobožnosti za duše v očistci nebo svatých obrázků ke dni svatého Antonína: to je Doroteo Arango, stálo na nich, zloděj dobytka, a teď tu stál rozkročený v mém přijímacím pokoji a ani se na mě nepodíval, jen drsně přikazoval:

„Odveďte toho vydřiducha tam dozadu na dvůr a hned ho zastřelte. Nemáme čas. Tentokrát jsou nám federálové opravdu v patách.“

To už zvony přestaly vyzvánět a na dvoře zahřměly pušky, roztrhly odpolední vzduch, jako kdyby to byl kus plátna, a já jsem zůstala v pokoji sama a omdlela jsem.

Když jsem zas přišla k sobě, milá přítelkyně, slečno Winslowová, dovolíte…? nikdo tam nebyl. Obklopovalo mě děsivé ticho. Odešli, a já jsem nechtěla vyjít na dvůr a uvidět, co tam najdu.

Pak dorazili federálové a vyptávali se mě, co se stalo. Byla jsem úplně otupělá. Nic jsem nevěděla.

„Myslím, že zabili mého manžela. Doroteo Arango…“

„Pancho Villa,“ opravili mě. Tenkrát mi to jméno nic neříkalo.

„Už jsou pryč,“ řekla jsem prostě.

„Nemějte strach, však my je dohoníme,“ řekli.

„Mně na tom nezáleží.“

„Víte určitě, že všichni odešli?“

Přikývla jsem na souhlas.

Večer jsem ještě pořád odmítala vyjít na dvůr a podívat se, co tam leží, když tu jsem ze sklepa znovu uslyšela zvuky, teď však byly jiné. Nebo spíš se odtamtud ozývaly stejné zvuky jako předtím, přibylo k nim však ještě něco, nový tón, který jsem slyšela jen já, hudba něčího dechu, tak odlišného od nechutného supění, které můj manžel vždycky předváděl mému strachu (nejvyšším darem bázni, kterou mi naháněl ve jménu manželství, byl strach, tomu jsem se měla naučit a přijmout ho v jeho jménu, jinak nás po pravdě nespojovalo žádné skutečné pouto, rozumějte). Nevyšla jsem ven, abych ho pohřbila. Nevěděla jsem, kolik tam leží mrtvol, mrtvých revoluce, ne obětí, odmítala jsem jim tak říkat, prostě jen mrtvých, poněvadž kdy se dozvíme, má přítelkyně, čí věc byla spravedlivá a čí nespravedlivá? Já jsem to nevěděla. Tenkrát ne. Ještě ne; a ten nový zvuk mě naplnil novým strachem: možná že ve sklepě našeho domu (teprve teď, když můj manžel byl s určitostí mrtvý, jsem mu začala říkat náš), možná tam bylo něco lepšího, nějaký poklad, ano (moje dětinské sny, slečno Harriet, s kterými jsem se tenkrát konečně rozloučila), určitě však něco, o čem jsem věděla, že to musím chránit, aby si to nevzala smrt, jako si vzala mého manžela.

Tu první noc potom, co se to všecko stalo, jsem nevěděla, co mám dělat.

Zdálo se mi, že můj manžel není mrtvý, jenom se schovává mezi kuřaty za dráty kurníku, a že se ke mně té noci vrátil a otevřel si dveře do ložnice svým strašlivým pyjem, otevřel si, zatímco já jsem ječela strachy: byl naživu, ale zbrocený krví.

Potom se mi zdálo, že to, co je schované ve sklepě, mi federálové seberou, až se vrátí.

Z nějakého nejasného důvodu jsem to nemohla připustit.

Ráno jsem velice časně vyšla na dvůr.

Dolů jsem se nepodívala, slyšela jsem však bzučení much.

Odtrhla jsem z kurníku několik prken, stloukla jsem je dohromady a pak jsem je odnesla, odtáhla nebo dostrkala, jak jsem to nejlíp svedla, až ke dveřím, které vedly na schůdky do sklepa.

Při té nezvyklé práci jsem si roztrhala své dlouhé černé šaty a poškrábala jsem si ruce, které až do té doby jen pekly cukroví, hladily kuličky růžence a dotýkaly se mých osamělých bradavek.

Poprvé v životě jsem si klekla kvůli něčemu víc než pouhé modlitbě.

Byla jsem zalitá potem a šťávy mého těla vydávaly pach, o kterém jsem netušila, že ho v sobě mám, slečno Winslowová.

Když jsem zatloukala hřebíky do prken, zakrývajících vchod do sklepa, celé tělo mě bolelo, jako kdyby mě ztloukli.

Chtěla jsem chránit to, co bylo tam dole.

Nebo jsem možná udělala jen to, co bych udělala, kdybych se rozhodla svého manžela po křesťansku pohřbít.

Bylo to něco podobného, ale jeho tělo tam chybělo.

Pak jsem se vyčerpaně opřela o prkna a pomyslela jsem si: Cítíš tělo někoho jiného. Sdílíš dech někoho jiného. Tam dole na tebe nečekají žádné stvůry. Ve sklepě se neskrývají hrůzy, kterými tě tvůj manžel strašil.

Ale co tam dole je?

Chtěla jsem odlišit věci, po kterých jsem během onoho dlouhého bdění u mrtvého začala toužit, od těch, které jsem začala nenávidět: pokud tam dole nebyl pohřbený můj manžel, určitě tam muselo být něco, co k němu patřilo, něco smrdutého, hnijícího, nadmutého, chlupatého, hnusného, rozteklého a odporného. Cítila jsem to.

Cítila jsem však i něco jiného, něco, co jsem chtěla.

Potom se zvony znovu rozezněly a já jsem pochopila, že federálové jsou pryč a městečko znovu obsadili Villovi lidé. Možná jsem se však mýlila a to vyzvánění, které nic neohlašovalo, ohlašovalo něco jiného. Události nestřídaly jedna druhou jen proto, aby mě potěšily.

Moje pochybnosti vyřešil výstřel z pistole, který se ozval ze sklepa; po něm následoval ještě jeden a pak už bylo ticho.

Bylo to podruhé, co jsem ve vlastním domě slyšela výstřely, tentokrát jsem však neměla strach.

Holýma rukama jsem ta prkna odtrhla; věděla jsem, že toho, kdo ty rány vypálil, musím vysvobodit, ať je to kdokoliv. Věděla jsem, že musím ty dveře do sklepa otevřít a uvidět tam mrtvé psy: jenom psy, nic jiného tam nebylo.

A vidět ho, jak vychází ven s čistými ústy.

„Byli to jen psi.“ To byla jeho první slova, slečno, přítelkyně, mohu vám teď říkat přítelkyně? Chápete mě, slečno Winslowová?

koupit knihu: www.kosmas.cz