Koupel v řece Soči
Ungaretti, Giuseppe: Cítění času

Koupel v řece Soči

Tisknu se k tomu zmrzačenému stromu / opuštěnému v téhle „dolině“ / teskné jak cirk...

Báseň Řeky (Fiumi) patří k nejslavnějším Ungarettiho textům. Pochází již z první sbírky Veselí (Allegria), napsané v zákopech 1. světové války. Když padne tma, básník se zamýšlí na to, co prožil uplynulého dne, tedy na koupel v řece Soči (italsky Isonzo), která obtéká východní frontu.

Báseň začíná popisem prázdné a bezútěšné frontové krajiny, ve které je válka zastoupena zmrzačeným stromem. V kontrastu s pozemským smutkem jsou vylíčena oblaka, která patří k „většímu světu“, která se nestarají o utrpení na zemi.

Ponořením do vody má básník pocit, očištěn fyzicky i duševně (špínu války symbolizuje svlečená uniforma), vychází ze sebe sama, ztrácí vlastní individualitu a duši, stejně jako oblázek v řece, aby splynul s vesmírem. To, že se stane „poslušným vláknem vesmíru“ a dotknou se ho jeho ruce, ho v něm vyvolává pocit štěstí. Tento povznášející pocit a možnost uniknout z okolní válečné tragédie, v jeho paměti vyvolává vzpomínky na jeho předchozí život. Voda řeka Soči jako by jej spojila se všemi řekami na místech, na kterých dříve žil. Tyto řeky pak ve zkratce symbolizují tato místa a jednotlivé životní etapy.

Serchio je toskánská řeka tekoucí v místech, kde žili Ungarettiho předkové. Přestože se sám básník zde nenarodil, cítí se s krajem předků svázán. Ungaretti se narodil v egyptské Alexandrii a Nil byl tedy řekou, která byla přítomna u jeho zrození a jeho dětství. Pařížská Seina zastupuje básníkovo mládí a studia, dobu, kdy „ve víru“ poznává svět i sám sebe (v kontrastu s „nevědomostí“ egyptského období). Soča je poslední řekou, řekou míst, kde autor uprostřed válečné vřavy dochází zcela jiného poznání a svět se mu tak jeví „jako květ tmy“, nejen proto, že je skutečně tma.

Pro srovnání si přečtěme stejnou báseň v překladu Jana Vladislava (Giuseppe Ungaretti: Cítění času, přeložil Jan Vladislav, BB/art, Praha 2005) a Jiřího Pelána (ve sbírce G. Ungaretti, Veselí, Ivo Železný, Praha 2003):

 

Řeky
Tisknu se k tomu zmrzačenému stromu
opuštěnému v téhle „dolině“
teskné jak cirk
než začne podívaná
či po ní a dívám se
jak běží pokojně
po luně oblaka

Dnes ráno jsem se položil
do urny vod
a odpočíval v ní
jak ostatky

Plynoucí Soča
mě omílala
jako svůj oblázek

Potom jsem vytáhl
těch svých pár kůstek
a odešel jako akrobat
po vodě

Přikrčil jsem se
u svého šatstva
plného válečné špíny
a jako beduín
jsem se sklonil k zemi a vítal
slunce

To zde je Soča
a já právě zde
pochopil líp
že jsem poddajné
vlákno vesmíru

Trpím
jen když si myslím
že nejsem s ním
ve shodě

Ale ty skryté
ruce
které mě hnětou
mi dávají
vzácné
blaženství

Prošel jsem znova
dobami
svého života

Toto
jsou moje řeky

Toto zde je Serchio
z něhož čerpala
možná dvě tisíciletí
mých venkovských předků
a můj otec a moje matka

To zde je Nil
který mě viděl
se rodit a růst
a hořet v těch širých planinách
nevědomostí

To zde je Seina
v jejímž víru
jsem se prohnětl
a poznal

Toto jsou moje řeky
co jsem jich napočetl v Soči

A toto je můj stesk
jenž pro mne prosvítá
z každé z nich
teď když je noc
a když mi život připadá
jako květ
tmy

Cotici, 16. srpna 1916

Giuseppe Ungaretti: Cítění času,
přeložil Jan Vladislav,
BB/art, Praha 2005, str. 32

Řeky
Opřen o tento zmrzačený strom
tak osamělý v této dolině
z níž čiší tesknota
cirkusu
před nebo po představení
dívám se
jak pokojně plují
po luně oblaka

Dnes ráno jsem si lehl
do urny plné vody
a spočinul jsem v ní
jako relikvie

Pádící Soča
mne omílala
jako svůj oblázek

Zvedl jsem
své kosti
a jako akrobat
jsem kráčel po vodách

Schoulil jsem se
vedle svých šatů
zašpiněných válkou
a jako beduín
úklonou vítal jsem
slunce

Toto je Soča
zde jsem nejlépe
v sobě seznal
povolné vlákno
všehomíra

Má trýzeň
propuká když
cítím se vypuzen
z harmonie

Ale ty tajemné
ruce
které mne vlaze osahávají
mi dávají darem
zřídkavé
štěstí

Vzpomněl jsem
dob
svého života

Toto jsou
moje řeky

Toto je Serchio
z něhož nabírala
možná dvě tisíciletí
mých venkovských předků
a také můj otec a matka

Toto je Nil
který jsem viděl
jak jsem se zrodil a rostl a 
hořel nevědomostí
v rozloze rovin

Toto je Seina
s jejíž kalnou vlnou
jsem se spojil
abych se poznal

Toto jsou mé řeky
tekoucí korytem Soče

Toto je má nostalgie
plynoucí
každou z nich
teď když je noc
a když můj život je pro mne
okvětím
temnot

Giuseppe Ungaretti: Veselí,
přeložil Jiří Pelán,
Ivo Železný, Praha 2003, str. 43-45

 

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Jan Vladislav, BB/art, Praha, 2005, 32 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse