Asko Sahlberg: Pírko
Sahlberg, Asko: Pírko

Asko Sahlberg: Pírko

Žluté pírko se mu houpavě snášelo k obličeji. Nadul tváře k prasknutí a foukl. Pírko se rychle vzneslo. Smál se. Pírko klesalo. Přelezl po čtyřech o kus dál, dostal se pod pírko a foukl...

(...) Žluté pírko se mu houpavě snášelo k obličeji. Nadul tváře k prasknutí a foukl. Pírko se rychle vzneslo. Smál se. Pírko klesalo. Přelezl po čtyřech o kus dál, dostal se pod pírko a foukl. Pírko ve vzduchu poskočilo a on se smál. V břiše cítil houpavý pohyb. Po chodbě přicházely nohy, zastavily se vedle něho a ztratily se. Chvatně zatěkal očima, aby zahlédl pírko. Nikde nebylo.

Pocítil v sobě cosi těžkého a rychlého. V hrudi a v břiše. Otřepal se, ale to těžké nezmizelo. Slyšel svůj hlas, krátký hlas, který najednou zmizel. Těkal očima, hledal pírko, hlava se hýbala spolu s očima. Vztyčil se na kolena, koukal po stropě a otáčel hlavu, málem přepadl na záda. Pírko nikde. To těžké uvnitř ho bolelo, slyšel svůj hlas, který byl dlouhý. Hlas se obrátil a zamířil jinam a on se otočil za ním. Pírko tam nebylo. Kolébal se, hlas kroužil kolem něj.

„Co tu řveš?“ promluvil mužský hlas do jeho kroužícího hlasu.

Ztichl, otočil se na muže a ztuhl. Pohybovaly se jen jeho oči, když stoupaly vzhůru po modrém plášti. Mužův obličej se přiblížil a on mužův obličej sledoval pohledem.

„Pií,“ řekl.

Muž naklonil obličej. „Jaký pií?“

„Pií.“

„Pií pií,“ řekl muž. „Pitomej? Jasněžes pitomej. A nejseš tady jedinej.“

Slovo ho bolelo v obličeji, když je z obličeje tlačil: „Pií…ko.“

„Jo ták, sežral sis pírko,“ řekl muž. „Ale že kuli tomu řveš, sakra. Jesli budeš takle vyvádět, přivážu tě k topení.“

„Ne,“ řekl. Vyslovit to ho zabolelo v krku.

„Tak neřvi,“ řekl muž.

„Ne. Ville pií.“

Mužovy nohy odešly a muž tam už nebyl. Otočil hlavu a uviděl topení. Zašimralo ho mezi stehny. Díval se po chodbě a zase na topení, klekl si vedle něj, pomalu k němu přitiskl tvář a dotkl se ho jazykem. Před očima mu běžel okraj topení, viděl mezi topení a zeď, pírko. Zatěkal očima a znovu uviděl pírko a zasmál se. Když nasál do tváří vzduch a foukl, ozval se hlas. Pírko neodlétlo. Díval se mezi topení a zeď. Foukl znovu, pírko se zachvělo, ale neodlétlo.

Kolem něj zapleskaly nohy druhého. Z druhého vycházely hlasy. Natáhl se rukou pro pírko, ale uviděl modrý pytlík a ruku zastavil. Neviděl své prsty, díval se na chodbu a znovu na ruku, která byla modrý pytlík. Pytlík doputoval na okraj topení a plíživě pokračoval dál. Přes pytlík byl cítit tvrdý, ostrý okraj topení. Modrá byla blízko pírka, blíž a blíž. Snažil se pírko ucítit. Pírko zalezlo do zdi.

Ucítil v břiše hlas. Ztuhl. Hlas se hrnul vzhůru a stoupal mu do krku. Zvedl ruce, cítil je na hlavě. Začal se kolébat. Hlas ho v krku bolel. Na hlavě cítil modrou. Odtrhl ruce od hlavy, nechal je spadnout a zadíval se na modré pytlíky. Začaly se mu zvětšovat oči, cítil, jak mu oči jdou po tvářích. Slyšel hlas, teď byl někde v hrudi, a podíval se na nohy. Rozhlížel se po chodbě, na obě strany. Nohy nikde.

Rychle pohnul hlavou, ňafl, a zvednutím ruky pomohl hlavě. Modrou měl mezi zuby. Hlas se schoval za zuby.

Modrá ho v zubech bolela. Tahal za ni, škubal hlavou, ale modrá mu z ruky neodešla. Do očí mu vnikl černý stín a cítil zuby a bolest v obličeji kolem zubů a modrý pytlík mezi zuby, na špičce jazyka, a ruku, která se zmítala spolu s hlavou. Vzdáleně, přes hustý černý závěs cítil, jak se kácí bokem na podlahu a nohy začínají kopat do topení. Hryzal a zápasil a zároveň se začal vznášet, otáčet a vířit v černi, která ho drtila uvnitř. Hlavou mu prošla nová bolest a palčivě žhnula a odtahovala hlavu od ruky a přiměla ho uvidět ruku, která nepatřila jemu a svírala jeho zápěstí. Slyšel hlasy. K obličeji se přiblížila druhá ruka, chňapla ho a stiskla. Otevřela se mu pusa, ze zubů vylétla modrá a spolu s ní i hlas.

„Ville asi dneska nechce kávu,“ promluvil vedle něho mužský hlas. „Když se neumí jaksepatří chovat.“

Jeho obličej nebyl stejný. Rty byly napuchlé a neohebné a neposlouchaly ho. „Ille ka-u.“

„Máš smůlu,“ řekl muž. „Čeká tě topení.“

„Ne,“ řekl.

„Ale ano.“

Seděl na podlaze, kolébal se. „Ne.“

„Ještě se uvidí.“ Mužův hlas vzlétl výš. „Bejt po mým, tak tohodle smrada někde za rohem picnu a hotovo. A stejně tak by se mělo naložit i s vostatníma.“

„Takhle nemluv,“ řekla žena. „Zvlášť, když tě slyší.“

„To je mi u prdele. Tydle idioti akorát stojej normální lidi hromadu prachů.“

„Jo, ale vyplatí se dávat si bacha,“ řekla žena. „Jenom si naděláš problémy. Beztak jich máš už dost.“

„To jo. Mně něco vykládej o problémech.“

Poslouchal hlasy a snažil se je sledovat pohybem hlavy. V puse ho bolelo. Přiblížily se k němu ženiny nohy, chystal se jednu nohu chytnout, ale nechytl. Žena se nad ním sklonila a stiskla mu rukama obličej. Hlava v rukou ženy nebyla stejná.

„On si snad překous jazyk,“ řekla žena.

„Tak vidíš,“ ozval se mužský hlas za ženou. „Jéžiš, to je ale pako. Neměl by se mu bandážovat i jazyk?“

„Otevři pusu.“ Obličej mu ovanul teplý dech. Ženiny oči byly velké. „Otevři, ať se podíváme.“

„To nám ještě scházelo, vozit ho po doktorech,“ ozval se zdálky zpoza ženiných očí mužův hlas.

„Otevři pusu,“ říkaly ženiny oči. Díval se do očí a cítil prsty na tvářích. Otevřel pusu. „Výborně.“

„Dřív se to dělalo tak, že se těm nejhorším případům vytrhaly všecky zuby,“ mumlal muž. „Proto taky většině starších chovanců chyběj.“

„A to by se podle tebe mělo dělat i teďka?“ řekla žena.

„Proč ne. K čemu vlastně takovej vypatlanec potřebuje zuby?“

„To by za chvíli byli všichni na kašičkách,“ řekla žena.

„No a co?“

„Z těch kejd se mi zvedá žaludek.“

Zíral ženě do očí. Oči se mu rozšiřovaly a začaly vtékat do jejích očí a staly se jejíma očima. Ženin teplý, kávou vonící dech mu tepal na obličeji, jeho oči a ženiny oči tepaly. Cítil ženu v sobě, hluboko.

Sestřiny oči. Sestra se smála a tiskla tvář k jeho obličeji, na obličeji měl teplý sestřin dech a na zádech se mu šimravě vlnil horký písek. Velká voda byla dál a neviděl ji, ale viděl sestřiny oči a vodu cítil v nosních dírkách a v uších a hluboko v sobě. Sestra se zvedla od jeho hlavy, přitiskla mu hruď k zemi a začala na něj sypat hebký, horký písek. Písek po něm tekl a stal se vodou a sestra se smála a její hebké ruce pokračovaly v písku, který se mu hebce řinul po kůži. Sestra se přestala smát a zírala na něj.

„Oho. Už zase?“ řekla sestra a znovu se rozesmála, ale jiným smíchem, stěží ten smích slyšel. Sestřiny oči mezi tmavými vlasy se smály. „Ale mámě to neřeknem.“

Žena povolila stisk prstů a odtáhla se očima. Díval se ještě, jak se její oči vzdalují, a pak zahýbal bradou. Obličej nebyl stejný.

„Na šití to není. Spíš to má jen odřený,“ promluvil ženin hlas.

„Nemám ho teďka přikurtovat k topení?“ řekl muž.

Cítil ruku. Sestra se smála a on cítil ruku.

„Nech to bejt. Třeba se uklidní,“ řekla žena.

„Ale já mu to slíbil. Teda pohrozil jsem mu.“

„Beztak si to nepamatuje. A jestli mu ještě poteče z pusy krev a ty ho tu přikurtuješ, tak si budou myslet, že se zranil o topení.“

„No jo, máš pravdu. Vem to čert.“

Muž a žena a jejich hlasy odešli. Díval se na chodbu. Odněkud dolehlo temné zadunění dveří. Myslel si, že slyší hlas vody, ale neslyšel ho. Šedá podlaha na chodbě přestala být šedá v místech, kam padaly žluté fleky. Světlo se na podlaze hemžilo. Zkusil ho chytnout, ale ono nebylo, a zahýbal víčky, aby v nich hemžení světla ucítil. Postavil se a opřel se o zeď, chvíli přešlapoval na místě, rychle stoupl na skvrny. Nohy nebyly stejné, podlaha pod nimi byla teplá. Smál se a podlaha v nohách se smála a nohy se smály. Vzpomněl si na své nohy v bílém, horkém písku.

Zacinkal zvonek. Zastavil se, aby ho uslyšel znovu, a slyšel. Dal se do běhu.

*

Ruka naklonila konvici a z hrdla vytékal tenký, černý čúrek. Do modrého hrnku tekla káva a hlas kávy, než káva dotekla, a z hrnku začala stoupat pára. Ruka druhého sáhla pro hrnek, ale muž měl silný hlas a jeho ruka nalila z krabice do hrnku mléko. Pára zmizela.

„Aarne, ruce na stůl!“ řekl muž silným hlasem.

Sledoval toho muže nehybným pohledem, chtěl se zvednout a rozběhnout ke konvici, se kterou muž obcházel. Ve stehnech a v zádech cítil nutkání zvednout se a rozběhnout, ale sevřel oběma rukama okraj stolu a setrval na místě. Natahoval krk, aby viděl na konvici, když muž procházel ostatním za zády. Bolely ho prsty, vrtěl hlavou, do krku se mu tlačil hlas. Druhý zvedl ruku a dal mu ji před obličej. Odstrčil ji. Druhý tiše hýkl. Muž se otočil a najednou stál vedle stolu.

„No tak, panstvo,“ řekl muž, „podává se káva.“

V břiše měl smích. Smích mu vlezl do pusy. Zvedl ruku před pusu, shrbil se na židli a zíral na konvici. Druhý začal pít. Jemu tekl smích po bradě, snažil se ho udržet v puse. Cítil vůni kávy a ve vůni neslyšný smích, pohyb nosních dírek, svou shrbenost pod vůní.

Ruka vzala jeho prázdný hrnek a zmizela. Díval se na druhého, který pil. On hrnek neměl. Muž byl u vozíků.

Zavřel oči a cítil, jak mu hustá, teplá chuť naplňuje ústa a do břicha se mu vlévá hebký pocit tepla. To se ale nestalo. Otevřel oči a díval se na ostatní, jak pijí. Muž se opíral rukou o zeď a přikývl, když druhý strčil hrnek do vozíku. Pohodil hlavou a zíral na muže. Měl muže ve svém pohledu, ale ten se na něho nedíval.

Slyšel své zuby.

„Kávu,“ řekl. Hlas mu v puse rostl: „Ville kávu!“

Muž se k němu otočil. „Ville kávu nedostane. Až se naučí chovat.“

„Kávu!“ zakřičel. Cítil, jak se mu kolem očí a v obličeji probouzí bolest. „Ville kávu!“

Muž se na něho díval. „Sklapni, Ville!“

V puse měl slovo, nohy židle zavrzaly o podlahu, slovo ho táhlo nahoru a postavilo. „Kávu!“

Za mužem se objevila žena. Muž ženě něco řekl a vydal se k němu. Pozoroval svou ruku, jak bere židli a zvrhává ji na zem. Muž byl před ním. Slyšel ženin hlas. Mužův obličej se zvětšil.

„Tak ty ses dneska rozhod otravovat, co?“ řekl muž.

Uhýbal před mužovým pohledem a couval. Do zad mu narazila zeď. Muž na něho zíral a on se díval na jeho ruce, které se mu komíhaly podél boků. Muž přestal zírat, mužovy ruce a muž zmizeli. Ostatní se zvedli od stolů a odešli a muž a dvě ženy přecházeli mezi stoly sem a tam. Zasouvali židle pod stoly a nádobí skládali do vozíků a potom vozíky odvezli na chodbu. Zeď se zavřela v tom místě, odkud se přinášelo nádobí. Objevila se žena, nesla škopek a začala ze stolu stahovat ubrus. Díval se na škopek, vzpomněl si na vodu.

Zeď za ním se rozrůstala kolem něj. Jeho ruce vyrůstaly ze zdi, která byla jeho rameny. Tlačil se dozadu a začal se propadat do zdi. Odešel do zdi.

„Musíš být potichu,“ řekla sestra. „Jinak si všimnou.“

Ležel bez hnutí a slyšel vodu a čekal na sestřinu ruku. Pod ním i na něm byl písek a sestra se hýbala v písku a on se hýbal tam, kde se hýbaly sestra a písek. V očích měl záři a záře ho v očích bolela, zavřel oči a záři neviděl. Sestřina ruka se záře polekala a zmizela.

„Jdou lidi,“ řekla sestra.

Ruka na jeho rameni patřila ženě. Z druhé ruky ženě visel dlouhý ubrus, a žena jím mávala směrem k jeho obličeji. Cítil vůni ubrusu.

„Neusni tu,“ řekla žena. „Za chvíli pudeš ven.“

„Ven.“

„Jo, s prádlem.“ Dlouhý ubrus vlál ve vzduchu a ženin hlas byl v ubruse. „Ostatní už budou určitě nachystaní.“

„Budou.“

„Tak alou za nima.“ Ubrus odcházel dozadu s ženou. „Hybaj.“

Díval se na ženu a do chodby a postavil se. Nohy pod ním zavrávoraly, zdi se zahoupaly. Vydal se tam, kde byli ostatní. Jejich hlasy ulpívaly na zdech a visely tam a otáčely se a skákaly mu do uší.

„Musíš být potichu,“ řekla sestra.

koupit knihu: www.kosmas.cz

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Vladimír Piskoř, Havran, Praha, 2005, 112 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse