Děti z krechtů
Chochola, Václav: Děti z krechtů

Děti z krechtů

Mokré dny se drží u země. Jsou uplácané z hlíny, husté a lepkavé, stačí jen trochu je stisknout v dlani, a už z nich kape. Neplodná tráva slehla, unavená sama sebou, svou tíhou, jazyky listů olizují asfalt a nahnilá jablka čekají na podrážku nebo na havrana.

Mokré dny se drží u země. Jsou uplácané z hlíny, husté a lepkavé, stačí jen trochu je stisknout v dlani, a už z nich kape. Neplodná tráva slehla, unavená sama sebou, svou tíhou, jazyky listů olizují asfalt a nahnilá jablka čekají na podrážku nebo na havrana. Při česání na ně prsty nedostaly, nezbylo v dřevěných bedýnkách místo. Pomalý kouř se rozlévá nad sopkami Mauna Kea a Mauna Loa, vpíjí se v holých korunách jabloní do mlhy a tam vzadu, v hustotě bíle obobulovaných keřů prorostlých rezavým pletivem, se možná krčí pomalovaný starý maur. Voní to.
„Dělej Igi, musíš pořádně,“ povzbuzuje ho Adam. Sám trhne předloktím kolem boku, svraštělá brambora buchne do popela, zmizí. „Viděls? Takhle. Prudkou.“ Ignác cvičně pohybuje rukou, pak hodí. Další buchnutí do vyhřátých popelavých peřin. „To je moc nahoru. Tam se spálí.“ Adam šťouchá klackem do hromady doutnajícího listí. „Mám ji.“ Brambora se skutálí k Ignácovým čínám. Sebere ji, znovu zamíří. „To je ono. Pamatuj si, kams ji hodil.“
Dřepí ti dva spolu, pusou vdechují vůni, kůže na dlaních červená, kloubky bílé. „Počkej,“ řekl Adam, vstal a odběhl. Tahá tam u plotu za seschlé šlahouny psího vína.
„Na, hele, připal si.“
„Co?“
„Asi žváro, ne.“
Žváro v koutku úst, přivírají oči a špulí hubky.
„Nevíš, kde jsou všichni?“
Adam krčí rameny, bere žváro mezi ukazovák a prostředník, zaklání hlavu. „Za to by nás klidně mohli vyhodit ze školy. Nebo důtku. Ředitelskou.“ Dělá, jak by oklepával cigaretu.
„Hele Igi, ty si myslíš, že červ fakticky je? Já teda ne. Je to blbost.“
Ignác vyplivl vlákenka. Mlčí, sleduje oranžovou tečku, hasnoucí a zase oživovanou jeho vlastním dechem, pohupuje se na bobku a hladí kolena.
„Jsou to jenom obyčejný krechty, ne? Na řípu. Ptal jsem se táty.“
Ignác ale zavrtěl hlavou.
„Rodiče ti nic neřeknou. Taky jsem se ptal.“
Adam se k němu otočil, čeká.
„Určitě tam je. Všude je, má svoje chodby mnohem dál a hloubš. Byl jsem tam jak dlouho, a stejně jsem to všechno neprošel. Moh bys tam chodit třebas rok. Ty chodby vedou až do Brodu a ještě dál.“
Adam se ušklíbl, ale neřekl nic. Pak vstal, zvedl ze země vidle, vrazil je do kopy a s námahou nadzvedl. Zaškvířilo tam, oranžové magma sopečného krbu zahučelo nad tou troufalostí, zavlnil se žár a kolem vyrazily plameny. Rozlezly se po hromadě, lačně olízly vlhké listy.
„Už budou?“ zeptal se Ignác.
„Ani zdaleka. Teprve až to dohoří.“
Do zad jim přifoukl slabý vítr a popohnal lenivý dým zahradou od bytovky. Hlasy. Ignác vyskočil. „Makáme! Dělej! Budou klátit.“ Rozběhli se k domu a nechali kouřové hory smutným, pohublým jabloním.
Muži, tátové z bytovky, stáli pod ořešákem kolem natažené igelitové plachty. Z domu se táhl černý had prodlužováku, končil v drátěné lampě pověšené na plotě. Jejich lampě ze stavby.
„Jdete klátit, tati? My bysme vám třeba pomohli.“
„Nazdar, Igi. Ahoj,“ kývl otec na Adama. Podrbal se na temeni. „Tak sbírejte ty, co popadaj mimo plachtu a za plot. Jasný?“
„Jasný!“ vyhrkli a rozběhli se za plot.
Střídali se u dlouhého bidla, i otec klátil. Těžce máchal tyčí jak trosečník vlajkou, praskalo a šustilo to nahoře ve větvích a do černého igelitu bubnovaly ořechy. Velké nafouklé papíráky. „Bacha!“ volal každou chvíli někdo z nich, pak smích, nadávky. Ignác s Adamem přebíhali skrčení pod stromem, ruce zkřížené nad hlavou. „Jau! Dostal sem to! Kryj mě!“ křičeli a dělali raněné, chlapi se smáli a otec se smál. Přebíhali brankou na druhou stranu plotu, pod stráň, ze které sledovali náklaďáky. „Tyjo, Adame, pojď sem! Těch tady je! To sou plantáže, vole,“ volal Ignác a další ořechy přibývaly do teplákovky, kterou si zvednul levou rukou k prsům. Takové břicho boulovaté pak uháněl nahoru vysypat na plachtu, míjel se s Adamem, pokřikovali na sebe. A zpátky. Hromada rostla, rozlévala se, praskly některé ořechy a ukázaly masíčko v tenounké slupce, na jiných zase zůstal zelený kabátek, třásnatý, co nechá při loupání zelenožluté, nahořklé šmouhy na dlaních.
V jednu chvíli se Ignác zarazil. Sevřelo ho to všechno. Stál ve stínu a sledoval postavy, jak se míhají v ostrém světle té lampy, černé siluety s hlavami zvrácenými nahoru nebo k zemi sklopenými, shora kletby a nárazy bidla do větví, smích a vtipy, co jim chlapec nerozumí, ale musí se smát. Tma a světlo a smích a mužská těla, to všechno propojené amalgámem vůně dýmu z páleného listí, podzimní vlhkosti a ještě něčeho skoro hmatatelného. Do smíchu bylo v tu chvíli Ignácovi a smutno zároveň, konečnost večera bolela do břicha. Míň a míň pršelo ořechů, příkop dole se vyprázdnil a pohyby zpomalovaly, mezery se dloužily.
„Dál už nedostanu, končím,“ zahlásil ten shora, pak „Bacha, pouštím!“ křiknul a všichni ustoupili k domu. Bidlo sklouzlo podle tlustého kmene, za ním seskočil klátič. Zvednuli tedy muži okraje plachty, Adam s Ignácem mezi nimi, a polapená tělíčka ořechů o sebe vyťukala závěrečnou.
Rychle pracovaly spojené dlaně, bedýnky se plnily. Čím víc lidí v rodině, tím víc bedýnek. Ignác rovnal ke straně tři pro ně, ale otec ho zastavil.
„Počkej, Igi,“ řekl potichu. „Nechej to tady.“
A že si ostatní můžou jejich příděl rozdělit. „Stejně to nebude kam dát,“ mával otec dlaní a řekl si sousedovi o cigáro.
„Ale tati, přece je můžeme dát do sklepa. Nebo ke mně pod postel. Nebo na stavbu,“ vymýšlel rychle Ignác. Otec zavrtěl hlavou, tvář mu zoranžověla ohněm ze sirky. Natáhl, vypouštěl pomalu nosem kouř a hleděl přitom na statný ořech. „Nechceš vzít mamce?“ kývl po dlouhé chvíli na Adama.
Rozpouštělo se společenství a do mezer mezi postavami vnikala zima. Ještě oranžové tečky cigaret zasvítily, tichý hovor, už beze smíchu; přešlapování.
Dobrou, nashle, dobrou noc, houpala se rozloučení mlhou a otec namotával prodlužovák na loket.
„Tak Igi, jdeme?“
V Ignácovi hrklo, podíval se na Adama, cítil slzy.
„Ještě chvíli, tati. My — musíme pohlídat oheň,“ vzpomněl si.
„A brambory tam máme hozený,“ přidal se Adam.
Cosi smutného v postavě mezi dveřmi Ignác spatřil.
„Tak na televizní noviny ať jsi zpátky,“ pustil otec svolení, ještě než ho odstřihlo brano a buchnutí prosklených dveří.

Sedí u dýmající sopky. Klidná je, nesoptí. Do zadku tlačí převrácený plechový kbelík, vedle Adam, mezi nimi bedýnka s ořechy. S jejich ořechy. Líně šťouchají do teplé hromady, zřídla a polehkla, silnější vítr by ji rozfoukal. Teplo jde do tváře, do dlaní nastavených jako antény neviditelným, ale citelným paprskům záření. Skořápky hážou sopce, vylupují vnitřek.
„Ve třídě na příroďák je mozek naloženej do lihu,“ říká Adam a zkoumá zvrásněnou hemisféru, odlupuje z ní plenu a pak drtí měkoučký vnitřek.
Ignác mlčí, tlačí dlaněmi do ořechu, na který nemá ani chuť. Ze zvyku. Skořápka drží, tvrdá je a bolí do masa.
„Červ je, když na něj myslíš,“ praví potichlé, setmělé zahradě. „Musíš mluvit, vymejšlet si pořád něco. To ho zastaví.“ Ořech zapadl do popela.
„No ale ven přece nemůže, ne? Je tam dole. Ve tmě.“
„Hm, možná,“ pokrčil Ignác rameny. „Nesmíš ho přivolat. Hlavně ho nesmíš ničím přivolat.“
V tichu pak myslel na krechty i na to, jak sám byl dole červem. A na ořechy, na tátu, na Brod s cukrovarem.

koupit knihu: www.kosmas.cz

 

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Atlantis, Brno, 2005, 216 s.

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse