* * *
Když vyjdeš na most, polož dlaň na balustrádu: je chladná a kluzká. A hvězdy – mihotavé. A hvězdy. Tramvaje – zimomřivé, žluté, nadpozemské. Elektrické vlaky pod tebou požádají pomalé nákladní vlaky o svolení, aby mohly projet. Sejdi po schodišti na peron, kup si jízdenku do nějaké stanice, kde mají nádražní bufet, studené dřevěné lavice a sníh. Za stoly v bufetu sedí několik opilců, kteří bez přestání pijí a čtou si navzájem básně. Bude to zima plná průvanů a nemocí, a tento nádražní bufet ve druhé polovině prosincového dne – rovněž bude. A uvnitř se bude zpívat – divoce a chraptivě. Napijte se čaje, velevážený pane – vystydne vám. O počasí. Přesněji řečeno o soumraku. V zimě za soumraku, když jsi malý. Soumrak přichází. Nelze žít, a nelze se vzdálit od okna. Úkoly na zítřek nemáš napsané ani z jednoho předmětu. Pohádka. Venku se stmívá, sníh barvy modrého popela nebo nějakého křídla nějakého holuba. Úkoly nejsou napsané. Snivá prázdnota srdce, sluneční pleteně. Smutek celého člověka. Jsi malý. Ale víš, už víš. Matka ti řekla: i tohle přejde. Dětství přejde stejně, jako přejede přes most oranžová drnčící tramvaj, jež rozsévá téměř neexistují studené krůpěje ohně. Kravata, hodinky, aktovka. Jako u otce. Avšak bude tam dívka, spící na písku u řeky – obyčejná, s obyčejnými řasami, v čistých přiléhavých plavkách. Velice krásná. Téměř krásná. Téměř nehezká, snící o lučních květech. V blůzce bez rukávů. Na rozpáleném písku. Vychladne, když nastane. Když přijde večer. Náhodný parník: při hvizdu píšťaly se obyčejné řasy zachvějí – procitne. Ale ještě nevíš – je-li to ona. Parník ozářený světly zanechává noci do opatrování útulnou pěnu. Ale ještě není noc. Příval fialových vln. U břehu je hluboko, je tam proud. Tuhle vodu je možné pít, naklonit se a pít. Rty milé, něžné dívky. Houkání parníku, šplouchání, mihotavá světla – se vzdalují. Na druhém břehu někdo rozmlouvá s přítelem a zapaluje oheň, aby uvařil čaj. Smějí se. Je slyšet škrtání sirek. Kdo jsi, nevím. Ve vrcholcích borovic, v korunách nocují komáři. Je právě polovina července. Potom jdou k vodě. Vůkol voní tráva. Je velmi teplo. To je štěstí, ale ty o tom nevíš. Zatím o tom nevíš. Pták sluka polní. Noc se nepoddajně přitulila a plynula, starostlivě otáčela žernovy nebeského mlýna. Jak se jmenuje ta řeka? Řeka se jmenuje. A noc se jmenuje. Co se ti bude zdát? Nic. Sluka, lelek se ti přisní. Ale zatím to nevíš. Téměř nehezká. Ale jedinečná, protože je první. Mokrá slaná tvář, tišina v noci neviditelná. Milá, jsi v dálce sotva znatelná. Ano, dozvíš se, dozvíš se. Píseň roků, melodie života. Vše ostatní – to nejsi ty, všechny ostatní – jsou cizí. Kdo jsi však ty sám? Nevíš. Dozvíš se to později, až budeš navlékat korálky paměti. Sestávaje z nich. Budeš všechna paměť. To nejdražší, nejzlejší a věčné. Bolest se celý život snažila vyškrábat ze sluneční pleteně. Ale co pletivo vrb, co dívka spící na rozpáleném písku přibližně patnáctého července jednosměrného roku, ale ta dívka. Nehýbejte se, nešelestěte. Spí. Ráno. Stál jsem sám a opuštěn jak kostel ve větru. Přišla jsi a řekla mi, že zlatí ptáci žijí. Ráno. Rosa se ztrácí pod nohama. Bílá vrba. Zvuk vědra, jež nesou k řece, ticho vědra, jež nesou od řeky. Stříbrný prach rosy. Den nabývající tvář. Den ve svém těle. Lidé, milujte den víc než noc. Usměj se, nehýbej se, udělám fotografii. Jedinou, která zůstane po tom všem, co bude. Ale zatím to nevíš. Potom – tolik a tolik let v řadě – život. Jak se jmenuje? Jmenuje se život. Prohřáté chodníky. Nebo naopak – zaváté sněhem. Jmenuje se město. Vybíháš ze vchodu na vysokých klapajících podpatcích. Ladná, mladá, vonící parfémem a se svatozáří kloboučku z Paříže. Klapot. Děti a ptáci si prozpěvují. Je kolem sedmé. Sobota. Vidím tě. Já tě vidím. Klapot po celém dvoře, po celém bulváru, kde roste nerozkvetlý šeřík. Avšak rozkvete. Matka to říkala. Víc nic. Jenom tohle. Třebaže i něco jiné. Ale teď – víš. Můžeš psát dopisy. Nebo prostě křičet, zbláznit se touhou. Ale to přejde. Ne, mami, ne, tohle přetrvá. Na podpatcích. Je to ona? Ona. Je to ona? Ona. Je to ona? Ona. Ta. Tra-ta-ta: přesně ta. Celé město voní tím parfémem. A je pozdě na slova, jsi spalován. Lze však psát dopisy. A pokaždé na konci napsat – sbohem. Potěšení moje, jestliže zemřu ranou osudu, šílenstvím a steskem, jestliže do lhůty, již mi vyměřil osud, se na tebe do sytosti nevynadívám, jestliže nebudu mít dostatek radosti ze starých mlýnů stojících na smaragdových kopcích porostlých pelyňkem, jestliže se nenapiju průzračné vody z věčných dlaní tvých, jestliže nestihnu dojít až na konec, jestliže neřeknu vše, co chtěl jsem říct o tobě, o sobě, jestliže jednou zemřu bez rozloučení – odpusť mi. Nejvíce ze všeho chtěl bych říct – říct před velmi dlouhou rozlukou – to, co ty bezpochyby už dávno sama víš, nebo se to pouze domýšlíš. My všichni se to domýšlíme. Chci říct, že kdysi jsme se již na této zemi znali, ty si to jistě pamatuješ. Neboť řeka se jmenuje. A teď jsme přišli znovu, vrátili se, abychom se opět setkali. My – Tikteřípřišli. Teď to víš. Říkají jí Květa. Ta.

koupit knihu: www.kosmas.cz