V prosincovém vydání literárního měsíčníku Qué leer (Co si přečíst, 3 eura, 130 stran) si španělský čtenář mimo jiné přečte dvě diametrálně odlišná interview, zamrazí jej při exkurzi do myslí notoricky známých literárních zloduchů, dozví se, kdo zahynul místo Stephena Kinga, projde se po hollywoodských ateliérech a spolu se štědrými mecenáši bude sbírat umění. Ještě předtím si ovšem v úvodním sloupku může přečíst sice vtipnou, ovšem proto ne méně sžíravou filipiku namířenou proti literárním kritikům, nesoucí výmluvný název ¿Sirven para algo los críticos literarios? (A jsou vůbec k něčemu dobří literární kritici?). A prolistuje-li úvodní stránky věnované aktualitám v kulturním světe, obohatí jej například nekrolog Normana Mailera, recenze nového filmu se španělským krasavcem Eduardem Noriegou či poslední faux pas oxfordského bouřliváka Martina Amise.

Článek Los peores malos (Nejzlejší ze zlých) nám představuje deset nejproslulejších literárních zločinců a tyranů. Přestože podobný výběr je bezesporu velmi subjektivní záležitostí, tento opravdu stojí za to. Mnoho z těchto negativních hrdinů se dočkalo slávy nejen na stránkách románů, ale i na stříbrném plátně. Za všechny uveďme alespoň Hannibala Lectera amerického autora Thomase Harrise (filmovou trilogii s Anthonym Hopkinsem netřeba více představovat), Patricka Batemana, jehož literárním stvořitelem je také Američan, Bret Easton Ellis, a jenž rovněž vraždil i v kinosálech (tvář mu v mimořádně přesvědčivé kreaci v hororu Americké psycho z roku 2000 propůjčil Christian Bale), transylvánského ďábla hraběte Drákulu irského spisovatele Brama Stokera (filmoví fanoušci se dodnes přou, zda je lepším Drákulou Bela Lugosi či Christopher Lee), Fantóma opery, pocházejícího z pera francouzského novináře a detektiva Gastona Lerouxe, jehož filmovou tvář si navždy přivlastnil nezapomenutelný Claude Rains (Fantóm opery, 1943) či Tyrana Banderase Španěla Valle-Inclána, jehož ve stejnojmenné filmové adaptaci (1993) ztvárnil ve své poslední životní roli legendární italský bouřlivák Gian Maria Volonté. Kromě výše uvedených informací je nám prozrazena – ač se to zdá na první pohled sebevíc nepravděpodobné – Achillova pata každého ze zlosynů.

Obsáhlá prezentace mamutí biografie hollywoodského velikána Caryho Granta (576 stran, autorem je renomovaný americký životopisec Marc Eliot) je tématem další reportáže, nazvané Caballero Grant (Kavalír Grant), jejíž autorka nám v jakémsi literárním traileru poodhalí mnoho zajímavých údajů z Grantova života. Narodil se roku 1904 v anglickém Bristolu jako Archibald Alec Leach a jméno Cary Grant, jež jej později proslavilo, přijal za své až v roce 1932 – po náročné dekádě vyplněné nejrůznějšími profesemi –, když jej objevila produkční společnost La Paramount Publix a upsala si jej na 5 let. Během nich natočil Grant 30 (!) ze svých 72 filmů, ovšem jen hrstku z nich bylo možno označit za úspěšné (např. Plavovlasá Venuše z roku 1932, kde byl partnerem Marlene Dietrichové či Sylvia Scarlettová z roku 1935, kde se objevil po boku Katharine Hepburnové). Na konci 2. světové války už za sebou měl dvě nevydařená manželství a sedmiletý homosexuální vztah s hercem Randolphem Scottem, stejně jako spolupráci s britskými tajnými službami, pro něž hledal mezi hollywoodskou smetánkou sympatizanty nacistické ideologie. Na plátně se Grantovi během války vůbec nedařilo a dokonce vážně pomýšlel na odchod z hereckého světa, když se objevil Alfred Hitchcock a nabídl mu nezapomenutelnou roli agenta T. R. Devlina ve špionážním thrilleru Pověstný muž (1946), který zaznamenal ohromný úspěch. S Hitchcockem spolupracoval Grant celkem třikrát a režisér jej vždy zachránil z tvůrčí a osobní krize – romantický thriller Chyťte zloděje (1955) z prostředí francouzské riviéry byl rovněž přijat velmi pozitivně a film Na sever severozápadní linkou (1959) považují mnozí za Hitchcockovo mistrovské dílo. Grant se stal i úspěšným producentem, avšak v soukromém životě neměl štěstí. Jeho třetí i čtvrté manželství zkrachovalo (čtvrtá manželka, herečka Dyan Cannonová, mu v roce 1966 dala dceru Jennifer a herci se tak v 62 letech splnil celoživotní sen – stát se otcem). V roce 1981 se Grant oženil s o 46 let mladší Barbarou Harrisovou, jež mu byla průvodkyní až do jeho smrti. Poslední velký úspěch jako umělec zaznamenal Cary Grant s putovním představením Rozhovor s Carym Grantem, spočívajícím v konverzaci herce s diváky a dokazujícím, že věčný elegán neztratil nic ze svého šarmu ani v osmdesáti letech. Cary Grant zemřel roku 1986 v Iowě, ale i po smrti se mu dostalo mnohých ocenění – za všechny uveďme skutečnost, že jej prestižní americký filmový magazín Premiere vyhlásil v roce 2005 největší hereckou hvězdou všech dob.

Reportáž Los King: Una familia de miedo (Kingovi: Rodina strachu) přibližuje španělskému čtenáři nejen literární začátky dnes jednoho z nejprodávanějších autorů, nýbrž i pokusy jeho rodinných příslušníků na poli detektivního románu. Kingova manželka Tabitha Spruceová dokázala vystoupit ze stínu slavného chotě hororem Voces del silencio (Hlasy ticha). Je ovšem třeba přiznat, že Tabitha pouze dokončila rozepsanou knížku Michaela McDowella po jeho smrti, a proto jsou její zásluhy na pozdějším úspěchu publikace spíše sporadické. Kingův syn Joe Hill se snaží mezi čtenáři získat uznání detektivkou s prvky fantasy El traje del muerto (Kostým mrtvého). Obě knížky vyšly i ve Španělsku, zatímco úvodní literární počin mladšího Kingova syna, Owena Kinga, Estamos juntos en esto (Jsme v tom dohromady), si prozatím razí cestu pouze v severoamerických knihkupectvích. V reportáži se dozvíme i některé méně známé střípky z Kingova života, například že Joe Hill posloužil jako inspirace pro postavu malého Dannyho z hororu Osvícení (ještě známější než literární předloha je v tomto případě bezpochyby Kubrickův stejnojmenný film z roku 1980 s démonickým Jackem Nicholsonem) nebo že na konci 70. let podepsal v Austrálii knížku jistému podivínovi, který opakovaně tvrdil, že je Kingovým největším fanouškem – jméno Mark David Chapman tehdy ještě pochopitelně nikdo neznal. Dovolím si na tomto místě velmi osobní poznámku – protože výstřely z Chapmanovy zbraně 8. prosince 1980 nenávratně ukončily jednu neopakovatelnou etapu v hudební historii, mrzí mě, že Chapman nedotáhl svou touhu zavraždit někoho slavného již tehdy v Austrálii. Spisovatelů jako King bylo a bude vždy mnoho, avšak John Lennon byl pouze jeden… 

Rozhovor s Juanem Josém Millásem (1946), čerstvým vítězem posledního ročníku Premio Planeta, čtenáře po duši příliš nepohladí. Z odpovědí valencijského spisovatele, jenž vítězný text (El mundo – Svět) paradoxně přihlásil až na poslední chvíli, přičemž původně vůbec neměl v úmyslu konkurzu se zúčastnit, totiž nepříjemně často prosvítá přílišná sebejistota stran kvalit vlastní prózy, přetavující se v určitých momentech až v samolibost. Během rozhovoru, točícího se zbytečně dlouho kolem abstraktních témat a existenciálních úvah, si čtenář navíc neodpustí otázku, zda je správné, že cenu dostal již zavedený a známý autor, který publicitu rozhodně nepotřebuje, a ne některý z mladých nadějných autorů, jichž je na Pyrenejském poloostrově dost a dost. Tak tomu bylo například roku 1999, kdy cenu získala baskická prozaička Espido Freireová (1974, Bilbao) za román Melocotones helados (Mražené broskve). Rozhovor s ní se na rozdíl od interview s Millásem vyznačuje přímočarostí a dynamikou a autorčiny odpovědi jsou vtipné, upřímné a často ponoukající k zamyšlení. Kromě zajímavých detailů o její nové knize Soria Moria se rovněž dozvíme, odkud pramení její obsese sbírat kabelky, který muž se jí nejvíce líbí, proč netouží být matkou a z jakých důvodů si pečlivě brání své soukromí.

Cyklus Galería de clásicos (Galerie klasiků) představuje tentokrát pro španělského čtenáře skutečnou lahůdku v podobě portrétu Emilie Pardové Bazánové, jedné z nejvýznamnějších španělských spisovatelek vůbec. V medailonu se dozvíme jednak autorčiny základní biografické údaje – narodila se roku 1851 v galicijské metropoli La Coruñi a zemřela roku 1921 v Madridu –, jednak se dočteme, a to především, o jejím celoživotním a krajně nesnadném boji proti předsudkům vůči ženám a neutuchající snaze o ženskou emancipaci během z tohoto hlediska značně konzervativního 19. století. Když Emilia Pardová Bazánová publikovala v roce 1882 jednu ze svých nejpolemičtějších knih, La cuestión palpitante (Palčivá otázka), v níž neortodoxním způsobem pojednává o tématu francouzského naturalismu, způsobila ve všech spektrech společnosti pobouření. Skandál dosáhl takových výšin, že autorce vlastní manžel, finančník José Quiroga, s nímž měla v té době již tři děti, doporučil, aby literární svět opustila; ona ovšem po zralé úvaze opustila jeho, což jí na pověsti rozhodně nepřidalo. Emilia však měla ráda život a nechtěla si odpírat potěšení, která skýtá – její mimomanželské vztahy byly veřejným tajemstvím. Jejím náručím prošli například malíř Lázaro Galdiano či romanopisec Vicente Blasco Ibáñez, ovšem nejdelší a vlastně i nejkrásnější vztah prožila s dalším významným španělským spisovatelem 19. století, Benitem Pérezem Galdósem. Kromě jiného měl za následek bohatou korespondenci plnou upřímných citů a intelektuálního půvabu. Její další literární práce však stále více dráždily mužský literární svět. Poté, co Bazánová vydala tři ze svých stěžejních děl – první španělský román s dělnickým námětem La tribuna (Tribunka, 1882), velkolepou fresku života v Galicii Los pazos de Ulloa (Na ullojském zámku, 1887) a debatu o trestu smrti žádající La piedra angular (Úhelný kámen, 1889), snesla se na ni další ostrá vlna kritiky. Její současník José María de Pereda o ní prohlásil: „Doña Emilia trpí zvláštním neklidem – do všeho se plete, všemu rozumí a ve všem selže.“ Velmi nevybíravý byl i tak osvícený muž jako Juan Valera: „Pedantství a puntičkářství doñy Emilie je pro mě zjevnou ukázkou intelektuální podřadnosti žen.“ Bazánová hodně cestovala, zejména do Francie a Itálie, což jí pomáhalo odpočinout si od sešněrovaných španělských literárních kruhů. Až do své smrti neúnavně psala o polemických tématech, i když v posledních letech života se věnovala zejména povídce a novinařině. Dnes je Emilia Pardová Bazánová považována za nejvýznamnější španělskou autorku od dob Svaté Terezy z Ávily (1515–1582). Celkem po sobě zanechala 40 románů, 7 dramat, několik cestopisů, 600 povídek a tisíce novinových článků, čemuž se ani vzdáleně nepřiblížil žádný z jejích mužských oponentů.

Z dalších článků a reportáží stojí za to uvést alespoň následující. Článek nazvaný El algodón del cielo (Nebeská bavlna) britského specialisty na poli meteorologie Gavina Pretor-Pinneye, sepsaný k příležitosti vydání jeho publikace Guía del observador de nubes (Průvodce pozorovatele mraků) ve Španělsku, zaujme mnoha zajímavými fakty – kdo mimo obor ví, že jeden kubický metr hustého mraku obsahuje neuvěřitelných deset miliard vodních kapiček, že hmotnost mraku o rozloze jednoho kubického kilometru činí úctyhodných dvě stě tun či že v okamžiku vzniku blesku se teplota okolního vzduchu může díky obrovské energii vyšplhat až na 27 700 stupňů, což je čtyřikrát více než teplota slunečního povrchu?

Vtipně napsaná úvaha Balnearios literarios (Literární lázně) se snaží dopátrat, proč je prostředí lázní atraktivní zejména pro autory detektivních románů a thrillerů, když se jedná o místo, kde by měl člověk všechny starosti naopak odhodit. Vzhledem ke svému obsahu je úvaha uvedena výstižnou rétorickou otázkou „Je možné v lázních přijít o něco více než jen o přebytečná kila…?“ a pobaví nás mimo jiné příhodou ze života Agathy Christie, jež v zimě 1926 na jedenáct dní zmizela neznámo kam, její manžel byl zatčen pro podezření z vraždy a autorka byla dokonce úředně prohlášena za mrtvou. Nakonec byla objevena v lázních daleko od svého bydliště a nikdy nikomu neprozradila, co se během oněch jedenácti dní v jejím životě stalo; jisté však je, že jeden z jejích nejúspěšnějších románů s postavou Hercula Poirota, Evil under the sun (Zlo pod sluncem), se odehrává v lázeňském hotýlku na odloučeném ostrově…

Článek Proyectar el mundo (Plánovat svět) přiblíží španělskému čtenáři postavu významného vlámského kartografa Gerarda Mercatora (1512–1594) a postupný vývoj jeho revolučních map, což vzhledem k faktu, že se zakládal na Koperníkových na svou dobu velmi odvážných teoriích, nebyl vůbec jednoduchý úkol, zatímco reportáž Sobrados de dinero y gusto (S dostatkem peněz a vkusu) popisuje na pozadí medailonků význačných světových sběratelů umění způsoby a cesty, jimiž tito ke kouzelným sbírkám často nevyčíslitelných hodnot přišli. Text rovněž odkrývá osudy mnohých z těchto uměleckých skvostů – některé jsou dnes ozdobou renomovaných světových muzeí, jiné byly vydraženy na dražbách a aukcích a po některých se během pohnutých historických období slehla zem a jejich osud není dodnes znám. Mezi neopomenutelná jména patří například americký finančník a bankéř John Pierpont Morgan (1837–1913), bez jehož pomoci by bylo Metropolitan Museum of Art v New Yorku možná poloviční, americký průmyslník Henry Clay Frick (1849–1919), jenž zbohatnul na těžbě uhlí, což mu umožnilo sestavit sbírku se zvláštním důrazem na svého oblíbence Rembrandta, či rovněž americká sběratelka umění Peggy Guggenheimová (1898–1979), jež musela čelit názorům, že druhou světovou válku, během níž získala značnou část své sbírky, egoisticky využila k vlastnímu obohacení. Pro španělského čtenáře je nejzajímavější postava severoamerického mecenáše Archera Miltona Huntingtona (1870–1955), který jednoho dne prohlásil: „Chci poznat esenci Španělska a zachytit ji ve svém muzeu.“ Přání se mu beze zbytku vyplnilo a dlouhý čas strávený na Pyrenejském poloostrově mu umožnil roku 1904 založit nadaci The Hispanic Society a o čtyři roky později otevřít v New Yorku brány jejího muzea, jež je skutečnou španělskou oázou mezi palmami newyorských mrakodrapů.  

Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o prosincové vydání, je sekce recenzí rozdělena na dvě části. Pochopitelně nechybí prosincové novinky, přiblížené prostřednictvím několika desítek delších i kratších recenzí (přehledně rozdělených podle tematických okruhů – historie, fantasy, biografie, dětská literatura apod.), ale zajímavější je v tomto případě oddělení Libros de regalo (Knížka jako dárek). Redaktoři magazínu v něm představují pravděpodobné literární hity letošních španělských Vánoc. Jako zástupce stojí za to uvést alespoň dva následující tituly – publikaci Todo Rivera (Vše o Riverovi), jež při příležitosti výročí 50 let od smrti tohoto mexického malíře (čeští čtenáři jej mohou znát mimo jiné z filmu Frida) poskytuje kompletní a vyčerpávající informace stran jeho osoby a rovněž bezpočet dokonale upravených fotografií jeho nástěnných maleb. Druhým neopomenutelným titulem je Bob Dylan – Letras (Bob Dylan – Texty, stejná publikace je v současné době shodou okolností k sehnání i v České republice), kterou lze doporučit nejen skalním fanouškům Roberta Allena Zimmermana, nýbrž i čtenářům milujícím poezii či krátké povídky – mnoho Dylanových textů je totiž skutečnými básněmi či dokonalými krátkými příběhy (u písničkáře šestkrát nominovaného na Nobelovu cenu za literaturu to ani nemůže překvapit).

Jednou z mála věcí, které je možno časopisu vytknout, je poměrně značné množství prostoru věnovaného nejrůznější reklamě. Propagace knižních titulů je samozřejmě v toleranci (i když tyto stránky někdy doslova hoří ostrými barvami), ovšem při pohledu na stránky propagující alkohol, GPS navigátory či luxusní šperky se čtenář jednoduše neubrání dojmu značného kontrastu textu a obrazu. Skoro až úsměvně pak působí dvojstrana, kdy na levé stránce poutavě hovoří Espido Freireová o přísné katolické výchově, jíž se dostávalo španělským dívkám v první polovině 20. století, zatímco na pravé je rozsáhlá nabídka pornografických MMS. Díky kvalitě obsahu časopisu ovšem není příliš těžké na tento nedostatek zapomenout.