V šestém patře
…je země, část země nebo místo, kde vyrůstáme nebo se tam díky dlouhému pobytu cítíme doma, (často jako emocionální výraz pro užší svázanost s určitým prostředím).

- Dobrý den!

- Dobrý den.

- Jste nervózní?

- Nevím, trochu.

- Víte, co od vás očekáváme?

- Měl bych vyprávět nějaký příběh.

- Ano, ale vidím, že mluvíte výborně německy. Jak dlouho žijete v Rakousku?

- Už ani nevím – obávám se, že to ani neumím spočítat. Ale myslím, že déle, než jsem původně plánoval.

- Nevadí. Připravil jste si tedy něco?

- Ano, příběh ze svého dětství.

- Tak tedy začněte.

- Takže…Když mi bylo čtrnáct, měl jsem kamaráda, který byl hubenější a menší než všechny ostatní děti. Nehráli jsme si spolu každý den, protože často zůstával doma a díval se z okna v šestém patře. Jednou jsme spolu hráli v blízké sportovní hale pingpong. Byl o něco lepší než já a hrozně se radoval z každého získaného bodu. Najednou jsem špatně trefil míček, který doskákal až k vedlejšímu stolu. Zvedl ho asi pětatřicetiletý muž.. Kamarád chvíli čekal a když viděl, že ten chlap chce hrát dál, potichu řekl: Promiňte, ale to je náš míček. Muž se z ničeho nic otočil a místo míčku mu bez varování dal pěstí. Kamarád pár metrů odletěl . Spadl na zem jako hadrový panák a zůstal ležet na zádech. Viděl jsem, že brečí, ale strachy jsem se nehnul z místa. Pár starších chlápků, kteří tam popíjeli pivo, se zrovna něčemu smáli a dělali, jako by si vůbec ničeho nevšimli. Když ten chlap odešel na záchod, pomohl jsem kamarádovi na nohy a rychle jsme zmizeli. Jeho otec šel prý na policii, kde mu slíbili, že všechno důkladně prošetří. Nestalo se ale nic. Později jsme se doslechli, že ten chlápek byl kriminálník a už několikrát seděl. Na to všechno jsem dávno zapomněl. V den, kdy v našem rodném městě zazněly první výstřely, jsme se znovu potkali. Řekl jsem mu, že jsem vždycky věděl, že to tak v naší zemi skončí. Usmál se a zašeptal, že on to tedy netušil, ale že ho to potěšilo. Neměl jsem čas o tom přemýšlet a tak jsem se usmál. Jako kdybychom byli spiklenci. Opustil jsem město a už jsem se tam nikdy nevrátil.

- Zajímavé. Skutečně se to stalo?

- Už ani nevím. Ale věřím tomu.

- Chápu. Mluvíte skvěle německy. Druhou část ani nemusíte dělat. Máte to za jedna.

-Děkuju.