Prozaická prvotina Stanislava Berana vyšla zhruba před rokem a dosud se těšila  veskrze příznivým kritickým reakcím. Dodatečně na iLiteratuře publikujeme jednu povídku ze zmíněného souboru.

 

 

TROJJEDINÝ

I.

Zamyšlený seděl na kamenném prahu branky, kouřil a zíral do štěrku silnice. Teplé jarní slunce ho pálilo do temene, až se mu dělaly mžitky před očima. Pohladil po hlavě psa, voříšek slastně přivřel oči a zavrněl, natáhl se na bok a ukázal břicho. Otevřel láhev piva a napil se. Tenhle klid by nevyměnil za nic na světě. Ráno posekl louku u lomu a smetl kus silnice u vsi. Čichl k prstům, ze zažloutlé kůže kromě zažraného smradu cigaret cítil čerstvou trávu, šťavnaté býlí, kterým dopoledne šlapal. Měl hotovo. Pes zakňučel a zahrabal tlapkami, uklidnil se, až když prsty znovu prohrábly řídkou srst pod žebry.

Polívka už bude zkyslá, v tomhle počasí nevydrží ani tejden. Tejden už je pryč, ještě se nevrátila. Však přijde, jako vždycky, chvíli to vydrží na salámech a konzervách. Polívku vyleje, nebo možná nechá hrnec stát na plotně, aby viděla, že její žvanec nepotřebuje, že se obejde. Bez polívky i bez ní. Aby viděla. Třeba dá konečně pokoj a přestane mu vyčítat. Občas se napije, jako každej, chlapi kolem nejsou o nic lepší. A on aspoň nosí domů prachy.

Vstal, zašlápl vajgla a oprášil ruce o montérky. Vkročil do dvora, zastavil se, rozhlédl. Po hromadě kompostu se procházel kohout, pomalu, pánovitě, a vyzobával z tlejícího listí brouky a červy. Peří se lesklo ve slunci, sebral ze země polínko a mrskl jím po ptákovi. Slípky se rozlétly a vyděšeně kvokaly, pán smradlavé hromady uprostřed dvora se udivený rozhlížel, kdo si dovolil. Pak zahrabal a zakokrhal. Parchante jeden, stejně ti zakroutím krkem, pomyslel si. Třeba se nevrátí, potká tam u nich někoho, pořád je ještě pěkná, co by ne. Blbost, svoje věci by tu nenechala, svoje upatlaný zástěry a hrnce. Občas se jí smál, že se těm kastrolům začala trochu podobat, když se v hospodě ožral, vyhazoval je z kredence a nasazoval si je na hlavu, jestli už do nich taky dorostl. Ze začátku brečela, pak se ho bála, nakonec ho jako uličníka vyháněla vařečkou ven z domu, ať si spí, kde chce, třeba v chlívě mezi dobytkem, kam patří. Ječela jak siréna, celá vesnice si o tom vyprávěla.

Teď je pryč a v tom tichu si připadal, že tohle snad ani není opravdový život. Život, to byl rámus silnice v práci, rámus ženy doma v kuchyni, na dvoře, v posteli. A on, čím dál menší, začínal se podobat dětem, které běhaly po návsi. Když stál vedle ní, bál se okamžiku, kdy si ho zdvihne do náručí a odnese pryč. Třeba z hospody, od rozpitého piva, vousatého novorozence se smradlavým cigárem vraženým mezi pysky.

Vrátí se, ráda se vrátí, nevydrží tu samotu, ještě nikdy ji nevydržela. Dojde si pro salám a rohlíky, na polívku nesáhne, kdyby ho ten kyselý smrad měl zabít. Důstojně vrazil ruce do kapes montérek, spokojený, jak to vymyslel. Vešel do domu, v kuchyni z kredence vytáhl stovku a strčil si ji do kapsy. Je pánem svého majetku. Pocit k nezaplacení, skoro zapomněl, jaké to je. Dostával, jen co bylo nutné, na cigarety a jídlo, když chtěl pivo, musel se šidit na obědě.

Rozpustile se plácl přes kapsu s penězi, jako by nejspíš pleskl po zadku nějakou ženskou, kdyby si troufl. Na dvoře hvízdl, kohout poskočil, zakvokal, ohlédl se za ním. Salám a rohlíky.

 

II.

Rozpustile poskakovala po chodníku, patou rozdupávala krabičky od cigaret, spadané z odpadkových košů. Krabičky byly jako velcí barevní brouci, kterých se bála, vždycky od rozdupnutého kusu papíru odskočila, aby ji snad v poslední chvíli nekousl. Počítala si skóre, jako při volejbale. „Jedna nula, dva nula, tři nula,“ broukala spokojeně a smála se. Volejbal hrávaly děti u nich ve škole, za oknem je pozorovala, nemotorné hemžení figurek na hřišti.

Držela za kabelku starší paní, která trpělivě kráčela před ní, co chvíli se otáčela a kontrolovala ji.

„Počkej, mami,“ zatáhla najednou prudce za řemen kabelky, jako by přitáhla uzdu koni. Přiskočila k výloze obchodu s alkoholem a prstem ukazovala přes sklo na barevné láhve. „Punč je nejkrásnější, vidíš?“ přilepila ukazováček na tabuli. „Mnohem hezčí než vodka nebo rum. Rum je jako hromádka hlíny nasypaná do flašky, skřípal by určitě v zubech. Punč je nejhezčí, viď?“
Paní se otočila, vrátila se k ní. „Máš pravdu, punč je krásnej. Chceš, koupíme si punč?“
„Koupíme, koupíme,“ přikyvovala. Paní se usmála a stiskla kliku u dveří obchodu. Zatáhla za řemen kabelky a vtáhla ji dovnitř. Prodavačka překvapeně sledovala, jak do místnosti vsupěla ženská táhnoucí za sebou jinou ženskou, mladou bláznivou učitelku místní školy, vzpouzející se jako neposlušný pes.
„Dobrý den, prosila bych punč,“ řekla stará a oddechla si, jako by na zem složila pytel brambor. Mladá se vyděšeně rozhlížela a držela se mámy za cíp sukně. „Děkuji, co jsem dlužna?“ uklidila matka alkohol do kabely.
„Sedmdesát pět,“ pípla prodavačka a ze všech sil se snažila nepodívat se mladé učitelce do očí. Ta dopadla, kdo by to byl řekl. Před pár lety pěkná ženská, všichni měli radost, že se jim o děti ve škole bude starat někdo jiný než staré báby, které už měly odslouženo a ve škole zůstávaly na dožití. Ty jí daly, děti, pomyslela si. Stála tam před ní v bílých šatech, s mašlí v prošedivělých vlasech, a nejistě se usmívala, držela se mámy za šos a bez ní ani krok. Říkalo se, že ji jednou brzy ráno našel cestou z noční někdo od dráhy ležet na kolejích, schoulená brečela do pražců a pochcaného štěrku. Jen v noční košili a bosá. Měla štěstí. No, i když tohle je taky hrůza. Horší než dítě, vypadá jako přerostlá panenka, mrká těma svýma bezednýma očima, postavit ji teď před tabuli, haranti by se pominuli strachy.
„Děkuju vám, nashledanou,“ řekla paní a obrátila se ke dveřím. „Naďo, pojď,“ napomenula dceru, která s otevřenou pusou zírala na prodavačku. Sklapla čelisti, chytila se řemenu kabelky a nechala se vyvést ven.
„Nashledanou,“ zamumlala prodavačka spíš pro sebe, několikrát naprázdno polkla, stáhlo se jí hrdlo a do očí se hrnuly slzy. Křečovitě se držela pultu, bála se, že by ji nohy neunesly. Představila si, že třeba její děti... Hloupost, zná je, jsou slušně vychovaný, dozvěděla by se, kdyby něco. Musí se poptat, jen tak pro klid duše.
Mladá učitelka hopsala za postarší paní, smála se a těšila se z krásné láhve v matrónské kabele. Matka zamračeně pozorovala hloučky lidí na protější straně ulice, školáky, pokřikující nevinné oplzlosti, jejichž pravý význam nejspíš vůbec nechápali. Myslela na dnešní večer a na to, že dnešek byl bohudíky dalším z řady klidných dní. Dcera žije, i když jinak, než si kdy představovala. Svaří punč, pořádně ho osladí, tak jak to má ráda. Obě ho tak mají rády. Řemen kabelky se natáhl, otočila se.
„Jsou to jen děti, mami,“ řekla Naďa. A znovu, jakoby se jí vědomí zabalilo do nepromokavé pláštěnky, poskočila a rozdupla krabičku od cigaret vypadlou z odpadkového koše.

III.
„Myslím, že je to dobré,“ prohrábl zlehka vlasy a spokojeně se usmál. Paní úsměv na stěně před sebou opětovala a přikývla.„Jste kouzelník, Ludvíčku, co já bych si bez vás počala. Ani bych se na sebe nemohla podívat. Ale takhle...“ projela si konečky prstů lakem ztvrdlý účes. Houští vlasů se celé pohnulo do strany a vrátilo se v nezměněné podobě zpět. Ludvík sebral ze stolu zrcadlo a předvedl, jak se vydařil týl a linka zástřihu vzadu na krku. Odepjal igelitového andělíčka a pomohl ženě vstát. „Co jsem dlužna?“ zeptala se a dál se prsty prohrabovala ve ztvrdlých snopech šedivých vlasů.
„Dejte mi padesát korun a jsme vyrovnaní. Kývla a položila na stolek bankovku. Ludvík jí pomohl do kabátu a rozloučil se.
Dveře zapadly a úsměv se z obličeje ztratil. Unaveně padl na židli a zíral bezduše do zrcadla před sebou.
Takhle si to tedy nepředstavoval. Nakonec to dopadlo tak, že se tu málem bojí o život a chlapi k němu stejně nejdou. Takže si tu odkroutí svých osm hodin, práskne dveřmi a zmizí. Dokonce i vlasy spadané na zem uklízí až druhý den ráno. Kdyby to tak někdo viděl. Jediný mužský, kterého smí ostříhat, je otec, jednou měsíčně mu přejede hlavu strojkem a je odbyto. A táta se tváří, jakoby nevěděl, kdo v tomhle krámku na náměstí pucuje kliky. Nesmířil se s tím a nikdy nesmíří, chtěl, aby z kluka byl koňák jako je on, ne teplej holič kadeřník, později už cokoliv, jen ne teplej holič kadeřník. Byl dobrej chlap, poctivec s udřeným obličejem a rukama, nechápal, kde se v klukovi vzaly tyhle sklony. Město ho zkazilo, tam si ho stáhli mezi sebe, zničili mu syna. Ani ke koním ho raději už nepouštěl.
„Dobrý den, Ludvíčku, měl byste na mě čas?“ cinkl zvonek nade dveřmi, ve kterých se objevil usměvavý babkovský obličej.
„To víte, pojďte dál,“ probral se. Aspoň od koní kdyby ho táta neodháněl. Jakoby měl prašivinu, jakoby mu je mohl nakazit, zmařit.
Babka si odložila a posadila se. „Jako vždycky, prosím vás.“ Přikývl, a zatímco kroutil šedivé prameny do natáček, připadal si jako cirkusový principál, který před představením kadeří hřívy svých koní, místo barevných chocholů jim mezi ušima vyrůstají žíněné homole podobné korunám větrolamů, zastrkal do nich listy, spadané z okolních stromů, snítky jehličí a jazyky trav, vyráběl na hlavách svých koní pohádkový les, jehož příběhy znal jen on sám. A v první řadě, hned za hradbou manéže, seděl jeho otec, užaslý nad tou krásou i nad ním, plácal nadšeně mozolnatými dlaněmi a pyšně se šklebil.
„Jste dneska nějakej smutnej,“ pípla ženská a zdvihla oči k zrcadlu. Manéž zmizela.
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Jen trochu unavenej.“
„To je z nevyspání, věřte mi. Jak se nevyspím, nestojím celej den za nic. Dejte si večer pivo a budete spát jako mimino. Věřte mi.“
„Sedněte si sem,“ posadil babku pod sušák. Vypadá jako ryba na suchu, pomyslel si spokojeně, když hukot přístroje přehlušil proud řeči. A v zrcadle zrovna spokojený otec vycházel z cirkusového stanu a nasazoval si čepici.