Letos vydaná sbírka Okuje, která se dílem ohlíží za zemřelými přáteli, přináší tradiční repertoár básnických prostředků, jimiž se básník cituplně obrací především k veškerenstvu přírody i za lidmi jemu blízkými. Řečiště poezie se v Okujích ustálilo, voda zpomalila svůj tok, jinými slovy – verše častěji přinášejí básnické obraty nalezené už v předchozích sbírkách. Konkrétní promluvy chodí ve vlastních šlépějích, neboť jejich ustrojení jim umožňuje pohodlně se variovat a přeskupovat. Forma sama se stává zaříkávadlem, pomocí něhož může být sdělení nejen předáno, ale díky němuž může být básníkovi vůbec rozuměno; forma se tedy stává řečí samotnou, prostředkem dorozumění. Okuje – sklopené oči hledí přes brýle, když se hrotem propisky píší verše na zadní strany hospodských účtenek. Ty zpod ruky odlétají jako šupiny od rozžhaveného železa, stejně jako odevzdané životy stoupají k Pánu Bohu do nebes. Okuje představují „prodlouženou“ zpověď nositele Ceny Jaroslava Seiferta.