Svět literatury 37/2008, ročník XVIII

Časopis pro novodobé literatury Svět literatury č. 37/2008 přináší pod názvem Literatura a myšlení Latinské Ameriky zajímavý blok příspěvků, které přibližují českému čtenáři myšlenkový vývoj tohoto kontinentu při hledání vlastní kulturní identity. Je to hledání často bolestné, často plné omylů, avšak v mnohém i inspirativní.

Vedle několika málo publikací, které na toto téma v poslední době u nás vyšly – například Druhý břeh Západu, výbor iberoamerických esejů, který uspořádala Anna Housková (MF 2004), publikace Fernanda Aínsy Vzkříšení Utopie (Brno, Host 2007) –, jsou publikované články dalším dokladem toho, že kultura Hispánské Ameriky je plnohodnotnou součástí západní kultury, ačkoli obecnou veřejností tak často chápána není. Současně však vykazuje i znaky dané jiným dějinným vývojem, odlišným krajinným prostorem a v některých případech také existencí či neexistencí vyspělých předkolumbovských kultur na některém ze svých území. Tyto „místní vlivy“ činí hispánskou kulturu jedinečnou. A dodejme, že pro některé Evropany, příliš zahleděné do vlastní kultury, také málo pochopitelnou. Publikované příspěvky tak mohou být i jakýmsi klíčem k pochopení některých hispanoamerických kulturních či společenských specifik.

Argentina a exil
Daniel Nemrava, zabývající se argentinskou literaturou soustavně, v článku Exil a identita v argentinské filosofii a literatuře pojednává o tématu exilu, které patří k jednomu z nejdůležitějších při hledání vlastní kulturní identity, přičemž exil tu není chápán jen ve smyslu skutečného exilu autorů v důsledku politických perzekucí, nýbrž v mnohem širším kontextu.

Autor se zabývá také žánrovou nevyhraněností některých argentinských děl 19. století, která stojí na pomezí románu a eseje (Sarmientův Facundo). Umění se stalo v Argentině, respektive ve většině zemí Latinské Ameriky filosofií a filosofie uměním, což dalo vzniknout hispanoamerickému žánru par excellence, jímž je esej jako forma vhodná pro formulování myšlenek týkajících se budoucího směřování Iberoameriky. Autor poukazuje na to, že myšlenky formulované v literárních a esejistických dílech byly často bezprostředně uváděny do praxe. Tak vznikly v 19. století civilizační projekty myslitelů, jakými byli již zmíněný Domingo Faustino Sarmiento či Juan Bautista Alberdi. Ruku v ruce s tím se pak v literatuře rodí velké téma „civilizace a barbarství“, kdy civilizací se rozumí kopírování evropských vzorů. V praxi to znamená masovou imigraci z Evropy a potlačování projevů gaučovské a kreolské kultury. Již koncem 19. století a na počátku 20. století však vznikají díla takových autorů jako José Martí, José Enrique Rodó a dalších, kteří obracejí pozornost k vlastní hispanoamerické kultuře a definují její hodnoty. Dodejme, že často v opozici vůči materialisticky založeným Spojeným státům americkým.

Autor upozorňuje, že přesto se hispanoamerické myšlení nedokázalo zbavit jakéhosi komplexu závislosti, pocitu, že kultura tohoto kontinentu je pouhou výspou západní kultury. Vznikají další teorie zdůrazňující vlastní identitu. Nejvýznamnějším filosofickým směrem je potom tzv. filosofie osvobození, jejímž teoretikem se stal argentinský filosof Enrique Dussel.

V další části svého pojednání se D. Nemrava věnuje tématu exilu z různých hledisek a jeho projevům v eseji a argentinské literatuře. Cituje E. Saida, jenž zdůrazňuje, že přínosem exilu je “znásobení perspektiv“, mnohoúhelný pohled očišťující od dogmat, ideologií a umožňující originální nazírání na realitu. Z této pozice nabízející nové pohledy se pak rodí moderní literatura, představovaná v případě Argentiny dílem Jorge Luise Borgese.

V závěru článku se autor věnuje Argentině jako prostoru bez hranic (pampa) s velkou metropolí, která se od tohoto prostoru snaží distancovat, obrací se k němu zády a pošilhává po Evropě. Dopady specifického vnímání prostoru i času, jenž souvisí s pocitem absence dějin, dokládá autor na konkrétních dílech Héctora Tizóna, Daniela Moyana či Antonia di Benedetta. S pocitem neexistence dějin souvisí i „neustále se opakující zakládání státnosti a definování ideje národa“ a následně i zvraty v praktickém životě Argentiny. S trochou nadsázky lze říci, že znalost argentinské literatury pomůže Evropanovi pochopit Argentinu jako takovou.

Mexický pozitivismus
Že podobný proces v myšlení 19. století, tedy nejprve násilné civilizační snahy o kopírování cizích vzorů a později korekce tohoto postoje, nebyl vlastní jen Argentině, dokládá článek Kateřiny Maškové Přijetí pozitivismu v Mexiku. Přijetí pozitivismu v Mexiku bylo součástí kulturního procesu, který proběhl po celém hispanoamerickém kontinentě. V Mexiku však tento proces probíhal poněkud odlišně od Argentiny, která se v rámci civilizačního projektu snažila změnit kulturu od základu pomocí evropské imigrace, zatímco v Mexiku byl důraz kladen na mestictví.

Mexičtí intelektuálové si uvědomovali, že je třeba zemi modernizovat a pozitivismus chápali jako prostředek modernizace a harmonizace roztříštěné společnosti. Ve Španělsku, které samo procházelo krizí, vzor neviděli, a tak se přiklonili k anglosaskému vidění světa a začali ochotně přijímat pozitivistickou filosofii. Jak autorka pomocí citátu Leopolda Zey správně poznamenává, Mexiko zavrhuje svůj mediteránní základ a zásadním způsobem mění svoji orientaci.

Rozhodující obrat v přijímání pozitivistické filosofie nastal v roce 1867 po tzv. Občanské řeči Gabina Barredy, mexického reformátora školství, neboť, jak poznamenává autorka, „pozitivismus byl do Mexika implantován jako doktrína, která měla především sjednotit mexickou společnost a nasměrovat ji k pokroku“. Byla zřízena Národní přípravná škola, kterou měli absolvovat všichni studenti usilující o vysokoškolské studium a vychovávaní ve státních zařízeních.

Touto školou také prošla většina tzv. ateneistů, příslušníků Atenea mládeže, volného sdružení intelektuálů nejrůznějších profesí, kteří v první polovině 20. století podrobili pozitivismus ostré kritice a chápali ho jako jev mexické společnosti cizí. Mezi nejvýznamnější představitele Atenea patřil Alfonso Reyes, Antonio Caso, Pedro Henríquez Ureña či José Vasconselos. Je to také tato skupina intelektuálů, která opět obrací zrak k mediterání kultuře, k jejímuž odkazu se hlásí. Všichni zmínění intelektuálové byli nejen vynikajícími mysliteli, ale vynikajícími spisovateli a své myšlenky formulovali v četných esejích, které po literární stránce patří k tomu nejlepšímu, co v hispánském písemnictví vzniklo. Jak poznamenává autorka, „antipozitivistická politická a hlavně literární reakce je nakonec mnohem hodnotnější než samotný pozitivismus“.

Z poněkud jiného soudku je poslední článek z celé série. V příspěvku Serlio v rukou Indiánů: Syntéza a synkretismus mexických a evropských uměleckých forem přichází Pavel Štěpánek s charakteristikou koloniální mexické architektury. S odvoláním na citát z knihy Tvář baroka od Zdeňka Kalisty autor upozorňuje na málo doceněný fakt, že pro plné pochopení baroka a jeho epochy je nutné upřít svůj zrak do Španělska a jeho kolonií na druhém břehu Atlantiku. Článek přibližuje počátky budování americké architektury po objevení Nového světa. Dokazuje, že klíčovou úlohu na výsledném díle sehrály teoretické spisy o architektuře od italského architekta 16. století Sebastiana Serlia, které se do Mexika a Ameriky vůbec dostávaly s prvními koloniálními staviteli. Exempláře Serliových publikací nejen v italském, ale i španělském jazyce jsou dochovány ve fondech mexických knihoven, existují knihkupecké záznamy o tom, kolik exemplářů „Serlia“ putovalo z obchodního střediska v Medina del Campo do Mexika.

Na výstavbě prvních koloniálních církevních staveb se podíleli evropští stavitelé (doložena je i přítomnost jednoho stavitele z Moravy) spolu s indiánskými kameníky a sochaři. Nejpočetnějším církevním řádem, který inicioval stavbu kostelů a klášterů byli zpočátku františkánští misionáři. Zjednodušeně lze říci, že vzhled staveb vycházel z evropské pozdní gotiky a renesance, přičemž je třeba si uvědomit, že oba tyto španělské styly se od ostatních evropských stylů v mnohém lišily, neboť byly ovlivněny maurskou zdobností a maurskými architektonickými motivy. Architektonická pravidla vycházející ze Serliových teoretických poznatků však v realitě Mexika doznávají dalších podstatných změn, které si vyžádala právě ona realita: odlišné klima, nutnost liturgické změny, nedostatek kostelních prostorů, neochota Indiánů shromažďovat se v krytých prostorách. Proto se stavějí tzv. otevřené kaple, vztyčují se atriové kříže. Celý článek je doplněn výčtem konkrétních příkladů synkretických staveb z téměř celého rozsáhlého území Mexika.

Blok čtyř článků ve Světě literatury 37/2008 je dalším z příspěvků k poznání hispanoamerického myšlení, které se v poslední době čas od času objevují ve zdrojích přístupných širší veřejnosti, nejen omezenému kruhu hispanistů.