Vasyl Slapčuk
Data a události

Dlouho jsem si myslel, že moje vlastní babička je babička Teklja. Byla mírná a vlídná, kdežto bába Káťa se podobala spíš drsnému vojákovi a já se jí bál. Všichni doma z ní měli strach. Mám dojem, že bábě Kátě se vyrovnala jen Marijka. Sestra totiž neuznávala žádnou autoritu, povahu měla stejně panovačnou jako bába a v lecčems ji dokonce předčila. Bába Káťa nikdy nesekýrovala zbytečně, jen tehdy, když se porušovala určitá pravidla, její hněv byl vždycky racionální. Marijka se odlišovala iracionálností; její chování nebylo možné předvídat. Manžel báby Káti, Nestor, můj dědeček, zahynul na frontě. Nejčastěji na dědečka (svého otce) vzpomínala tetička Tamara. V jejím koutku za zástěnou visel dědečkův portrét orámovaný vyšívaným rušnykem.
Tetička Tamara řádně ctila mrtvé, ale moc se nepárala s živými. Jednou během hádky řekla Ulje, že je šmudla.
„A ty si myslíš, že když spíš na železný posteli a schovaná před náma za zástěnou, tak je z tebe dáma?!“ odpověděla jí Ulja.
„Možná nejsem dáma, ale nejsem panchart…“
V tu chvíli vešla do pokoje bába Káťa. Tetička Tamara se hned zarazila. Bába k ní mlčky přistoupila a s rozmachem jí jednu vrazila. Pak přejela dcery pohledem a nezvyšujíc hlas, avšak s důrazem, se zeptala:
„Copak jsem vás všechny nevypiplala?“
Tamara zůstala plakat za svou zástěnou a Ulja vyběhla plakat ven.
Dědeček zahynul ve čtyřiačtyřicátém roce. Ulja se narodila ve čtyřicátém šestém.
Některá data a události se zkrátka nekryjí.
Vyšel jsem za Uljou, abych ji utěšil. Hořce plačíc mne vzala do náruče (horké slzy mi kapaly na ostříhanou hlavu) a doprovázela to slovy:
„Ubožáci, my jsme dva ubožáci!“