Strýčkova ponaučení
Tamminen, Petri: Strýčkova ponaučení

Strýčkova ponaučení

V tomhle pohřebním ústavu stála prodávající u dveří, důstojná dáma. Strejda Olli se tentokrát ukázal být připravený, vstoupil dovnitř s obálkou v ruce a řekl, že chce koupit rakev v ceně tisíc pět set marek, v barvě přírodního dřeva. Žena se chovala stejně cílevědomě, ukázala možnosti a potom mile nabídla doplňkové služby: dopravu, zajištění všech povolení, rezervaci hrobního místa a asistenci při pořádání tryzny.

 
V tomhle pohřebním ústavu stála prodávající u dveří, důstojná dáma. Strejda Olli se tentokrát ukázal být připravený, vstoupil dovnitř s obálkou v ruce a řekl, že chce koupit rakev v ceně tisíc pět set marek, v barvě přírodního dřeva.
Žena se chovala stejně cílevědomě, ukázala možnosti a potom mile nabídla doplňkové služby: dopravu, zajištění všech povolení, rezervaci hrobního místa a asistenci při pořádání tryzny.
Strejda nabídky odmítl jednu po druhé a hladil přitom boky rakví jako kapotu auta. Nezmohl se na jedinou otázku.
Ženu nevyvedlo z míry, ani když strejda řekl, že si rakev dopraví domů sám. Pouze ho vyzvala, ať s autem najede do dvora.
„Tohle asi bude pěkně těžký povolání,“ nadhodil Myrsky, zatímco strejda vyšel ven a my zůstali stát ve ztichlé kanceláři.
„Každý den jednou skončí,“ odpověděla žena odměřeně.
„A není to přece jen únavný, když člověk pracuje se smrtí?“
„Odchází se odsud celkem snadno,“ připustila.
Na to Myrsky neřekl nic.
Strejda zaklepal na zadní dvoukřídlé dveře. Žena mu šla odemknout. Když se otevřel pohled do dvora a člověk koukal z šera pohřebního ústavu do volného prostoru, vypadalo to tam jako země nevinných, nevědomých lidí.
Rakev se do Taunovy dodávky vešla, pokud se sklopily zadní sedačky. Ležela tam nakloněná a vypadala jako krám na vyhození. Já jsem se vmáčkl dopředu mezi Myrskyho a strejdu.
„A teď necháme gumy jódlovat,“ řekl Myrsky. „Teprv teďka začíná pořádná jízda.“
Strejda ale v poklidu vyrazil k domovu. Myrsky se namíchl, řekl, že přece nepojede zpátky ke kase a drhnout podlahu. U Raisio si vzpomněl na pískovnu v Masku a pojal touhu se vykoupat. Neposlouchal strejdovy ani moje námitky, jen spustil okno a už strejdovi ukazoval, kde má odbočit. Po písečné hraně nad jamami jsme vjeli do borového lesa. Stojatá voda dole vypadala špinavě a bezútěšně. Byli jsme v zakázaném prostoru a dostavil se pocit, že v kteroukoliv chvíli se odněkud může vyřítit pověřená osoba a koupání nám zakázat. Strejda zaparkoval auto v lese.
Myrsky pelášil ke břehu. Strejda šel za ním, vyhrnul si nohavice a brodil se u břehu. Myrsky se mezitím motýlkovými tempy dohrabal doprostřed jezírka a tam se postavil. Voda mu sahala až k trenkám. Dal si ruce v bok.
„Co takhle tu rakev vyzkoušet?“ navrhl.
Se strejdou jsme se na sebe podívali. Myrsky se vydal zpátky ke břehu a tvářil se odhodlaně.
„Nedělej vlny,“ řekl, jakmile stál zase na písku a utíral se do trika.
„Dej pokoj,“ řekl strejda.
„Dopřej si trochu radosti, Olli,“ nedal se Myrsky. „To se ví, že ji můžem prubnout.“
„Radši snad ne.“
„Podívejme na něho,“ řekl Myrsky. „Ty bys všecko zkazil. Jedeš jako stroj. Tváříš se jako číman, ale když přijde na věc, tak se ptáš proč proč proč. Uvolni se kapku. Jasně že to můžem ozkoušet. Já jsem v rakvi ještě nikdy neležel.“
Strejda zvrátil hlavu a s otevřenou pusou upřel oči k nebi, pak hluboce vzdychl a šouravě se vydal za Myrskym k autu. Myrsky začal vytahovat rakev ven, strejda ji popadl z druhé strany. Venku na zemi rakev vypadala jako kvalitní řemeslná práce.
Myrsky si sedl do rakve, nohy nechal viset přes okraj a očistil si chodidla. Pak nohy přehodil dovnitř a natáhl se. Jakmile zavřel oči, okamžitě vypadal jako nebožtík. Přestože jsem se tu hloupou myšlenku snažil zapudit, opravdu mi připadalo, že umřel.
„Je to tady paráda,“ volal Myrsky a otevřel oči.
Strejda se rozesmál.
„Pojď si to taky zkusit. A nebo víš co, hodíme ji na vodu.“
„To je pěkná pitomost,“ zmohl se strejda odpovědět.
„Jen si to představ,“ horlil Myrsky. „Ležíš si, koukáš na mraky a rakev se houpe na vlnkách. Na takovej zážitek nikdy nezapomeneš.“
Myrsky odtáhl rakev k vodě. Strejda stál na písku a zíral před sebe. Ve vodě Myrsky hodil do rakve na dno triko a nastoupil, nejprve opatrně jednou nohou a potom druhou, držel se za boky. Rakev klesla ke dnu.
Strejda se konečně přiměl k pohybu, přikázal Myrskymu vylézt a vytáhl rakev na písek, jako by vytahoval člun. Působilo to tak všedně a známě, až se mě zmocnil divný pocit. Otočil jsem se a vydal se vzhůru po svahu k písečné hraně.
Shora bylo vidět do dvou různých jam. Jako by se člověk díval do dvou různých světů. Měl jsem stejný pocit jako kdysi v babiččině domě, když jsem se díval skrz všechny pokoje z jednoho konce na druhý, když jsem seděl ve studené ložnici na severní straně a viděl skrz celý dům až do kuchyně, kam svítilo slunce. Tehdy byly také vidět dva světy, jež kromě mě nic nespojovalo.
Znovu se mi vybavilo, co tety ráno říkaly. Přemýšlel jsem, co se stane, jestli děda umře a Seija se odstěhuje a nikdo už nepřijede na návštěvu. Přemýšlel jsem o celé naší rodině a poprvé mě napadlo podívat se na ni kriticky, přiznat si, že jsme smutný spolek. Vybavovalo se mi, co o domě vypravovala máma, jak se jako děti dívali na návštěvy s otevřenou pusou, jak jí říkali „jdi do chlíva“, když si něco plánovala pro svůj život, jak táta odcházel od stolu a s hrnkem schovaným za zády se vytratil do kůlny a jak se děti ráno vrátily od sousedů a kajícný táta žadonil o odpuštění.
Ale máma vyprávěla také o tom, že když se nakonec z domova odstěhovala, tak si Seija napsala falešnou omluvenku a zůstala kvůli jejímu odchodu doma brečet, třebaže se s ní celý život hádala.
Všechny smutné příběhy mi připadaly vzdálené a všechny hezké příběhy blízké. V mých uších dům šramotil štěstím. Pokud zadní dvorek zarostl travou, zarostl krásně. Vnímal jsem pouze radost a osobu nepřekonatelné babičky, její sebeúctu, kterou nešlo napodobit ani si ji odpozorováním osvojit. Taková sebeúcta se patrně získávala darem, aniž si člověk byl toho daru vědom, a byla mu oporou při zdolávání všech životních zkoušek. Takovou babičku jsem miloval, ale teď děda umíral, tety se hádaly a já jsem se bál, že o všechno přijdu, i o babičku. Věděl jsem, že se takové věci stávají, viděl jsem už opuštěné domy a křovím zarostlá pole i ztichlé dvorky, kde zachmuřené bezové keře bičoval déšť.
Bál jsem se tak moc, až mi nedocházelo, že to, co se nám teď děje, se děje všude, že neobjevujeme nic tak smutného, co by už neobjevili jiní.

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Přeložil Vladimír Piskoř, Mladá fronta, Praha, 2009, 172 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse